Hrobaři

Odmalička miluju hřbitovy. Nemám za sebou nějakou dětskou historii, kdy by moje babička-vdova chodila lkát na dědův hrob a já se zatím z nudy naučila z náhrobků číst. Naopak odmalička jsem od táty každé Dušičky a Vánoce poslouchala, jak strašná je pruda mít mramorový hrob hned u vstupní brány. I moje babička se nechala slyšet, na „kterou prdel prababička potřebovala tak velkou hrobku“, přesto ji pravidelně posílala tátu mýt. Navzdory tomu i u mého otce se ke hřbitovům rozvinul kladný vztah. Pokud na dovolené nebo výletě míjíme hřbitov, musím tam jít.

Není to kvůli nějaké zvláštní atmosféře, ale prostě proto, že si z náhrobků ráda domýšlím příběhy.

Šumperk

Proto jsou nepoužitelné jednoduché náhrobky s nápisem „Rodina Novákova“ beze jmen a dat narození a úmrtí. Ideální jsou hroby i se dny a měsíci, a hlavně s fotkami. V tomto případě považuju za krajně nespravedlivé a nelogické, aby příbuzní po smrti vybírali na hrob fotku zesnulého tak, jak si ho pamatovali oni, tj. starého.  Člověk stráví půlku života tím, že vypadá při nejmenším přijatelně, a na hrob mu pak dají fotku s šátkem na hlavě, popelníky na očích a protézou v hubě a úplně cizí lidi na ně takhle dalších desítky let koukají.

S Bivojem, Delfínou a Sydem jsme si udělali asi čtrnáctikilometrový okruh z Lulče do Lulče (podezírám Delfínu, že lokalita byla zvolena nikoliv kvůli kostelu, který vídává z dálnice cestou do práce, ale kvůli názvu vesnice, která Sydovi musí připomínat jeho oblíbenou polskou obskurní píseň „Janku, umyj si luloka“) se zastávkou v hospodě U Kolóška, za kterou jsem lobovala místo hospody Na Riviéře a ukázalo, že mám pravdu, protože otevírací doba Na Riviéře byla tato:

První zastávka byla na vyhlídce u kostela:

To na zahradě jsme pojmenovali plavací jezírko a pochopili jsme, že je to lulečská obdoba bazénu, protože podobné útvary se nacházely u padesáti procent nemovitostí v Lulči i přilehlých vesnicích. Plavací jezírko bude hrát roli i později, takže si ho, prosím, zapamatujte.

Druhá zastávka u kostela musela logicky vést na hřbitov. Už po prvních třech řadách hrobů bylo zřejmé, že v Lulči se v minulém století dělo něco divného, protože na rozsah hřbitova připadal příliš vysoký počet mrtvých dětí a mladých lidí mezi pětadvaceti a čtyřiceti.

Středobodem dnešního hřbitovního příběhu je tento náhrobek:

První otázka zněla, jestli to byli rodiče nebo prarodiče zesnulých dětí. Protože nikde na zbytku hrobu nebyl nikdo, kdo by mohl být věkem považovaný za rodiče. Za předpokladu, že už zemřeli. Večer jsme příběh dál elaborovali s Chlapcem, který nesouhlasil s mou verzí, že se jednalo o pozdní rodiče:

Ch: „Štěpánka přece nemohla mít Martinku ve 52 letech…“

J: „Spousta ženských není po padesátce v přechodu. Mohli se brát pozdě, a když jim první dítě umřelo, tak to riskli…“

Ch: „Spíš bych řekl, že se mladí odstěhovali. Nebo emigrovali. Přes Jugošku emigrovali do Itálie.“

J: „Mně se líbí ta varianta starých rodičů, co se dlouho hledali.“

Ch: „V Lulči? Tam na sebe naráželi denně u obecní studny. A v té studni nebyla moc dobrá voda, no. Místní předseda JZD vypouštěl močůvku, kam neměl.“

J: „Jo a jeho potomci teď bydlí v tom domě s plavacím jezírkem. Třeba Štěpánka musela dlouho čekat, než Stanislav ovdoví. Nebo tam přišla jako učitelka z Brna. A zatímco předseda JZD měl barák s jezírkem, Stanislav se udřel v kamenolomu.“

