Úplně zbytečná povolání

Člověk se, byť nechce, dostane do životních situací, kdy se seznámí s profesemi, u jejichž vykonavatelů se neubrání úvaze, zda mají nějakou superschopnost, která je opravňuje k existenci na tomto světě, například jestli umí na první pokus odmotat potravinovou fólii, aniž by si nohy zamotali to dvoumetrového plastového provazu, který u toho vznikne.

Někteří lidé mají dost sebereflexe, že za zbytečné označí i svoje zaměstnání. Mně například říkají regulátor. Říkám lidem, co podle norem a předpisů nesmějí dělat a co dělat musí a biju je u toho excelovými tabulkami s termíny a přidělenými úkoly. Svůj jistý talent na slohy využívám k tvorbě směrnic a SOPek, které mají za úkol zabavit auditora na dostatečně dlouhou dobu, než v nich najde větu „Záznamy jsou uchovávány“, aby si ve výrobě zatím stihli ze stolů poschovávat svačiny a ve skladu zpětně doplnit teploty. Lidem jako mně se také říká papíráci a ve výrobních společnostech se obvykle těší velké nenávisti. Musíte být natolik okouzlující osobnost jako já a posílat lidi do hajzlu, když se vás zeptají, co posloucháte za hudbu, aby vás i přesto pozvali na vánoční večírek. Papíráci se ale osvědčují v souboji s jinými papíráky ze státní správy, třeba s těmi, co vám protokol o kontrole pošlou 296 dní od jejího ukončení ve chvíli, kdy i bez toho definice průserů nese jméno vaší firmy, a na nápravu vám dá 30 dní. Myslíte si, že vám tohle snad vyřeší vedoucí výroby, co mu řekne, že je debil a jeho námitky se zakládají na tom, že nepochopil, jak naše produkty fungují?

Tak, důvod existence vlastního povolání jsem si obhájila, můžu se tedy pustit do ostatních.

Dlouho pro mě žebříčku zbytečných povolání vévodili realitní makléři. Za svůj život za sebou mám dostatečné množství stěhování, abych měla jejich relevantní vzorek. A vlastně jediná makléřka, o které si myslím, že pro mě udělala něco užitečného, byla ta poslední, přes kterou jsem koupila byt. U makléřů, přes které jsem sháněla podnájem, jsem vesměs nepochopila, za co mají provizi z toho, že si zvládli na schůzku vzít ty správné klíče a úspěšně jimi odemknout dveře (čest výjimce, která nám s Baličkou cigaret usmlouvala tisícovku slevu z nájmu za páté patro bez výtahu). Jinak jsem zažila:

• Makléřku, která našemu devadesátiletému bytnému dělala zároveň i správu nemovitostí a nová jména do nájemní smlouvy zvládla zanést asi na pátý pokus.
• Stejnou makléřku, která nezvládla spočítat počet pokojů, takže několik hodin před prohlídkou nám napsala, že ten byt vlastně není 2+1, ale 3+1, takže nájem je o dva tisíce vyšší.
• Makléře, který mi tvrdil, že nevadí, že v pokoji není topení, protože když si otevřu dveře do kuchyně, tak to ty jedny wafky vytopí.
• Makléřku, která se mě na dotaz, zda by slečny, které po mně šly do bytu, neměla upozornit na kapacitu bojleru, který vodu ohřívá dvakrát denně a stačí na jednu sprchu s mytím vlasů a jedno umytí nádobí, když tam budou dvě, pokusila zabít pohledem se slovy, že „takhle přece fungují všechny bojlery a je to úplně normální“.
• Makléřku, která mi tvrdila, že za elektriku v bytě s přímotopy do zásuvky budu platit standardně částku odpovídající jakémukoliv jinému bytu 1+1.
• X makléřů, kteří nejsou schopní z webu stáhnout inzeráty na byty, které jsou už měsíc pronajaté.

Možná, že schopnosti a erudovanost makléřů stoupají s tím, jak jím přepustí i důležitější úkony, například prodej bytu. V tomto ohledu mám reprezentativní vzorek pouze tří exemplářů, které z toho vycházejí podstatně lépe. Kromě poslední jmenované makléřky, mi pouze jiná makléřka zapomněla zmínit, že během tří let zmizí z okolí bytu asi dvě stě parkovacích míst a vzhledem k tomu, že mi od ní následující půl rok chodily informace o snižování ceny, asi jsem nebyla jediná, kdo si našel územní plán, a další makléř si dojednal schůzku s klienty po čtvrt hodině, akorát už na tu první, se mnou, přišel o dvacet minut pozdě, takže venku pak čekal chumel zájemců.   

Kromě hledání bytů bývalo mým koníčkem taky hledání práce a do hledáčku zbytečných povolání se mi dostali personalisté neboli headhunteři neboli recruiteři, záleží na geografické poloze a vašich preferencí. Nemyslím si, že by personalista bylo nezbytně zbytečné povolání – pokud se dělá pořádně. Kdybychom měli v Hanácké kancl dobré personální oddělení, možná jsme si mohli ušetřit promarněných devět měsíců s klukem s minimem pracovních zkušeností, co dodělával diplomku v oboru, který se nám nadmíru hodil, ale který kradl čaj, ožíral z chlebíčků nakládanou zeleninu (a myslím, že to byl on, kdo mi z lednice sežral žloutkový věneček), když měl nohu v sádře, začala mu smrdět (seděl hned za mnou), chodil do práce v teplákách, měsíc na něčem pracoval, aniž by věděl, co dělá, takže dva lidi jsme pak týden strávili tím, že jsme to po něm opravovali, a nakonec byl odejit, protože tvrdil, že udělal práci, kterou vůbec neudělal. Personální oddělení by nám možná řeklo, že někomu po škole máme říct, že když něčemu nerozumí, má se jít zeptat a ne to vytrvale dělat blbě, nebo by na první pohled poznalo notorického vyjídače cizích zásob.

