neděle 9. února 2020

Hrobaři


Odmalička miluju hřbitovy. Nemám za sebou nějakou dětskou historii, kdy by moje babička-vdova chodila lkát na dědův hrob a já se zatím z nudy naučila z náhrobků číst. Naopak odmalička jsem od táty každé Dušičky a Vánoce poslouchala, jak strašná je pruda mít mramorový hrob hned u vstupní brány. I moje babička se nechala slyšet, na „kterou prdel prababička potřebovala tak velkou hrobku“, přesto ji pravidelně posílala tátu mýt. Navzdory tomu i u mého otce se ke hřbitovům rozvinul kladný vztah. Pokud na dovolené nebo výletě míjíme hřbitov, musím tam jít.
Není to kvůli nějaké zvláštní atmosféře, ale prostě proto, že si z náhrobků ráda domýšlím příběhy.


Šumperk

Proto jsou nepoužitelné jednoduché náhrobky s nápisem „Rodina Novákova“ beze jmen a dat narození a úmrtí. Ideální jsou hroby i se dny a měsíci, a hlavně s fotkami. V tomto případě považuju za krajně nespravedlivé a nelogické, aby příbuzní po smrti vybírali na hrob fotku zesnulého tak, jak si ho pamatovali oni, tj. starého.  Člověk stráví půlku života tím, že vypadá při nejmenším přijatelně, a na hrob mu pak dají fotku s šátkem na hlavě, popelníky na očích a protézou v hubě a úplně cizí lidi na ně takhle dalších desítky let koukají.

S Bivojem, Delfínou a Sydem jsme si udělali asi čtrnáctikilometrový okruh z Lulče do Lulče (podezírám Delfínu, že lokalita byla zvolena nikoliv kvůli kostelu, který vídává z dálnice cestou do práce, ale kvůli názvu vesnice, která Sydovi musí připomínat jeho oblíbenou polskou obskurní píseň „Janku, umyj si luloka“) se zastávkou v hospodě U Kolóška, za kterou jsem lobovala místo hospody Na Riviéře a ukázalo, že mám pravdu, protože otevírací doba Na Riviéře byla tato:

První zastávka byla na vyhlídce u kostela:


To na zahradě jsme pojmenovali plavací jezírko a pochopili jsme, že je to lulečská obdoba bazénu, protože podobné útvary se nacházely u padesáti procent nemovitostí v Lulči i přilehlých vesnicích. Plavací jezírko bude hrát roli i později, takže si ho, prosím, zapamatujte.
Druhá zastávka u kostela musela logicky vést na hřbitov. Už po prvních třech řadách hrobů bylo zřejmé, že v Lulči se v minulém století dělo něco divného, protože na rozsah hřbitova připadal příliš vysoký počet mrtvých dětí a mladých lidí mezi pětadvaceti a čtyřiceti.
Středobodem dnešního hřbitovního příběhu je tento náhrobek:

První otázka zněla, jestli to byli rodiče nebo prarodiče zesnulých dětí. Protože nikde na zbytku hrobu nebyl nikdo, kdo by mohl být věkem považovaný za rodiče. Za předpokladu, že už zemřeli. Večer jsme příběh dál elaborovali s Chlapcem, který nesouhlasil s mou verzí, že se jednalo o pozdní rodiče:

