Rok až sto

How to make friends when you're almost 30? - Call your Granny.

Byl to rok, co jsem se vrátila z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce do Salónu republiky. Kromě praktických důvodů jako bydlení a práce to chtělo zahrát taky na tu sentimentální molí stránku. Že ať můžu Hanou milovat, jak chci, kořeny mám v jiné placce. Po roce se jeví poměrně jasně, že ty kořeny jsou všechno, co tady mám. Kamarádi z dětství jsou všude jinde než tady (ne že bych se divila – na zvolání „Ale Salón republiky je tak krásný město!“ odpovídám: „Jo. Protože tam nežiješ.“), a když jsem si do googlu zadala „How to make friends when you’re 30“, zjistila jsem, že to nepůjde, když nemám děti, abych na dětském hřišti položila například otázku „A jak jste si ty prdíky užila vy?“ (mimochodem, Salón republiky je skvělé město pro rodiny s dětmi (což jsou asi ti, co převážně hlasují v anketě Nejlepší místo k životu) – dětský den tady probíhal od 1. do 15. června, ale zkuste najít akci, kam můžete jít sami, budou tam podávat alkohol a nebude zahrnovat závod batolat) a mezi moje koníčky nepatří kolektivní sporty nebo demonstrace proti uprchlíkům/pro uprchlíky, kteří tu nejsou.

Takže co se mého sociálního života týče, za ten rok jsem zvládla:

-          Sejít se s Margaretou, učitelkou španělštiny z gymplu

-        Jít na mezisváteční pivo se Sockou, před kterým se mi podařilo si 25. prosince zabouchnout klíče od baráku. Zevnitř. Sousedi nebyli doma. (Ještě lepší scénář by byl, kdyby se zrovna vrátili a zjistili, že domů se nedostanou.)

-   Dvakrát se nechat navštívit Sockou u mě doma (myslím si ale, že ke mně chodí hlavně kvůli psychocatům, protože její kočka je ještě větší psycho – například urvala digestoř)

-     Jednou jít s Rebekou do kina a na oběd, jednou s ní jít na pizzu ke mně domů v den, kdy jsem se nastěhovala, a jednou s ní do tří do rána tancovat v klubu na oldies (vrátila jsem se tam pak ještě dvakrát, ale asi vyměnili dýdžeje, takže jsem po prvním drinku utekla)

-         Cca třikrát zajít po práci na kafe s kolegyněmi z Korporace 2 (říkaly jsme tomu teambuilding)

-          Jednou zajít s kolegyní z Korporace 2 na víno poté, co jsem dala výpověď

Jinak jsem za Sociálním životem (to velké S se mi tam povedlo omylem) dojíždím tak co tři týdny do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce (narozeniny, kolaudace, další narozeniny, jen tak za Baličkou cigaret, protože bez sebe nemůžeme žít a má mnohem lepší balkón než já). A do toho s každým večerem, který strávím sama doma s knížkou, roste nechuť vystupovat z komfortní zóny. Když jsem naposledy do firemního skypu vypisovala kolegovi důvody, proč bychom na to domluvené pivo neměli jít, odpověděla jsem na jeho „jestli se ti nechce, tak nemusíme“, že „se mi vlastně nechce nikdy nikam“ a šla jsem. Byl z toho nakonec nejvtipnější podvečer v Salónu republiky. Hrubky v zápisech z jednání lidi sbližují. Velkou roli hrálo i to, že mě nezačal balit.

Tudíž letmým pohledem do mého výpisu telefonátů lze zjistit, že častěji než někomu pod třicet volám tátovi, sestře, tetě a v poslední době pratetě Augustě. Pratetou je myšlena manželka bratra mojí babičky, který před pár měsíci oslavil devadesátiny.

Když se u nás mluvilo předcích, tak většinou o těch z dědovy linie. To je taky zajímavá historie, ale o té jindy. Z linie z babiččiny strany se většinou zmiňovali jenom její rodiče – pradědeček legionář a prababička, kterou jsem ještě zažila. (Zbyly po ní šaty, korzety a rukavice. Já, 157/45, jsem rukavice neoblíkla a korzet dopnula tak tak.) Jejich příběh jsem od jistého věku měla hrozně ráda, protože pradědeček byl učitel, který si vzal o šestnáct let mladší studentku (na kouzlo tomu ubírá jen to, že ne svoji). Prababička se vdávala v sedmnácti, měsíc po osmnáctých narozeninách se jí narodila moje babička. To jsem ještě nevěděla, že jenom o generaci zpátky existuje ještě zajímavější příběh.

K tomu jsem se dostala přes tetu Augustu. Poprvé jsme u ní byli na návštěvě i s tátou a tetou, když prastrýc slavil devadesátiny (teta u nich byla snad po třiceti letech), ale hlavním důvodem byly pradědovy zápisky a fotky z legií, z nichž má část táta a část jeho strýc. Je pravda, že když držíte v ruce skutečný deník, je ten popis působivější než v Na západní frontě klid, nicméně mě víc zaujal ten příběh, co naťukla moje prateta. Takže mi nevadilo, že když jsem si s ní domluvila další schůzku, tátovi, tetě ani sestře se nechtělo nebo nemohli. Nechtěla jsem totiž odbočovat do zákopů.  