Kdyby v Doře s.r.o. nebyly personalistky vlastně kulturní referentky na organizaci výročních oslav a večírků, co i přes mé a MVDr. intervence vytrvale do vítacích celofiremních mailů psaly „Vítáme slečnu Ing. XXX“, možná by z Dory neutíkali talentovaní absolventi, protože je tam hned po škole nechají bez vedení růst jak dříví v lese a na končící roční smlouvu na dobu určitou si vzpomenou dva dny před jejím koncem, kdy má talentovaný absolvent už podepsanou smlouvu někde jinde.

Já jsem ovšem poznala spíš ty kulturní referentky rozdávající výplatní pásky nebo personalistky, co mě nechaly jet přes půl republiky a vzít si den dovolené, aby mi nahlas přečetly moje CV a zeptaly se, jestli fakt nemám vystudovanou chemii, a že v tom případě mě bohužel opravdu zaměstnat nemůžou, nebo pokládaly otázky typu „Ježíšku, a pročpak vy neučíte, když jste vystudovala jazyky?“ či naprosté odbornice ve svém oboru: „Vy hledáte práci na Moravě? Ale tam přece žádná není!“

Studnicí pohrdání headhuntery a recruitery se mi potom stal LinkedIn. Tak přibližně jednou do měsíce mi přijde zpráva s pracovní nabídkou od vesměs zahraničních personálních agentur, která zní: „Máme pracovní příležitost, pro kterou byste mohla být vhodná kandidátka.“ A to je všechno. V další větě se rovnou ptají, kdy mi můžou zavolat, aby „se dozvěděli více o mých zkušenostech a schopnostech“. Ve zprávě není ani zmínka o tom, o jakou pozici se jedná, jak moc je pozice seniorská, co společnost vyrábí, kde ta společnost je, jestli je to smlouva na dobu neurčitou nebo záskok za mateřskou nebo kdy si představují nástup. Pokud bych zoufale nepotřebovala sehnat práci nebo se nejednalo o potenciálně finančně přínosný vedlejšák, nevím, proč bych měla organizovat telefonát zohledňující mojí a jejich pracovní dobu nebo jiné časové pásmo, během kterého by se poptali na to, co mám uvedené v profilu. A myslím, že pro lidi, kteří tomu rozumí, ho mám celkem podrobný, a zároveň všichni mí zaměstnavatelé mají na LinkedIn také profil, takže kdyby tady někdo nebyl líný, za pár kliknutí si zjistí, čím se firma zabývala nebo kolik má zaměstnanců.  

Dřív jsem v dobrém rozmaru odpovídala, že se nehodlám stěhovat do Ženevy ani Berlína, a pokud pro mě nemají práci, do které se dostanu dvacetiminutovou procházkou centrem Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce tak nemám zájem. Když se ale oni neobtěžují klikat, já jsem se přestala obtěžovat odpovídat. 

Tneto týden se mi ale poprvé stalo, že mě recruiterka oslovila s nabídkou kandidáta pro náš Hanácké kancl:

Hi Žena,

I'll keep this short and sweet, my team and I are working with some amazing XXX professionals in Czech Republic with extensive XXX experience that look like they could be a great fit for Hanácké kancl and have summarized their experience below.

Candidate: XXX

Location: USA

Salary Expectations:  $ 115,000+ benefits

Availability: 2 weeks after offer

•            15+ years of experience with XXX

•            A bla bla

Would you be interested in seeing their profile in full?

Best regards,

Naomi

Překlad ve zkratce: Nabízí mí kandidáta s patnáctiletou zkušeností, který – přepočítala jsem za vás – očekává plat přibližně 220 000,- měsíčně a benefity. Představila jsem si naše benefity v podobě dotovaných obědů ve školní jídelně a šla jsem to přečíst šéfové.

Nedalo mi, abych Naomi přece jenom neodpověděla:

Vážená Naomi,

děkujeme za nabídku. Neberte to prosím jako urážku, ale spíš jako doporučení – pravděpodobně si pletete trhy. V České republice nemáte šanci najít uplatnění pro kandidáta s takovým platovým očekáváním. Umím si představit, že na takové finanční ohodnocení dosáhne několik vybraných generálních ředitelů v Praze. My jsem společnost o 15 lidech na Střední Moravě.

Původně jsem chtěla doplnit realistické údaje o průměrném platu a průměrných životních nákladech v ČR, pak jsem si ale ověřila, kolik vteřin trvá najít si to na internetu (i s psaním do vyhledávače 5 sekund), a řekla si, že za ni nebudu dělat její práci.

Ale povězte mi – kolik bere taková Naomi za to, že není schopná si najít ani základní údaje o poměrech na trhu a v odvětví, kde někomu hledá práci? A jak moc je její práce efektivní, když relevance jejího inzerátu slouží pro zasmání ke konci pracovní doby?

A jaká jsou vaše oblíbená zbytečná  povolání?