Řehoř & spol.

Většina lidí, co znám, když si pořídila psa, tak prostě měla psa. Většina lidí, co znám, když si pořídila kočku, tak prostě měla kočku. Naše rodina si ale pořídila Beďara a Řehoře. A já Blacka a Balůa.

Výše uvedená jména samozřejmě z důvodu zachování anonymity nejsou ta, která zvěř má/měla uvedena v očkovacím průkaze. Beďar (2003 – 2013), anglický mastif, za přezdívku vděčí akné, které mu rašilo na tlamě ještě ve věku, kdy byl zralý na injekci. Řehoř (2007), mops a dědictví po babičce, má novou přezdívku Řehoř od nedělního odpoledne, kdy Hostující profesor přemýšlel, co mu Řehoř připomíná, pokud zrovna nevydavá dávivé zvuky a nehýbe se – divného brouka, kterému utrhali nožičky a tykadla. Black (2013), kocour, vesnická směs, jedná se o původní pracovní jméno, než mu na základě jeho vztahu ke knihám bylo vybráno jiné; někdy též nazýván Psycho. Balů (2013), kocour, mainská mývalí, ke své přezdívce přišel podle slabik, které ze sebe hlasitě vydává mezi čtvrtou a pátou ráno, pracujeme však také s teorií, že volá Blacka, o němž se domnívá, že se jmenuje Balů.

Dnes to bude o Řehořovi.

Nějakou tu zvěř jsme v rodině měli odjakživa. Začalo to králíky, ke kterým se pojí má oblíbená historka o Světlušce. Světluška byla můj osobní králík. Starala jsem se o její kotec a chodila se s ní mazlit. No a pak jsme jednou měli králíka k obědu. A o kotec jsem se už starat nemusela.

Pak samozřejmě proběhlo pár tradičních králíčků, morčat, křečků a myšek. V paměti mi utkvělo morče Sesi z chovatelského kroužku naší základní školy. Vzít morče z chovatelského kroužku v podstatě znamenalo něco jako zachránit pejska, kterého inzeruje Zdeněk Srstka. Kadila výhradně na ubrousek a dožila se asi tak dvojnásobného věku, než jako morče měla. Možná nebyla morče. U chovatelského kroužku člověk nikdy neví.

Z chovatelského kroužku také sestra odcizila mládě zakrslého králíka. Zahřívala jsem ho v kapse u županu a druhý den sestra musela jít unesené králíče vrátit matce. Dovolili si jí ho koupit, když dorostlo vhodného věku. Pojmenovali jsme ho Krulik. Krulik koexistoval se Sesi, projevoval na hlodavce jisté známky inteligence a naučil se trávit odpoledne na zahradě. No a jednou jsme pro něj šli a Krulik už tam nebyl.

Černou kapitolou v kronice hlodavců u nás je křeček, kterého jsme si se sestrou koupily tajně a pojmenovaly ho Usáma. V utajení vydržel asi tři dny, než ho otec zaregistroval procházet se pod topením, zatímco jsme se dívali na televizi. Přesvědčily jsme ho, ať ho neumlátí bačkorou. Usáma byl hajzl. Zdrhl naprosto ze všeho kromě vzduchotěsně uzavřeného terárka (dobře, s tou vzduchotěsností kecám). Při pokusu o kontakt kousal. A kousal také do napáječky, do gumového lepicího držátka, takže věčně neměl z čeho pít. A nikdy mu to nedošlo! Kupovaly jsme se sestrou nové, nakonec jsme rozkousanou napáječku už jenom improvizovaně lepily izolepou. No a jednou jsme se asi nějak zapomněly dohodnout, kdo ji tam přilepí… Ano, právě jsem se přiznala, že jsem pravděpodobně utýrala křečka žízní. Karmu jsem si snad napravila o pár let později, kdy si sestra pořídila dvě morčata, Franka a Smaženu, o kterých tvrdila, že jsou asexuální. Několik let fakt byla, potom Smažena vyvrhla tři mláďata. Sestra jim zakázala sdílet jedno terárko. U nadrženého Franka, který z vedlejší klece čichal Smaženinou pižmo, se objevila rakovina varlat, a když už byl i bez chemoterapie skoro plešatý, donutila jsem sestru jít s ním na veterinu, kde ho utratili. Smaženu jsem věnovala synovi své bývalé španělštinářky z gymplu. Smažena nyní v poklidu dožívá u její matky na venkově. No, možná už dožila. A moje sestra je dnes zdravotní sestra.

K tomu jsme průběžně měli dva psy. Úplně normální psy, pokud považujete za normální, že se fena nechá přes pletivový plot oplodnit kólií od sousedů. Potud by všechno – až na lehkou diskrepanci ve věku dožití Sesiny (na druhou stranu průměr kompenzuje Usáma) – bylo relativně v pořádku. A pak přišel Beďar a Řehoř.