Ch: „Štěpánka přece nemohla mít Martinku ve 52 letech…“
J: „Spousta ženských není po padesátce v přechodu. Mohli se brát pozdě, a když jim první dítě umřelo, tak to riskli…“
Ch: „Spíš bych řekl, že se mladí odstěhovali. Nebo emigrovali. Přes Jugošku emigrovali do Itálie.“
J: „Mně se líbí ta varianta starých rodičů, co se dlouho hledali.“
Ch: „V Lulči? Tam na sebe naráželi denně u obecní studny. A v té studni nebyla moc dobrá voda, no. Místní předseda JZD vypouštěl močůvku, kam neměl.“
J: „Jo a jeho potomci teď bydlí v tom domě s plavacím jezírkem. Třeba Štěpánka musela dlouho čekat, než Stanislav ovdoví. Nebo tam přišla jako učitelka z Brna. A zatímco předseda JZD měl barák s jezírkem, Stanislav se udřel v kamenolomu.“
Ch: „Byl to střelmistr.“
J: „A zemřel při nehodě, co možná tak úplně nehoda nebyla.“
Ch: „Přesně. Zjistil to o té vodě. Protože mu umřela obě vnoučata.“
J: „Děti. Nebo to byl pojistný podvod, aby Štěpánka dostala peníze.“
Ch: „Takže ten barák s jezírkem je její.“
J.: „Protože si ji pak nabrnknul předseda JZD. Ale ona souhlasila jenom proto, že byl vdovec a měl malé děti.“
Ch: „Nechala vyčistit studny a od té doby lidé v Lulči milují přírodní jezírka. Spojila se s tím hajzlem, aby ho mohla donutit vyčistit tu vodu a zachránit tak všechny ostatní děti. Ale pořád milovala Stanislava a v poslední vůli si přála ležet vedle něho. Předseda leží ve svém hrobě sám. Děti mu emigrovaly přes Jugošku do Itálie.“
J: „Anebo to bylo všechno úplně jinak. Štěpánka byla místní udavačka a žádný chlap z Lulče s ní proto nechtěl nic mít. Pak se tam za prací v lomu přistěhoval z Brna Stanislav, který utíkal před nešťastnou láskou (byla vdaná). Nevěděl, co je Štěpánka zač, a ona byla pořád pěkná ženská, nechal se svést a zbouchnul ji a narodil se Staníček. Jenže byl rozmazlený a jak byl rozmazlený, lezl, kam neměl a spadnul předsedovi JZD to plavacího jezírka, dostal tam obrnu a umřel. I když byla Štěpánka svině, ženský s ní soucítily a pomáhaly jí. Jenže ona pak udala i některé z nich, že se za Staníčka modlily. Když se jí pak narodila Martinka, slaboučká, protože Štěpánce už přece jenom bylo dvaapadesát, a navíc v lednu, které jsou na Moravě kruté, a do měsíce skonala, říkalo se dokonce, že je to trest boží. Stanislav neunesl ztrátu dvou dětí a že má takovou ženu, kvůli které ani do hospody nemůže zajít, a zabil se.“
Samotný porod jsem pak ještě trochu zdramatizovala: „Štěpánka vlastně začala rodit už na Silvestra a dítě pořád ne a ne se dostat ven. Jenže všichni chlapi s autem byli 31. i 1. ještě ožralí, takže ji nemohl nikdo odvézt do Brna do nemocnice. A co si budeme povídat, jejich ženský se na to moc netvářily, protože se bály, aby Štěpánka zase někoho neudala, protože v těch autech převáželi taky všelijakou šmelinu. Takže 2. ledna se císařským řezem narodila neduživá, slabá Martinka.“
Abych nějak zalepila mezeru, proč se v 70. letech nedalo dostat do nemocnice: „Jasně, na výboru už tenkrát měli telefon. Ale u Sv. Anny jim řekli, že sanitu jim v tomhle počasí nikdo nepošle. Byla sněhová kalamita, námraza, závěje, mlha, monzunové deště, tornádo… A navíc D1 ve stavu, v jakém je dneska.“
Ch: „Anebo byla Štěpánka prostě místní běhna a vůbec se nevědělo, s kým to vlastně má.“
J: „A jak vysvětlíš, že si vzala Stanislava?“
Ch: „Na příkaz Strany. Jako plivnutí do tváře zpátečnické morálce kulaků a buržoazie.“

Až umřu, a pokud umřu stará, tak jestli se nakonec nenechám rozprášit nad červenou sjezdovkou z lanovky na Velký Klínovec na Červenohorském sedle, chci mít hrob s fotkou (pokud budu mít co odkázat, bude podmínka mojí závěti, že to bude fotka dle mého vlastního výběru, tj. buď ta se skleničkou vína ze Silvestra 2014, kde mám sice ofinu, ale je to focenu v přítmí a přes půlku obličeje mám tu skleničku, takže není poznat, že mi nesluší, anebo tu z oslavy třicátin, kdy místo pugétu růží držím v náručí pugét lahví vína). Aby si o mně někdo vymýšlel příběhy.

