úterý 18. října 2016

Při couvání?

Z deníku talentované řidičky.


Předminulou středu jsem se vrátila z Izraele. Který jsme projely autem, což byl Adlétin nápad, přestože – ač řidičák vlastní – jediný aktivní řidič jsem z naší skupiny (dva lidi už jsou skupina, protože ČD vám prodá skupinovou jízdenku) byla já. Navíc se zkušenostmi, jak se platí pokuta za parkování, vyprošťuje auto, nebo jak se zachází s navigací.

V zemi, kde blinkry nepoužívá ani autoškola, kde existuje takzvaný samovolný zip a kde jsem se konečně po deseti letech naučila, že když ve vedlejším pruhu není místo, tak si ho udělám, jsem najela nějakých tisíc kilometrů bez nehody. V Haifě jsem dokázala zaparkovat z kopce couváním na jediné volné parkovací místo v okruhu dvou kilometrů. Nesrazil nás žádný velbloud, kterému bych nedala přednost. Pak bych ještě připomněla tisíc najetých kilometrů na Kubě, o kterých nevíte, protože tři roky po návratu o tom existují zatím dva příspěvky a z bodů,které bych měla stihnout splnit, než report dopíšu, už jsem zvládla ten poslední.

A pak jsem před týdnem jela do práce. Parkovala jsem na sídlišti jako obvykle. Mezi dvě auta. Metr z každé strany. A já tomu vpravo nabořila levý zadní nárazník.

Škoda asi taková, že já se svým ignorantstvím, kdy jsem měsíc jezdila s hřebíkem v pneumatice a unikalo mi to, bych si toho sice ani nevšimla, ale nechala jsem za stěračem lístek. Respektive parkovací lístek, protože pak bych jim telefonní číslo mohla už jenom vyškrábat klíčem na kapotu. Vlastníka oranžového Renaulta jsem (kvůli barvě) netipovala na muže, čemuž napovídala i autosedačka. Takže v optimistickém scénáři jsem čekala kultivovanou dohodu se ženou, která chápe, že trefit se mezi dvě auta prostě někdy může být problém, a nikdo na mě tedy nebude křičet. Můj optimistický scénář mi kazily názory jako, že mi zavolá její manžel, že jsem kráva, s čímž by mi nezbylo než souhlasit, nebo že právě proto, že je to ženská, bude chtít mít auto hezký, zatímco chlap by škrábnutý nárazník neřešil. Kolegové a kolegyně mě uklidňovali historkami, jak „když jsem couval/a…“ – „Já jsem necouvala,“ opravovala jsem je.

„Tos couvala?“ zeptal se mě otec.
„Ne.“
„No jo, ty vlastně kolmo nikdy neparkuješ couváním.“

Když se ani po čtyřech dnech nikdo neozval, radostně jsem zmačkala lísteček s telefonním číslem svého pojišťováka, který jsem si přilepila na monitor pracovního počítače. Svědomí mí však našeptávalo, že tu noc pršelo, a lísteček mohl uplavat nebo se rozmazat, a někde teď nad škrábnutým nárazníkem pláče chudá samoživitelka.  

Manžel samoživitelky se ozval v neděli. Vyhrabala jsem smlouvu a domluvili jsme si na pondělí schůzku. Po mém „Moc se omlouvám, ale neptejte se mě prosím, jak se to mohlo stát, protože já to taky nechápu“ mi velmi poděkovali za to, že jsem nechala kontakt, s tím, že škrábance si všiml teprve manžel, a lístku si všimli za další dva dny, a nabídli mi čaj. Jejich starší dcera si v obýváku hrála s autíčkem a po dobu vyplňování záznamu o nehodě opakovala „odtahovka, odtahovka“. – „To třeba příště,“ navrhla jsem jí a ona mi za to ukázala všechny obrázky, které nakreslila ve školce.

Talent zdědila zřejmě po tatínkovi, protože ten poté, co jsme si ujasnili, že jsem necouvala, do záznamu o nehodě nakreslil, jak k ní došlo, o což jsem – vzhledem k tomu, že mým největším počinem je domeček jedním tahem – původně chtěla požádat našeho grafika technických výkresů.

„Myslela jsem, že jste tam najížděla jako že zprava…“ Ne. Normálně zleva.
„Přitom tady se parkuje dobře.“
„Já vím.“ Parkuju tady bez problémů už tři čtvrtě roku. Tedy až na tu drobnou událost s tím, kdy jsem zaparkovala mezi osobák a dodávku takovým způsobem, že bylo jasné, že pokud neodjede dodávka, neodjedu ani já.