Beďar byl tak trochu výstřelek mojí matky. Někde si přečetla, že anglického mastifa nevycvičíte, pokud vám to sám nedovolí, což pro ni znamenalo dobrou záminku na jeho výcvik rezignovat ještě předtím, než začal. A samozřejmě všichni chtějí chodit na procházky s devadesátikilovým psem, který nereaguje na povel „ke mně“. Já jsem to odmítla poté, co se mi vytrhl i s vodítkem, z louky utekl za hárající fenou a zastavil provoz na komunikaci. I toto se však brzo vyřešilo, protože do dvou let věku byl Beďar operován s dysplazií kyčelních kloubů, takže obešel tak maximálně barák, a ze zdravotních důvodů vykastrován, takže veškerou svou touhu začal směrovat na nás. Kdybych tenkrát snad měla nějakou víru v papírové chovy psů, Beďar by jí značně otřásl. Kromě toho, že jeho zdravotní komplikace nás stály zhruba dvojnásobek jeho pořizovací ceny, záhy jsme také pochopili, že sice přinesl devadesát kilo roztomilosti a lásky, nicméně průměrné IQ domácnosti snížil natolik, že celostátní průměr bychom nedohnali, ani kdyby půlka členů měla průkazku do Menzy.

Kromě akné trpěl Beďar také různými dermatitidami, takže ke stáru vypadal tak orvaně, že by se mohlo zdát, že byl někdy v životě dál než na veterině. Nevím, jestli jsou charakteristikou tohoto plemene i tyto kožní projevy, nicméně nadměrná produkce slin ano. Po Beďarově smrti rukou veterináře jsme museli vymalovat. Strop.

V tu dobu jsem si uvědomila, že hladit cizího psa v parku je ok, ale jinak mě péče o něj obtěžuje. Nebaví mě venčit ho, házet do zblbnutí míček, ani to, že mě dvacet čtyři hodin denně miluje. Usoudila jsem tedy, že jsem byla rodiči v dětství traumatizována – celý život jsem chtěla kočku a naši mi vytrvale pořizovali psa. Ale nepředbíhejme. V tuto dobu jsme stále roky před začátkem kočičího období.

Beďar si pozici nejblbějšího člena domácnost uhájil pouze do příchodu Řehoře. Beďarovi jsme se poté všichni omluvili. Babička se Řehoře pořídila jako společníka, protože si přečetla, že je to pokojové plemeno, které s ní bude v poklidu z gauče sledovat telenovely. A potom umřela. Moje teorie je, že umřela proto, že už se o Řehoře nechtěla starat. Takže Řehoř se přestěhoval k nám a k Beďarovi. Myslím si, že občasné povinnosti nebo úcta k mrtvým by měly mít své meze. V tomto případě je touto mezí Řehoř.

Řehořovou jedinou životní náplní, jediným životním cílem, jedinou životní touhou a jediným předmětem jeho myšlenek je žrádlo. Pro granuli by přešel po rozžhaveném uhlí nebo pod koly náklaďáku. Bohužel ještě neměl příležitost. Nejblíže smrti stál, když spolkl pecku z broskve. Táta s ním odjel k veterináři, který mu píchl injekci, po které měl začít zvracet a pecky se zbavit. Po poblití baráku jel na další injekci, která měla zvracení zastavit. Druhý den se pecku pokusil sežrat znovu. Za tohle my utrácíme peníze. Všichni však víme, že Řehoř má tuhý kořínek. Nicméně taky všichni dobře víme, že až jednou bude nejhůř, bude stačit někde nenápadně nechat ležet pytel s granulemi.

Další Řehořovou oblíbenou aktivitou je lízání. Dokud žila babička, olizoval jí nohy. Potom začal Beďarovi lízat řiť, popřípadě aspoň prostor okolo ocasu, takže mu v něm vylízal dvě krvavé díry. Jediný způsob, jak nepříčetného Beďara ochránit, bylo zavřít Řehoře do přepravky, odkud byl vypouštěn jenom na venčení a žrádlo. Lízací záchvaty se zcela neperiodicky opakovaly a několikadenní karanténa byla jediným východiskem. Pokud Řehoř ostatním psům nelíže zadek, líže jim aspoň penis nebo vagínu. Je sice fakt, že to dělají i lidi, ovšem v ideálním a většinovém případě kvůli tomu nemusíte jednoho z nich někam zavřít. Jednou byl vzat na procházku, a protože šel s otcem a s druhým otcem, skončili v hospodě, kde se nacházela hárající se fena a v její misce se nacházel zbytek svíčkové. Řehoř jí nejdřív sežral svíčkovou a celou dobu, co mí dva otcové pili svých pět kousků, se Řehoř věnoval orálnímu sexu. Hospodská fena se nebránila, obvykle se ale tyto jeho snahy příliš nesetkávají s úspěchem. Vlastně nechápeme, proč mu ještě nějaký pes neukousl hlavu. 

Řehoř se obvykle nevzdaluje od člověka na více než dva metry, jednou však asi někde ucítil cizí granule a utekl. Dodnes nechápeme proč, když babička byla už šest let po smrti, ale táta se ho vydal hledat. Našel ho na poli, jak chce odejít s cizí ženou. Dodnes jsme mu to se sestrou neodpustily. Tátovi.