32 komentářů:

  1. To je tak pěkně napsaný, že bych ti tu klidně slíbil, že si o tobě pak něco přijdu vymýšlet.
    Ale jelikož jsem starší a navíc chlap, pravděpodobnější varianta je, že si budeš moc něco vymýšlet ty o mně... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavně nezapomeň na vhodnou fotku.

      Vymazat
    2. Mám jednu favoritku... na zahrádce za stolem, přede mnou sklenice, na hlavě plyšový prase...
      Ta si o nějakej příběh vyloženě koleduje...

      Vymazat
  2. To plavací jezírko je v Nemojanech. Jinak Luleč má luxusní koupaliště, strávila jsem tam nejednu sezónu v letech, která si už tak úplně ostře nepamatuju.
    Na lidi z náhrobku se ti můžu pozeptat, mám tam informační zdroje. Ale pak už by to asi ztratilo kouzlo...

    OdpovědětVymazat
  3. V Lulči jsem kdysi byli na školním výletě z gymplu. Kempili jsme v zatopeném lomu u Libuše.

    Na náhrobku jsou prarodiče. Až umřou rodiče, udělají celou novou desku, možná celý hrob, a nebo rodiče už umřeli a nebyl nikdo, kdo by tu novou desku byl ochoten zaplatit. Ale spíš tipuju, že ještě žijí. Svíčka svítí, hrob je udržovaný.

    Čtení příběhu jsem, přiznávám, tentokrát vzala jen hodně letmo, asi je to na mě už moc. Tohle jde, jen když člověk s těmi skutečnými rodiči, kteří nechávají na hroby psát svoje děti, nepřichází osobně do styku.

    OdpovědětVymazat
  4. F.: Vážně? Akorát jsem neudržela příjmení a tu část hrobu, kde je, jsem nevyfotila. Zajímalo by mě to. A nevíš něco o tom, jestli je opravdu jenom náhoda, že tam byla tak vysoká úmrtnost dětí a mladých lidí? Člověk se nad tím sice pozastaví vždycky, ale v Lulči to úplně praštilo do očí na první pohled, o to víc, že tenhle náhrobek nebyl jediný, kde byly ty děti i dvě, z některých bylo evidentní, že navíc děti jedněch rodičů, úplně z toho mrazilo. To samé u těch mladých lidí – jen v první třetině bych jich určitě napočítala deset, co se nedožili čtyřicítky. A data úmrtí rozhodně nebyla válečná.

    Kolem toho koupaliště jsme šli cestou zpátky a vypadalo to pěkně. Delfína pracuje ve Vyškově a říkala, že to je mezi místními a přilehlými dost populární. Prošli jsme celkem asi tři okolní vesnice a takovou koncentraci jezírek jsem fakt ještě neviděla. Někteří měli i dvě!

    rulisa: Chápu, doufám, že jsem se tě nějak nedotkla, nebo kohokoliv, nedělám si srandu z toho, že někomu umřely děti, nebylo mi tam z toho dobře, ale když prostě vidím hrob, tak mi to nedá, ale zamyslím se příště, jestli to někam psát…

    Proč myslíš, že by měnili desku nebo celý hrob? Bylo to v dobrém stavu, navíc je tam nevyfocená část, kde je dalších asi šest jmen, která taky budou mít příbuzné, může se o ten hrob starat celkem kdokoliv. Ta deska je v jiném stylu než ta nevyfocená, to mě spíš vede k tomu, že jsou to rodiče, ne prarodiče. Těžko se do toho vžívá, ale asi bych chtěla mít jméno vedle svých dětí, kdybych je přežila, nedala bych tam prarodiče.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, nedotkla, taky chápu, často mluvíme i vtipkujeme v práci hodně drsně, ale v případě dětí jsme všichni... vyhýbaví? Nevím, jak to napsat přesně.