Ch: „Byl to střelmistr.“

J: „A zemřel při nehodě, co možná tak úplně nehoda nebyla.“

Ch: „Přesně. Zjistil to o té vodě. Protože mu umřela obě vnoučata.“

J: „Děti. Nebo to byl pojistný podvod, aby Štěpánka dostala peníze.“

Ch: „Takže ten barák s jezírkem je její.“

J.: „Protože si ji pak nabrnknul předseda JZD. Ale ona souhlasila jenom proto, že byl vdovec a měl malé děti.“

Ch: „Nechala vyčistit studny a od té doby lidé v Lulči milují přírodní jezírka. Spojila se s tím hajzlem, aby ho mohla donutit vyčistit tu vodu a zachránit tak všechny ostatní děti. Ale pořád milovala Stanislava a v poslední vůli si přála ležet vedle něho. Předseda leží ve svém hrobě sám. Děti mu emigrovaly přes Jugošku do Itálie.“

J: „Anebo to bylo všechno úplně jinak. Štěpánka byla místní udavačka a žádný chlap z Lulče s ní proto nechtěl nic mít. Pak se tam za prací v lomu přistěhoval z Brna Stanislav, který utíkal před nešťastnou láskou (byla vdaná). Nevěděl, co je Štěpánka zač, a ona byla pořád pěkná ženská, nechal se svést a zbouchnul ji a narodil se Staníček. Jenže byl rozmazlený a jak byl rozmazlený, lezl, kam neměl a spadnul předsedovi JZD to plavacího jezírka, dostal tam obrnu a umřel. I když byla Štěpánka svině, ženský s ní soucítily a pomáhaly jí. Jenže ona pak udala i některé z nich, že se za Staníčka modlily. Když se jí pak narodila Martinka, slaboučká, protože Štěpánce už přece jenom bylo dvaapadesát, a navíc v lednu, které jsou na Moravě kruté, a do měsíce skonala, říkalo se dokonce, že je to trest boží. Stanislav neunesl ztrátu dvou dětí a že má takovou ženu, kvůli které ani do hospody nemůže zajít, a zabil se.“

Samotný porod jsem pak ještě trochu zdramatizovala: „Štěpánka vlastně začala rodit už na Silvestra a dítě pořád ne a ne se dostat ven. Jenže všichni chlapi s autem byli 31. i 1. ještě ožralí, takže ji nemohl nikdo odvézt do Brna do nemocnice. A co si budeme povídat, jejich ženský se na to moc netvářily, protože se bály, aby Štěpánka zase někoho neudala, protože v těch autech převáželi taky všelijakou šmelinu. Takže 2. ledna se císařským řezem narodila neduživá, slabá Martinka.“

Abych nějak zalepila mezeru, proč se v 70. letech nedalo dostat do nemocnice: „Jasně, na výboru už tenkrát měli telefon. Ale u Sv. Anny jim řekli, že sanitu jim v tomhle počasí nikdo nepošle. Byla sněhová kalamita, námraza, závěje, mlha, monzunové deště, tornádo… A navíc D1 ve stavu, v jakém je dneska.“

Ch: „Anebo byla Štěpánka prostě místní běhna a vůbec se nevědělo, s kým to vlastně má.“

J: „A jak vysvětlíš, že si vzala Stanislava?“

Ch: „Na příkaz Strany. Jako plivnutí do tváře zpátečnické morálce kulaků a buržoazie.“

Až umřu, a pokud umřu stará, tak jestli se nakonec nenechám rozprášit nad červenou sjezdovkou z lanovky na Velký Klínovec na Červenohorském sedle, chci mít hrob s fotkou (pokud budu mít co odkázat, bude podmínka mojí závěti, že to bude fotka dle mého vlastního výběru, tj. buď ta se skleničkou vína ze Silvestra 2014, kde mám sice ofinu, ale je to focenu v přítmí a přes půlku obličeje mám tu skleničku, takže není poznat, že mi nesluší, anebo tu z oslavy třicátin, kdy místo pugétu růží držím v náručí pugét lahví vína). Aby si o mně někdo vymýšlel příběhy.