Nepochopíš

Tři události, které zahýbaly mým víkendem.

 

Kromě standardních záležitostí ze škatulky „Nepochopíš“ (pro angličtináře: „WTF“), které brzy budou natolik standardní, že se přesunou do škatulky „Běžný kolorit“, jako například to, že lidi v olomouckém bazénu plavou po jeho šířce, i když se uvolní jeho délka, nebo to, že jsem stále nic neudělala s rychlostí svého notebooku, když otevření wordového souboru mi zabralo čtvrt hodiny, se mi občas přihodí něco natolik nestandardního, že mě to přinutí napsat příspěvek na blog. Za tento víkend to bylo:

1)   Vinobraní na Kuksu: Hostující profesor mi říkal, že vinobraní v Čechách je dost podezřelá záležitost sama o sobě. Ale on je dost militantní. Odbyla jsem ho s tím, že tam budou i vína z Moravy. Když se od vás očekává, že budete celý den pít víno, tak je samozřejmě logické, že do areálu vinobraní umístíte deset stánků s trdelníkem a jeden stánek s normálním občerstvením, u kterého se vytvoří hodinová fronta. To ono se tak normálně k vínu přikusuje trdelník. V jediném bistru pod kopcem došla cca v jednu hodinu klobása. Paní se nechala slyšet, že „kdyby nepřišli lidi, tak to zvládnou.“ Chtěla bych si přečíst blog těch lidí, co se v bistru snažili dojít si na záchod, který se tvářil jako jediný v areálu.

Odjeli jsme v chodbičce přecpaného vlaku, protože České dráhy sice přidaly zastávku, nikoliv však vagóny. Aspoň jsme to měli zadarmo, protože průvodčí neprošel, a já si připomněla studentská léta, kdy na páteční a nedělní spoje nemělo cenu kupovat si jízdenku. Odjeli jsme na pivo.

                                                                                         

2)      Procházka na hřbitov: S Hostujícím profesorem máme rádi hřbitovy a často na ně chodíme. Můj otec má také rád hřbitovy a často na ně chodíme, takže zde je samozřejmě jasně vidět, kde je původ mé inklinace ke starším mužům.

Nejraději máme hroby s fotkami. Vypozorovala jsem, že zesnulí po roce cca 1970 mají na hrobech obvykle fotku z doby maximálně deset let před úmrtím. Vědět, že mí pozůstalí dají na náhrobek mou fotku, na které přestává být zřetelný pohlavní dimorfismus, považuju za důvod pro vydědění. Na druhou stranu je to pochopitelné – proč by mí pozůstalí vybrali na můj hrob fotku z maturitního plesu, když mě pamatují až z doby, kdy jsem neměla pas a na hlavě mi vyrostl fialový květák. Proč ale lidi zesnulí v požehnaném věku, ale před druhou světovou válkou, mají na hrobě fotky, kvůli kterým se v něm neobrací? Protože se od jistého věku nefotili! Bylo to drahý, tak proč investovat do něčeho, na co se stejně nikdo nechce dívat? Takže nejpozději ve čtyřiceti se přestávám fotit. Deadline budu posouvat dle okolností, takže je i možné, že moje příští narozeniny budou poslední, kdy se nechám zvěčnit.

Od tohoto zjištění mám v notebooku složky s fotkami, které mají dát na můj hrob v případě náhlého úmrtí. Nechci nechat náhodě, že by vybrali nějakou profilovou z Facebooku. Třeba tu, jak s Baličkou cigaret jedeme vlakem do Kroměříže a mám na hlavě přivázanou čelenku z Bravo Girl.

3)      Kalanetika – aerobic: Firma nám hradí vstup do fitness centra a na skupinová cvičení. Přihlásila jsem se na kalanetiku. (Má náklonnost k podobným aktivitám je známá.) Znejistilo mě už to, že v tělocvičně nikdo neměl podložku a blondýna s mikrofonem u úst nastavovala taneční hudbu. Blondýny ve cvičebním úboru ve mně vzbuzují pocit nejistoty od druháku na gymplu, kde nás tělocvikářka přezdívaná Miss Fitness vzala do fitka, které je na místě fitka, kam mi dnes firma hradí volný vstup, na hodinu tělocviku, která zčala aerobní rozcvičkou. Poté, co jsem si zapamatovala pouze první dva kroky sestavy, se mě Miss Fitness zeptala: „To nejste schopná si zapamatovat několik kroků?“ Odpověděla jsem, že ne, a do konce gymplu si sehnala uvolnění z tělocviku.

O jedenáct let později jsem se na stejném místě nejistě zeptala okolostojících cvičenek, které vypadaly tak, že kdybych byla Ira Levin, napíšu o tom knížku, kde že to vlastně jsem. „Na kalanetice,“ ujistila mě jedna z nich. A potom blondýna začala předcvičovat aerobic. Zvládla jsem první dva kroky sestavy a potom jsem si jela domů otevřít flašku vína. Na internetu jsem zjistila, že blondýna byla semifinalistka Miss Aerobic 2005 a 2006.

Moje otázka zní: Těch dvacet ženských, co tam chodí na kalanetiku, chce opravdu cvičit aerobic? Anebo: Když tam dvacet ženských chodí cvičit aerobic, proč se to jmenuje kalanetika?

Nepochopíš.