      Stran nápisů - buď se dělá spešl dětský hrob, nebo se to píse, jak to přišlo, někdy se na dvojhrobech píšou na různé strany různé části rodin, někdy se spíše vlevo a vpravo podle toho, kdo jak leží. Hodně to záleží i na vztazích v té rodině, kde je silný patriarchát nebo silné tradiční křesťanské kořeny, předkové se ctí víc než čerstvě narozené děti. A pod.Už mockrát mě i po těch letech v oboru překvapilo, jakým způsobem si rodiny jména na dvojhrobech umisťují.

      Jestli tady je levá strana se jménem rodiny hodně jiná než pravá, může být už novější a tahle ještě nechaná stará. Z různých důvodů. Může to být tak, že část rodiny zainvestovala, druhá přispět odmítla, i to je poměrně časté.

      Docela by mě to taky zajímalo, tenhle konkrétní příběh hrobu a rodiny.

      Vymazat
    2. Tohle mě hodně zajímá, musíš mi o tom pak říct víc. My to máme úplně obyčejně, jak to šlo za sebou, naštěstí jsme ve 20. století v rodině měli jenom jedno dětské úmrtí, dědův nejstarší brácha umřel v pěti letech na zánět mozkových blan a prababička prý věřila, že to byl trest za to, že ho počali před svatbou. A ten má nápis jako všichni ostatní.

      Vymazat
    3. Další exkurze na hřbitov. :-)

      Vymazat
    4. Klidně můžeme zahrnout do plánu:o)

      Vymazat
  5. Já milovala hroby od malička. Většina dětí chce chodit na hřiště, já mámu tahala "na drobečky", kteréžto úsloví zůstalo v naší rodině zachováno jako věčná vzpomínka na to, že jsem byla asi trochu strašidelná. Líbily se mi ty svíce a věnce, můj nejoblíbenější byl hromadný hrob vojáků z první světový. S domýšlením příběhů podle mě nebožtíci nemají problém v kterémkoliv věku. Doufám. Že v tý nejděsivější kryptě nežije nějakej jejich ombudsman, protože to bych měla taky nějaký oplétačky ještě z dětství, ohledně kradených stužek "Vzpomínáme".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebožtíci určitě ne. Jen ti pozůstalí.

      Vymazat
    2. Jo, tak můj ombudsman by se jmenoval doktor Arnošt Brady, co má v Salónu hrobku s břečťanem, už na mě někde čeká se zúčtováním za všechno, co jsem si o něm navymýšlela. Na druhou stranu jsem mu tam chodila zapalovat svíčky, zatímco někdo kradl stuhy, že jo, psice.

      Tos měla dobrý, že tě brali na couračku na drobečky, kde já jsem mohla být, kdyby mě k tomu aktivně vedli. Rodina z máminy strany je na tom ale dokonce tak, že ani nevím, kde je babiččina urna (sedm let po její smrti). Mám dojem, že moje matka ji chtěla jeden čas ukrást, ale na rozdíl od fabulování historek o nebožtících je mi trochu žinantní se na to dědy ptát.

      Vymazat
    3. Ani bych nenašla hroby ani jednoho ze svých dědů/babiček.
      Kovářova kobyla, nebo co...

      Vymazat
    4. Tam asi působí hodně faktorů: u té rodiny z máminy strany to je dané i tím, že jak děda, tak babička byli náplava, děda z jižních Čech, babička od Prahy, takže tam žádné příbuzné neměli. Prababička od Prahy manžela pohřbila v severních Čechách a umřela na severní Moravě, takže ono komu kam na hrob. Naopak z tátovy strany se staletí nehnuly z východních Čech, tak je tam nějak přirozenější pečovat o ty hroby.
      Nemáš to podobně?

      No a já osciluju mezi přáním nechat se rozptýlit na té sjezdovce a přitom mít někde zvěčněné jméno, tak musím zjistit, jestli u toho jména musím být i fyzicky přítomna.

      Vymazat
    5. To je přesně ta část pohřební kultury, do který ty vztahy promlouvaj nejvíc a všude.
      Třeba děda s babičkou z tátovy strany taky leží bůhví kde... a copak, že to nevim já. On to nevěděl ani táta. On táta se vlastně i o smrti svojí mámy dozvěděl s poměrně velkou prodlevou... Vztahama na tý jeho straně rodiny to zamíchalo tak mocně, že když táta umíral, dohodl se s mámou, ať ho uložíme u její rodiny.
      A kvůli tomu zase mámě dělala peklo sestra a její dva synové...
      Jeden by zkrátka nevěřil, co se dá s hrobama užít za reglaci...