Můj prapradědeček, pro pořádek – otec pradědečka legionáře, otce mojí babičky – který byl krejčí a klarinetář, ovdověl, když mu bylo něco přes čtyřicet. Jako svou druhou ženu si vyhlídl moji praprababičku, které bylo šestnáct. Věkový rozdíl byl 32 let, jeho dcera z prvního manželství byla o tři roky mladší než její nevlastní matka. Zachoval se milostný dopis, ve které praprababičce vyznává lásku a prosí ji, ať si ho vezme. Jako jeden z argumentů uvádí, že nikdo jiný tak stejně neučiní, i kdyby ho měla radši než jeho, protože jako dcera dělníka nemá věno. Jak jsem zjistila při poslední návštěvě letmým pohledem na rodokmen, teta Augusta se buď v datu sňatku upsala, anebo se jim dcera Albína narodila celkem nedonošená. Brali se 9. září 1868 a dítě se jim narodilo 26. února 1869, takže nakonec možná nebylo to přemlouvání tolik potřeba. A já po kom to mám. Prababičce potom – není jasno kdy, když se zřejmě vdávala těhotná – zaplatil v Paze kurz na porodní bábu, čímž se pak do smrti živila a na svět stihla pomoct ještě mojí babičce a jejímu bratrovi (tchyni by chtěl mít u porodu každý, ne?).

Zachovaly se i další dopisy, napsané o dvacet dva let později, adresované oběma dcerám. Prapradědeček jim v nich píše smutnou novinu. Sice nespáchal vraždu, ale ostuda to je. Ve svých šedesáti osmi letech totiž počal další dítě a jeho skoro čtyřicetileté ženě, navíc porodní bábě, se bude celá vesnice smát, nehledě na to, že teď nebude moct tak dobře zaopatřit svoje vnoučata (tenkrát tuším tři), když se bude muset starat o to nové dítě. Podobný pocit z toho měla i mladší dcera Albína, ale nevlastní sestra Anna ji poměrně rychle zkrotila. Nakonec se jim nesmál nikdo a pradědečka všichni včetně jeho dvou sester zbožňovali. Jeho otec těsně nestihnul jeho plnoletost (tenkrát v jednadvaceti), ani jeho povolávací rozkaz do první světové války.

Praděda a jeho vlastně synovec – syn jeho nevlastní sestry, který studoval v Praze medicínu – narukovali téměř ve stejnou dobu. Od Augusty jsme si odnesla dopisy od Anny, jeho matky, mojí praprababičce, které se z větší části týkají toho, jak doufají, že se oba Vašíčkové vrátí. Anna naději začala ztrácet v roce 1916, kdy její syn přestal psát. Rakouští vojáci ho dokonce hledali u ní doma, jestli ho neschovává, protože měli podezření, že dezertoval. V jejich vesnici má pomník. Praprababičce se syn vrátil po transsibiřské magistrále v roce 1921. Dodnes po něm máme doma truhlu, ve které přivezl věci z cest včetně koření, po kterém prý truhla voněla ještě třicet let.

Kromě války řeší taky běžné rodinné záležitosti – třeba to, že Albínka tloustne a asi to má z přechodu, a (v jednom ještě předválečném dopise), že ji litují, protože má syna pracovně v Rusku, a co když si tam najde nějakou Rusku…

„O naši Albínku se bojím, potřebovala by na sebe být opatrnější, je moc tlustá, unaví se brzy. Tuze bych ji litovala, kdyby stonala. Slíbila mi, že mně bude psát, jak se daří Bohouškovi v Rusku, ale ještě nenapsala. Musím jí připomenout. Já bych, maminko, neměla z toho radost, kdyby některý můj hoch byl v takové dálce, ať by tam měl peněz, co chtěl, tak kdyby se tam oženil, založí rodinu ruskou, a jsou odcizení.“

Dneska by ji nazvali xenofobkou.

Tu zchudlou šlechtičnu si nakonec opravdu vzal a ještě před druhou světovou válkou odjeli do Ameriky. Ještě jejich dcera Marina občas telefonovala špatnou češtinou mojí babičce a ze Států po každé sezóně dlouho chodily balíky se skoro nenošeným oblečením.

Kromě vkusu na chlapy mám po praprababičce i rty. Praděda se povedl spíš po svém otci, ale tuhle pusu měla moje babička, má ji moje teta, můj táta, moje sestra i já.

Jakožto někoho, kdo s genetikou skončil u křížení hrachu, mě fascinuje, že tak v podstatě nepodstatný gen jako je tvar rtů dokázal přežít věci jako španělská chřipka, dvě světové války, Jáchymov, módu 80. let…

Tetu Augustu – a že zrovna ji – fascinuje, že ty dopisy ukazují, co všechno může člověk v životě vydržet.