Rozloučili jsme se s tím, že jsem přislíbila, že už vedle nich parkovat nebudu, ale trvali na tom, že kdybych chtěla, tak ještě mají přímo před domem toho bílého Renaulta.

Dnes jsem volala do pojišťovny, abych nahlásila pojistnou událost. Nadiktovala jsem všechny SPZ, čísla pojistných smluv, místo a čas nehody.
„Takže jste couvala mezi dvě zaparkovaná vozidla…“
„JÁ JSEM NECOUVALA!“

Může v tomhle státě člověk úplně normálně nabořit auto při parkování popředu do prostoru, kam by se trefilo i pětileté dítě, kdyby došáhlo na plyn?!

30 komentářů:

  1. Může. Já nabořila od budoucíh omanžela půjčenýho warťana na úplně, ale úplně prázdným parkovišti o jednu jedinou lampu stojící těsně za pankejtem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale spíš tě obdivuju, žes to fakt řešila tak poctivě. Já bych asi obhlídla škodu, a pokud bych ji naznala jako zanedbatelnou kosmetickou, asi bych akorát přeparkovala. Pokorně přiznávám, že jsem takhle přeparkovala i na parkovišti firmy, když jsem poněkud neuváženě směrem z kopce nechala otevřít dveře svého auta a nestála přitom dostatečně daleko od auta šéfova. :-))

      A dvě zrcátka jsem taky ulovila při průjezdech úzkými ulicečmi... ehm...

      Na druhou stranu vím o pár šrámech na svých bývalých autech, kdy stoprocentně někdo přeparkoval ode mě.

      Vymazat
    2. Když já věřim, že tyhle věci se pak vrací:o) Taky mám na pravým boku škrábanec, jehož autorkou rozhodně nejsem, a pravděpodobně jsem k němu přišla na stejném parkovišti. Ségře někdo nedávno naboural auto, škoda třicet tisíc a za stěračem nic. Sice má havarijní, ale stejně spoluúčast pět tisíc.

      Vymazat
    3. Jo, určitě se vrací, akorát tehdy, když jsem vezla kluka do špitálu a sem tam nějaký auto v té zacpané řadě podélnýho parkování vyčuhovalo, jsem nad tím moc nepřemejšlela, no...
      Ale je fakt, že jsem pak pozdějc taky sháněla zrcátka na aukru, abych nemusela investovat tisícovku za nový. :-)

      Vymazat
    4. Jsou určitý situace, kdy je pochopitelný, že člověk karmu řešit nebude, ale na parkovišti, kde moje největší starost byla, jestli nebude v pekárně moc velká fronta na ranní kafe, bych z toho měla výčitky svědomí.
      Navíc to auto vypadalo dost nově, takže jsem byla docela překvapená, že to byl rok výroby 2006. Podotkla jsem, že paní s autem asi zachází líp než, tak poznamenala, že ona má zas vevnitř nadrobený rohlíky.

      Vymazat
  2. Zpychla jste s toho asijského úspěchu a Váš anděl strážný Vás potrestal, abyste si uvědomila, že pýcha předchází pád a proto je třeba dávat si pořád stejný pozor jako při první jízdě po autoškole. ☺
    Autonehoda je statistická nutnost a je tedy dobře mít malou nehodu, neboť tím klesá statistická pravděpodobnost nehody velké.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím a jsem za svoje nehody v deseti km/h couváním nebo popředu vděčná.

      Vymazat
  3. Žena s moly - "... o což jsem původně chtěla požádat našeho grafika technických výkresů"! :-D Od teď ti přezdívám Božena, to je zkráceně BOží ŽENA!

    Ruliso - u tvého komentáře jsem se smála nahlas.

    Přidám tedy i vlastní historku - jakožto relativně čerstvá absolventka autoškoly (někdy v 27 letech) jsem úspěšně zvládla asi 300 km jízdy po dálnicích a rychlostních silnicích do Českých Budějovic. Při parkování doma jsem zajela pěkně k chodníku, pro úspěšné dokončení stačilo popojet asi metr dopředu. Popojela jsem asi metr deset. Majitel naraženého auta byl přítomen a ptal se, jestli neumím jako používat brzdu. Rovněž přítomní rodiče se mě ptali na totéž. Do té doby jsem si myslela, že umím.