      Vymazat
    6. Ad Žena s moly10. 2. 2020 13:30:00
      Nemusíš.

      Vymazat
    7. P.S. Žena s moly10. 2. 2020 13:30:00
      Nemám. :-) Jen mámina rodina byla celá desetiletí s mojí matkou rozhádaná (moje matka s rodinou), tak jsme tam nechodili, a tátova na to chození na hroby taky moc nebyla, chodili jen dospělí jednou dvakrát za rok, nás děti nenutili.

      Vymazat
    8. Galahad: To jsou… zajímavý historky. Mužské příjmení jiné než na zbytku hrobu mi vždycky přišlo trochu zvláštní. Jako ženský mi ale přijde i trochu zvláštní nechat se pohřbít s manželovou rodinou a ne s původní aneb gender studies na hřbitov!

      Vymazat
    9. Kdo se kde s kym nechá pohřbít by jistě vydalo na poměrně objemnou sociálně psychologickou stať... Mně zas přijde vcelku přirozený, že manželé jsou pohřbení spolu. Což třeba moji rodiče budou, jen tátovo jméno na náhrobku je momentálně trochu pěst na oko, protože si tam šel lehnout první...

      Vymazat
    10. Na objemnou sociálně psychologickou stať by i vydalo, koho kdo podle jeho přání pohřbít nenechal.

      Jméno jiného znění než hlavičková "Rodina Něčí" na pomníku není nic mimořádného, asi netřeba vnímat to jako pěst na oko. To už bylo horší, když jsem jednomu, co si chystal pomník dopředu pro sebe, na něj gravírovala obří portrét jeho valníkové dodávky.

      Vymazat
    11. galahad: To jo, ale proč automaticky k manželově rodině?

      rulisa: Zatím jsem myslím viděla maximálně motorku.

      Vymazat
    12. ...o tom nic nevím - táta leží u rodiny, do který se přiženil a jiný vzorek nemám... :-)

      Vymazat
    13. Nneí to automaticky k manželově rodině, je to jak kdy, spíš podle toho, kde kdo bydlel nebo s kým líp vycházeli.

      Vymazat
    14. Ale je fakt, že vzhledem k tomu, že na Moravě je víc zažitý patriarchát a přistěhování se manželky do domu manžela než naopak, tak tomu asi odpovídá i ukládání na hřbitovech.

      Vymazat
    15. Automaticky ne, ale převažuje to, myslím si. Moje babička asi byla rebel, když se jako první nechala rozptýlit:o)

      Vymazat
  6. Dálnice D1 v roce 73 vedla z Prahy do Mirošovic a říkalo se jí jen Dálnice, protože byla jediná.

    Strýc s tetou měli dceru, narozenou ve stejném roce jak já a zemřelou v půl roce. Na desce ji vytesanou nemají, přestože všichni ostatní tam jsou. Nikdy o ní nemluvili, vím o ní jen od babičky, protože jsem se s dětskou zvídavostí ptal, k čemu je na hrobě tmavá pixla za sklem. Můj mladší bratranec na informaci, že "je v ní popel tvé sestřičky" reagoval dotazem, jestli ho taky jezdí vyvážet popeláři.

    Fakt je, že já jsem měl ve čtyřech měsících taky namále, takže je možné, že začátkem sedmdesátek se umíralo nějak víc. Nejspíš na normalizační výpary.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná se umíralo stejně, akorát z většího početního základu Husákových dětí.

      Vymazat
    2. Myslela jsem, že D1 do Brna postavil Hitler jako pomstu za Heydricha.

      Vymazat
    3. Kdepak. Jak kazdy vi, D1 vede do Prahy a ne do Brna. ... i kdyz Do Brna taky, ale to je jen nepodstatny kousek od Vyskova.

      Vymazat
  7. Podle mě rodiče prozaicky prostě ještě žijou. Ale co se stalo s dětma, to nechci ani domýšlet...

    OdpovědětVymazat