Pan Granko a ptakořitní přátelé

Jeden z těch příspěvků, co člověk píše tak dlouho, že vlastně nakonec napíše úplně o něčem jiném. Je to jako s tureckým pučem. Pod vlivem antibiotik jsem usnula v šest večer a vzbudila se v devět ráno, když už nemělo cenu číst o tom, že nějaký puč proběhl. Proto perex tohoto příspěvku změňme z „A jak to bylo dál?“ na „Generují nenormální přátelé nenormální muže?“

Na začátku července jsem s Delfínou přijela za Medůzou do Města, které osvobodil generál Patton. Pod vlivem jistých okolností jsme do sebe druhý den ráno koply po snídani decku vína a společně jsme podrobily analýze všechny muže, které známe, abychom našly nějakého, kterého bychom definovaly jako normálního.

Medůzin muž není šťasten z toho, že se vidí málo, protože každý pracuje v jiném městě. Svůj průměrný job v Praze by mohl vyměnit za jiný průměrný job ve Městě, které osvobodil Patton, rozdíl v platu by dorovnaly životní náklady. Ale jako lepší alternativa se mu jeví, aby se do Prahy přestěhovala Medůza a do svého nadprůměrného jobu u zaměstnavatele, který jí platí část nájmu, dojížděla. Už se kvůli tomu jednou rozešli.

Delfínu i jejich vztah ničí fakt, že její muž nebyl za pět let schopný dokopat se k insolvenčním zkouškám a dokončit diplomku, pracuje přibližně čtyři hodiny denně v tatínkově firmě a bere za to nadprůměrný plat. Delfínina muže to štve taky.

A tak dále.

Ani jeden z  exemplářů není se současným stavem spokojený. Když se jich zeptáte, co udělali pro to, aby se to změnilo, zjistíte, že nic. Protože nebyl čas. Protože to nejde tak rychle. Čekáme na zásah japonského rizikového manažera Ono-Se-To-Sama.

„Ale třeba J. je normální. M. říkala, že když mají nějaký problém, sednou si a mluví o tom.“

„Dyť má ADHD a nic si nepamatuje.“

„No ale snaží se.“

„Nikdy jsme si nemyslela, že budu ta, co bude nadávat, že všichni chlapi jsou stejní, ale oni jsou fakt jak přes kopírák.“

Problém těchto mužů jako přes kopírák je ten, že když je momentálně nechceme zabít, nemůžeme je ani opustit. Protože jsou jako přes kopírák taky boží.  

Nezapomeňte v komentářích opět podotknout, že rádi poznáváte další mé ubrečené a zoufalé kamarádky. Netušila jsem, kolik zájmu v minulém příspěvku vzbudí fakt, že jsem mladému muži zničila život, neboť jsem odmítla pozvání na kakao. Usoudila jsem, že pokud je někdo ochotný tomu věnovat čtyřicet komentářů, zasloužilo by si to rozsáhlejší průzkum i z mé strany. Po vzoru průzkumných agentur publikuju pouze data, která se mi líbí. Delfína k tomu říká:

„Na tom je nejzásadnější průser, že kakao je pití pro děti. Určitě má nějaký děcka zavřený ve sklepě.“

Zašla jsem dokonce dál a panu Grankovi se ozvala s omluvou. Nikoliv za to, že nepiju kakao, ale za to, že se sejít nechci. Tak napsal, že jede na výlet pod stan a jestli se nechci přidat. Kakao byl dobrý indikátor, že by to nešlo. Stan sice nenaznačuje, že do něj láká děti, nicméně to, že bychom spolu nikdy nestrávili dovolenou, rozhodně ano. Pak mi poslal fotky z výletu. 21 fotek.

„Poslal ti dvacet jedna fotek?! Jsou na nich nějaký děti?“

„Jenom na jedný.“

„Na to by měl být nějaký limit. Něco jako pravidlo číslo 368 – někomu, koho jsi viděl jednou v životě, pošleš maximálně tři fotky.“

Teď pro změnu pod vlivem analýzy času společně stráveného s přáteli jsem si ale byla nucena položit otázku, co je ten důvod, proč já a muži jako pan Granko nemají šanci na kompatibilitu. Jsou to moji přátelé. Přiznejme si, že přibližně 80 – 90% lidí (podle momentální hladiny serotoninu) mě prostě nudí, takže upřednostním strávit večer s psychocaty a knihou. Večer s lidmi, kteří mě nenudí, pak může probíhat přibližně takto:

Ve Městě, které osvobodil generál Patton, se celovečerním tématem stalo rozmnožování ptakořitných. Delfína přišla s tím, že ptakopysk prý má dva penisy, a zajímalo ji, zda to znamená, že ptakopysčice má něco jako zásuvku. Naši pozornost to na několik hodin zcela odvedlo od neposlaných přihlášek k insolvenčním zkouškám nebo představy trávení dvou hodin denně dojížděním do práce. Jinak pokud si dobře vzpomínám, tak ptakopysk má penisy dokonce čtyři, ale používá jenom dva krajní v závislosti na tom, v jaké poloze samičku oplodňuje.

Při kolaudačce Baliččina bytu mě ve čtyři ráno probudily dialogy, které zcela bez debat patřily dabovanému německému pornu ze 70. let. Pět lidí sedělo před notebookem a fascinovaně sledovalo Josefínu Mutzenbacherovou. Co se v dětství někoho z nich muselo stát, aby o existenci něčeho takového věděl?  

Při oslavě Baliččiných narozenin jsme se dlouho po půlnoci seznámili s nejhorším českým rapem, kombinací Seala a projevu Tomáše Kluse a Delfínu, která s při kolaudačce zaspala Josefínu a vymohla si na nás slib, že kdybychom si zase pouštěli porno, máme ji vzbudit, jsme tedy probudili pornem s Wagnerem jako hudebním podkresem.

Při mých narozeninách jsme si konečně promítli dlouho slibovaný Deep Throat (kluci při této příležitosti Delfíně vysvětlili, jak se stahuje porno z uložto.cz), Balička u toho usnula a na konci nás nejvíc zajímalo, jestli k tomu jde někde najít soundtrack. Mimochodem, jako téma diplomové práce na katedře filmové vědy bych navrhovala výzkum, kdy se v pornu začaly místo hudby objevovat reálné zvuky. A proč, když ten soundtrack k Deep Throat je tak kvalitní. Ve tři ráno pak klukům ujel autobus, protože jsme na balkóně, který je ve skutečnosti výtah, vymysleli nový filosofický směr, jehož zakladatelem jsme určili řeckého filosofa Fala ze Soluně, a napsali článek do Olomouckého deníku o tom, jak pět absolventů filosofické fakulty vypadlo z balkónu, který je vlastně výtah, a přežil jen ten šestý, protože se zachytil toho falu a do sedmi do rána čekal na příjezd technických služeb. A teď si představte, že v této společnosti zmíníte ještě ptakořitné.

A pak se vrátíme k našim profesím novinářů, kvalitářů, učitelů, tlumočníků a sociálních pracovnic a kolegům řekneme, že víkend byl fajn.

Měli jste pravdu. Žádného pana Granka si nezasloužím. Jdu skočit z výtahu.