Dyshausewifie

Etudy ze života se Ženou s moly

  Nebudeme si namlouvat, že jsem někdy byla pořádkumilovné dítě, které by vyrostlo v pořádkumilovnou dívku a posléze dospělo v pořádkumilovnou ženu. Sice pravidelně luxuju (od té doby, co mám kočky), vynáším koš (když už musím vynášet jejich kočičí záchod), nemám dřez plný nádobí (hlavně od té doby, co mám myčku (tu navíc vlastně ani nemusíte zapínat, špinavé nádobí do ní stačí schovat)) a nemám počůrané záchodové prkýnko, ale věci v mém bytě prostě jaksi nemají své místo, kam by patřily, a pokud ho mají, tak na něm stejně nejsou.

Dnes u mě Hostující profesor diagnostikoval takzvanou dyshausewifii. Kdybych prý s tím šla do pedagogicko-psychologické porady, dali by mi do práce papír na to, že nemusím mít uklizený stůl.

„Ten chaos je obraz tvé duše,“ sdělil mi dnes HP v kuchyni.

„Já vím. To mám z tebe.“

Málokdo však tuší, jaký jsem pod vedením Hostujícího profesora udělala obrovský pokrok. Všimla si toho snad jen Balička cigaret, která se mnou pět let bydlela. HP je totiž ten typ člověka, který po dobu mé nepřítomnosti srovná nože a hrníčky podle velikosti a vymyslí systém, podle kterého do určitých dóz patří luštěniny a do jiných zase těstoviny a mouka (dózy na tyto věci jsem si také pořídila pod jeho vlivem, osobně by mi nevadilo trvanlivé potraviny skladovat v jejich obale, jako to dělají všichni normální lidi! Nyní jsem si dokonce pořídila kořenky na nejčastěji používané druhy koření – je fakt, že od té doby nemám v proutěném košíku načatá troje oregána). „Proč je tenhle olivový olej tady a tenhle olivový olej tam?“ zeptal se mě dnes.

„Protože tenhle je na vaření a tenhle do salátu. Nebudu mít přece olej do salátu u sporáku.“

„Nikdy není na vaření?“

„NIKDY.“

„Dobře. A nemůžeš je aspoň mít etiketami na stejnou stranu?“

 Potom narovnal kocoura tak, aby jeho zadní tlapy nepřesahovaly přes práh z kuchyně na chodbu.

Udělali jsme si kafe. Zatímco já si kupuju v malých prodejnách zrnkovou kávu, kterou si čerstvou melu a dělám v moka konvičce, Hostující profesor si kupuje instantní kafe. Pro mě není rozdíl mezi Nescafé Crema a Jacobs Velvet, oboje je podle mě hnusný a lidem po tom smrdí z pusy, takže HP má po ránu zakázáno mě líbat, dokud si nevyčistí zuby. Takže jsem mu minulý týden před odjezdem na dovolenou koupila špatné kafe, protože jsem mu koupila Nescafé Crema, ke kterému byla v Tescu zadarmo kobliha. Sice s kecy, ale kafe k snídani vypil a tu koblihu jsem mu taky dala. Dnes v obýváku dlouho polemizoval o tom, jaký má strach, že se toho kafe napije a bude hnusný. Nakonec se odhodlal, napil se a odběhl do kuchyně, kde ho vyplivl do dřezu. Chystala jsem se ohradit, že minule to kafe vypil, když mě obvinil: „Ten cukr byl sůl! Dyť byl v cukřence!“

 „No samozřejmě. Vždyť jsem ti říkala, že jsem koupila cukřenku, ale pak jsem zjistila, že nemám kam dát sůl, tak jsem ji nasypala tam.“

„A kdys mi to říkala?“

„Minulý týden, přece!“

I

 tady byla cesta k osolenému kafi dlážděna dobrým úmyslem. Zatímco já preferuju cukr krupici, protože si ráda reguluju slazení – vyžadují cca půl až tři čtvrtě kostky cukru – Hostující profesor je propagátorem kostkového cukru. Abych mu udělala radost, do nového bytu jsem koupila kostkový cukr. Koupila jsem na něj i cukřenku. No jo, jenže pak jsem zjistila to s tím, že nemám kam dát sůl…

Dnešní den vyvrcholil při večeři kauzou bábovka. Přiznám se, že pokud už mě v kuchyni baví něco jiného než otevírání a nalívání vína, je to vaření, nikoliv pečení. Do trouby klidně strčím kuře, ale ne koláč. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak vaření a pečení se k sobě má asi jako praní a žehlení. Neobtěžuje mě zapnout pračku a potom z ní vyndat vyprané prádlo. Obtěžuje mě deset minut jezdit žehličkou po jedné straně kalhot, potom je otočit a zjistit, že na druhé straně jsem si vyžehlila dva zmačkance. Umím upéct jeden druh buchty podle hrníčkového receptu. Párkrát jsem zkoušela kynuté buchty, celkem s úspěchem (kromě těch tvarohových, protože mi z nich někam vysublimoval tvaroh), ale poté, co jsem třikrát za sebou vyhazovala nevykynuté těsto, nehodlám to opakovat. Nikdy jsem neupekla nikomu k narozeninám dort a nemám ani ty ambice. Představa pečení vánočního cukroví mě vzrušuje asi jako představa výroby zvířátek z kaštanů. Navíc co se týče vánočního obžerství, učiním mu zadost třemi vanilkovými rohlíčky a pak to můžu vidět zas až za rok, takže soutěže o nejvíc druhů napečeného cukroví mě každoročně míjí.

Nicméně jsme u večeře nějakým způsobem narazili na to, zda by si Hostující profesor přál někdy přijít domů a najít na stole vonící bábovku. Páč se mu to asi nesplní. Přál by si to nikoliv kvůli bábovce jako takové, ale kvůli tomu, že bábovka vonící na stole údajně navozuje pocit rodinného štěstí (pozn.: zeptat se, co myslí „rodinným štěstím“). Navrhla jsem mu, že bych mohla bábovku koupit a těsně před jeho příchodem ji ohřát v mikrovlnce.

„Evokovalo by mi to babičku a dětství, víš.“

„To jako, že ti připomínám tvoji babičku?!“

„Já věděl, že to řekneš! Ne, připomínáš mi Julii Roberts.“

Nesla jsem k ústům sklenici nealkoholického piva. Hostující profesor mi ruku zastavil: „Teď máš říct: ‚To jako, že bys radši spal s Julií Roberts?!‘ Ty vůbec nejseš ženská.“

Nejsem. O víkendu pečeme bábovku. Teda Hostující profesor peče bábovku. Já otevírám a nalívám víno.