    Ještě lepší historku měl kamarád, kterého jsme po 10 letech od autoškoly posadili za volant na parkovišti před nejmenovaným hypermarketem ve dvě ráno (čili zcela prázdném). K ostrůvku trávy ohraničeném obrubníkem se blížil rychlostí 10 km/h asi 50 metrů, během nichž jsme ho opakovaně upozorňovali, že si bude muset vybrat, nejlépe hned, z které strany ho objede. Když dojel až k ostrůvku, s výrazem největší paniky přidal plyn, ostře zatočil doprava a ostrůvek levou částí auta přejel. Naštěstí se nic v autě neurvalo. V tomto případě se rovněž přítomný majitel auta málem smíchy udusil falafelem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje známá tak dlouho při vjezdu do křižovatky ve tvaru ypsilon přemýšlela, jestli jet vlevo nebo vpravo, až nakonec jela rovně. Ale jinak je dobrá lékařka:-)

      Vymazat
    2. Přesně to samý se stalo mojí kamarádce, takto veterinářce!!

      Vymazat
    3. Mezi námi, já si taky myslím, že moje poslední nehoda se stala v důsledku mojí nerozhodnosti. Na tom místě je totiž výhodné parkovat v létě, protože je ve stínu, ale na podzim na něj ze stromů padají takový ty lepivý zmetci. No a mozek to takto vyhodnotil, akorát to včas neposlal k rukám na volantu...

      Vymazat
  4. To je náhodou snadné, nabořit auto při jízdě dopředu i když je tam spousta prostoru. Mě se to stalo v řadě před křižovatkou. Když jsem se místo na auto přede mnou díval na kolemjdoucí nohy :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vezls přitom manželku?

      Vymazat
    2. Tak já občas sotva dobrzdim proto, že pozoruju, jak někdo jinej blbě řídí.

      Vymazat
    3. :-))) ... tak tenhle důvod jsem ještě neslyšel.

      Vymazat
    4. stejně je ale zvláštní, že se tu nerobotičnost komentátora ověřuje obrázkama dopravních značek. To se ke každému článku nastavuje, čím se bude ověřovat? :-)

      Vymazat
  5. Jéje... já kdysi měl Fabinku otlučenou jak píšťalku.
    Teda - ono to na ní nebylo vidět, ale tu a tam jsem se s ní taky o někoho opřel...
    A pak si vzpomínám, že jsem měl asi tak osm let nazpátek pro soukromé účely půjčené služební auto a tim služebním autem, jsem při vyparkování z kolmého stání někomu udělal vcelku slušnou brázdu přes pravý dveře. Kdyby ses chtěla třeba zeptat, jestli přes přední nebo přes zadní, tak přes oboje.

    OdpovědětVymazat
  6. Odpověď na tvou poslední otázku, byť byla nejspíš řečnická, je samozřejmě ANO! :D Jistě, že může! Vážně nechápu, proč neudělají kolem aut gumový ochranný pás, nebo třeba balonky, co by ihned indikovaly cizí předmět v dráze. No jo, svět je nepřátelský místo...

    OdpovědětVymazat
  7. Já takhle obětovala vlastní auto. Na namrzlé parkovací ploše jsem nezahňápla brzdu ve strachu, že mi auto na ledu sklouzne a napálí to do vedlestojícího auta, u kterého stál v tu chvíli člověk, takže jsem to čelně napálila do zdi... Sice v malé rychlosti, ale odnesly to ruce, který trefil plast z volantu při tom, jak vyletěl airbag a až jsem rukou nakřápla čelní sklo.

    OdpovědětVymazat
  8. to mi připomíná ... jednu známou, která definitivně přestala pokoušet osud za volantem poté, co na supermarketovém parkingu úplně (čti zcela) osobním automobilem při parkování zdemolovala budku na košíky i s obsahem ... takového racionálního rozhodnutí si cením a s vděčností přijímám její oběť

    OdpovědětVymazat
  9. V té Praze jsou na tom hrozně bídně, to se prostě ví. My v Mělníku to nemáme tak strašné a to máme mnohem méně peněz než hlavní město. A máme mnohem menší parkovací místa. S tím jsem měla jako mladá velký problém. Odřela jsem totiž celkem čtyři pneumatiky v jednom týdnu. To bylo panečku doma zle.

    OdpovědětVymazat