Při couvání?

Z deníku talentované řidičky.

Předminulou středu jsem se vrátila z Izraele. Který jsme projely autem, což byl Adlétin nápad, přestože – ač řidičák vlastní – jediný aktivní řidič jsem z naší skupiny (dva lidi už jsou skupina, protože ČD vám prodá skupinovou jízdenku) byla já. Navíc se zkušenostmi, jak se platí pokuta za parkování, vyprošťuje auto, nebo jak se zachází s navigací.

V zemi, kde blinkry nepoužívá ani autoškola, kde existuje takzvaný samovolný zip a kde jsem se konečně po deseti letech naučila, že když ve vedlejším pruhu není místo, tak si ho udělám, jsem najela nějakých tisíc kilometrů bez nehody. V Haifě jsem dokázala zaparkovat z kopce couváním na jediné volné parkovací místo v okruhu dvou kilometrů. Nesrazil nás žádný velbloud, kterému bych nedala přednost. Pak bych ještě připomněla tisíc najetých kilometrů na Kubě, o kterých nevíte, protože tři roky po návratu o tom existují zatím dva příspěvky a z bodů,které bych měla stihnout splnit, než report dopíšu, už jsem zvládla ten poslední.

A pak jsem před týdnem jela do práce. Parkovala jsem na sídlišti jako obvykle. Mezi dvě auta. Metr z každé strany. A já tomu vpravo nabořila levý zadní nárazník.

Škoda asi taková, že já se svým ignorantstvím, kdy jsem měsíc jezdila s hřebíkem v pneumatice a unikalo mi to, bych si toho sice ani nevšimla, ale nechala jsem za stěračem lístek. Respektive parkovací lístek, protože pak bych jim telefonní číslo mohla už jenom vyškrábat klíčem na kapotu. Vlastníka oranžového Renaulta jsem (kvůli barvě) netipovala na muže, čemuž napovídala i autosedačka. Takže v optimistickém scénáři jsem čekala kultivovanou dohodu se ženou, která chápe, že trefit se mezi dvě auta prostě někdy může být problém, a nikdo na mě tedy nebude křičet. Můj optimistický scénář mi kazily názory jako, že mi zavolá její manžel, že jsem kráva, s čímž by mi nezbylo než souhlasit, nebo že právě proto, že je to ženská, bude chtít mít auto hezký, zatímco chlap by škrábnutý nárazník neřešil. Kolegové a kolegyně mě uklidňovali historkami, jak „když jsem couval/a…“ – „Já jsem necouvala,“ opravovala jsem je.

„Tos couvala?“ zeptal se mě otec.

„Ne.“

„No jo, ty vlastně kolmo nikdy neparkuješ couváním.“

Když se ani po čtyřech dnech nikdo neozval, radostně jsem zmačkala lísteček s telefonním číslem svého pojišťováka, který jsem si přilepila na monitor pracovního počítače. Svědomí mí však našeptávalo, že tu noc pršelo, a lísteček mohl uplavat nebo se rozmazat, a někde teď nad škrábnutým nárazníkem pláče chudá samoživitelka.  

Manžel samoživitelky se ozval v neděli. Vyhrabala jsem smlouvu a domluvili jsme si na pondělí schůzku. Po mém „Moc se omlouvám, ale neptejte se mě prosím, jak se to mohlo stát, protože já to taky nechápu“ mi velmi poděkovali za to, že jsem nechala kontakt, s tím, že škrábance si všiml teprve manžel, a lístku si všimli za další dva dny, a nabídli mi čaj. Jejich starší dcera si v obýváku hrála s autíčkem a po dobu vyplňování záznamu o nehodě opakovala „odtahovka, odtahovka“. – „To třeba příště,“ navrhla jsem jí a ona mi za to ukázala všechny obrázky, které nakreslila ve školce.

Talent zdědila zřejmě po tatínkovi, protože ten poté, co jsme si ujasnili, že jsem necouvala, do záznamu o nehodě nakreslil, jak k ní došlo, o což jsem – vzhledem k tomu, že mým největším počinem je domeček jedním tahem – původně chtěla požádat našeho grafika technických výkresů.

„Myslela jsem, že jste tam najížděla jako že zprava…“ Ne. Normálně zleva.

„Přitom tady se parkuje dobře.“

„Já vím.“ Parkuju tady bez problémů už tři čtvrtě roku. Tedy až na tu drobnou událost s tím, kdy jsem zaparkovala mezi osobák a dodávku takovým způsobem, že bylo jasné, že pokud neodjede dodávka, neodjedu ani já.

Rozloučili jsme se s tím, že jsem přislíbila, že už vedle nich parkovat nebudu, ale trvali na tom, že kdybych chtěla, tak ještě mají přímo před domem toho bílého Renaulta.

Dnes jsem volala do pojišťovny, abych nahlásila pojistnou událost. Nadiktovala jsem všechny SPZ, čísla pojistných smluv, místo a čas nehody.

„Takže jste couvala mezi dvě zaparkovaná vozidla…“

„JÁ JSEM NECOUVALA!“

Může v tomhle státě člověk úplně normálně nabořit auto při parkování popředu do prostoru, kam by se trefilo i pětileté dítě, kdyby došáhlo na plyn?!