Trikolóra na květen 2020

Zas ob měsíc.

Otevírací a provozní doba pro pracující: Těšila jsem se, až znovu zprovozní plavecký bazén. Naštěstí jenom málem, protože: „Areál krytého bazénu je pro veřejnost ve všední dny otevřen mezi 9:00 až 14:00.“ Tak to dík. Poslední dobou mám pocit, že jsem v tomhle městě poslední pracující člověk. S velkou slávou znovuobnovené farmářské trhy se konají v pátek od jedné do pěti. Vzedmula se ve mně vlna spravedlivého rozhořčení, že se tam dostanou lidi, na které já v tu dobu vydělávám.

E-shopy, které nejsou schopné rozlišit fakturační a dodací adresu: Beru zpět, že těhotenský oblečení je hnusný. Některé třeba musím mít. (Ono se to teda netýká jenom těhotenskýho oblečení. Vršky si pořizuju normální, jenom o jedno až dvě čísla větší, a bude mi chybět přijít do sekáče a koupit si čtyři z pěti vyzkoušených kousků, protože mi to najednou není velký nebo v tom nevypadám, jako že jsem si to půjčila od mámy.) Tak fajn, u dodací adresy nemají kolonku pro firmu, asi se předpokládá, že ve chvíli, kdy objednáváte těhotenský oblečení, už přece nepracujete. Tak to píšu do poznámky. Za dva dny mi přijde od přepravky smska, že mi mezi 8:00 a 17:00 budou doručovat balík. Do firmy, která dle uvedené adresy sídlí u mě doma. Píšu do e-shopu, že zadali blbou adresu a jestli s tím můžou něco udělat. Prý jestli mi to nemůže převzít někdo ze sousedů. Aspoň nabízí, že pokud se jim balík vrátí, pošlou to znova na svoje náklady, protože hádají správně, že za kilo za dopravu se pro to na druhý konec města na výdejní místo dopravce fakt nepotáhnu. Beztak by výdejní doba byla určitě od osmi do pěti.   

^_____ a ___ :  Můj práh tolerance na lidi byl i v době, kdy jsem ještě měla pravidelnou menstruaci, asi takhle vysoko od tohoto řádku: ^_____  Teď je asi někde tady: ­­___ a bohužel se to vztahuje i na příbuzné, jak jsem zjistila. Já vím, že bych měla být vděčná, že se zajímají, že mi nikdo nic nevyčítá, že je vůbec mám… Ale mě tak příšerně vysírají ty rozněžněné obličeje a dotazy na miminko. „A co dělá miminko?“ Jako fakt nevim. Čte si v děloze Kanta a poslouchá u toho Bacha? „Máš říct, že kope a že vystrkuje zadek,“ poučila mě Balička cigaret, „to lidi zajímá.“ Aha. Fakt, že Suchej únor tráví dost času v poloze s vystrčenou prdelí na celý svět, mi dává naději, že si o tom myslí to samé co já a nezlobí se na mě. A ano, právě jsem se o svém nenarozeném miminku vyjádřila, že má prdel. Začátek třetího trimestru a mně se do aktivní slovní zásoby pořád nedostala všechna ta miminka v bříšku a nastávající maminky. Navzdory tomu, že mám naprosto skvělý plod, co mě prozatím ušetřil skoro všech těhotenských nešvarů. Kromě toho, že mě nejvíc ze všech lidí dráždí moje matka a můj děda. Nedokážu vysvětlit, proč zrovna oni dva. Ok. Řekněme, že u matky bych měla takový skromný tip. Shrňme to tak, že osoba, které jsem se nesvěřila ani s první menstruací, protože by z toho udělala skvělou, překroucenou historku pro široké okolí (něco ve stylu, jak jsem za ní běžela, že umírám), na oznámení o Sucháčovi zareaguje prohlášením, že čekala „kdy to mamince konečně řeknu“. Momentálně to cítím tak, že kdyby to šlo, tak po jeho maturitě. Děda si to nezaslouží. Je nadšený a těší se na první pravnouče, jenže mě irituje jeho přesvědčení, že jediná věc, o který se chci bavit, je těhotenství, a to ideálně se svou matkou. A nějak jsem ještě nerozdýchala, že jeho reakce na Sucháčovo pohlaví byla: „Tak to je dobrá zpráva.“ Ne, do prdele, dobrá zpráva je to, že nemá srdeční vadu nebo rozštěp, ne to, že má penis.    

Ustojím, když se mě táta ještě v sedmém měsíci ptá, jestli nebliju, přestože mu od pátého říkám, že blít ještě v téhle fázi je fakt smůla a že mě to hlavně úplně minulo, proč celkem stoicky zvládám kolegyni, která mě začala oslovovat „mami“ (dotaz „Jak se máš?“ furt ne) nebo proč mi nevadí s jinou kolegyní řešit jména, ale proč se mi navaluje při představě společného oběda za jejich neustálých rozněžnělých výrazů, pokusů sáhnout mi na břicho nebo péčí, co speciálního bych si dala k jídlu s přesvědčením, že požádám o knedlíky s mákem (když přitom Sucháčovu potřebu plně saturuju, když mu dodám přibližně tři kila brambor v různé úpravě týdně), protože moje matka se neptá, ona předpokládá, takže už druhý víkend strávím v Salónu republiky inkognito.

Prostě to nějak není můj svět. Můj svět je naše chlapská kancelář, kde moje břicho vzali na vědomí tím, že když jim k obědu nechutná polívka, jsem první, komu ji nabídnou, zdravotní sestra, která řekne „poslední měření glykemické křivky“, ne „připraví se maminky z dětské čekárny“, a kamarád, co mě potká při nákupu v Bille a pozdraví mě se slovy: „S Moly, ty seš naprcaná!“ – „Jo, jak bělice,“ odpovím s úlevou.