Musíme to opravit

A zebra nesmí zemřít.

Zvládla jsem se v akváriu zbavit řasy a rybám vyměnit asi 10 litrů vody (mám jenom dvě pětilitrový zavařovačky) a přitom jsem málem vdechla sumečka. Dva sumečky přivezl Hostující profesor z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Jeden umřel pár dní po tom, co mi málem uvízl v plicích. Druhý začal pár dní zpátky vypadat, jako že mu jeblo. Předstíral smrt, a když jsem se ho pokusila vylovit (mám blok splachovat do záchodu ryby, co ještě žijou, takže je nechávám trápit, dokud neumřou, a ohrožuju ostatní), střemhlav se vrhal nad hladinu a padal zpátky někam do kytky. Když jsem se po skoro dvou dnech pryč vrátila, myslela jsem, že ho ostatní zatím sežrali, ale tělo vyplavalo večer.

Zbývají tam dvě původní platy a kominíci, kteří přežili takzvanou plísňovou genocidu, kdy nám pochcípala půlka akvárka. A pak jejich potomci, vypiplaný vrh C. Vrh A a B si sežraly, asi proto, že jsme je předtím krmili nitěnkami, a když došly, byl ten potěr asi to nejpodobnější, co našly. Takže vrh C jsme de facto chránili vlastním tělem, i Balů v noci hlídkoval. Jenže pak následoval vrh D až asi tak Q, protože ty ryby snad nedělají nic jinýho než další ryby.  Takže jsme chov uměle a úspěšně snížili pořízením bojovnice. Jedna ze dvou žlutých plat, co jsme je tam strčili jako sluníčkářky mezi černý uprchlíky a nekorektně jsme čekali, jestli se s nimi začnou množit, to zabalila už skoro před dvěma týdny. Přemýšlela jsem, že bych počkala, až umřou všechny ryby, a pak to prodala, ale Balů je má rád. A pak je tam taky ta zebřička, kterou jsem jedinou kupovala sama – ve zverimexu, kde prodává ženská, co má asi moc testosteronu, protože je celá chlupatá, a tvrdí, že zrovna do vašeho akvárka si kupujete špatný ryby, ať si chcete koupit jakoukoliv. Mně řekla, že zebry jsou hejnové ryby a ty předchozí umřely proto, že byly ve stresu z toho, že je jich málo. Koupila jsem čtyři. Během týdne tři umřely. Od té doby je ten sameček, co zbyl, ta nejšťastnější ryba, co znám. Taky je možný, že ty ostatní zebry umřely prostě proto, že ho nesnesly. A já chci být ta zebra. Sama a spokojená. A ať si ostatní třeba pojdou.

Nějak to tady ale musím opravit. Akvárium jsme zvládla, ale u všeho ostatního to vypadá jako cedule ŘSD před rozkopanou silnicí, kde ve čtyři nepracuje jedinej dělník.

Tak se snažim aspoň něco pořádnýho zažít. Třeba minulý týden jsem si natáčela vlády po třech deckách vína. Vypadla mi z ruky kulma. Na krk. Vypadalo to, jako kdybych si snažila udělat cucflek vysavačem. A vysvětlujte to zrovna u mě v kanclu. Tak jsem lidi nechala civět mi významně na krk a tvářila jsem se, že je to mateřský znamínko. Minulý týden jsem byla na semináři v Brně – u Sv. Anny mají na záchodě zrcadla s nápisem „water-resistant mirror“. Byla jsem jediná, kdo na to zkusil stříknout vodu, co to udělá. Normálně bych o tom psala Hostujícímu profesorovi, takhle to píšu aspoň na facebook.

Cestou do Brna jsme na sebe ve vlaku koukali s Mužem v obleku s notebookem. Dohonil mě na perónu a pozval na kafe. Jelikož v přítomnosti někoho z mého kanclu si zrovna nechcete s cizím mužem na vlakovém nádraží vyměňovat telefonní číslo (zvlášť, když máte můj mobil, kterému trvá půl minut otevřít seznam), řekla jsem si o vizitku. Na Produktového manažera jsem si vzpomněla včera, když mi tiskárna neoznámila, že jí došel papír, a tiskla jsem šedesát stran naprázdno. Asi bych se mu měla ozvat, co s tím. Vlastně pravděpodobnost, že se s někým seznámíte, protože na sebe na veřejném místě koukáte, je asi stejná, jako že se někdy naučím zaparkovat kolmo couváním, protože dneska všichni čumí do mobilu a ne kolem sebe. Takže dneska na služebce v Praze jsem mu fakt napsala, díky brněnské adrese na vizitce přesvědčená, že v Praze nebude. Chybný úsudek. I kdybych nebyla tak unavená, stejně bych se nenamáhala najít si, jak je Evropská daleko od Vinohrad. Hlavně ne potom, co navrhl, že bychom odpoledne mohli zajít na kakao. Do háje, vypadám jako někdo, kdo pije KAKAO?! Balička cigaret se mě pokusila uklidnit tím, že je to třeba pražský výraz pro kokain, něco jako piko pro pervitin. Ale jsou věci, přes který prostě vlak nejede. Někdo, kdo mě odhadne jako někoho, kdo chce pozvat na kakao, si taky klidně může myslet, že si s tím kakaem chci večer lehnout do postele a pustit si animák, během vánočních svátků se dívat na pohádky a před sexem posypat postel okvětními plátky růží a zapálit svíčky.

„Ta tiskárna Vás asi zas tak netrápí.“

Nějaká průhledná výmluva s omluvou.

Vlastně mě netrápí vůbec.

Takže jsem si do Salónu republiky odjela dát víno. (Australský Cabernet za 125,- -  ne proto, že mi po zkušebce zvedli plat, ale proto, že jsem neměla v Albertu sílu se hádat, že u tý láhve byla cedulka „Původní cena 99,90,-, nyní 69,90“.)

V sobotu, den po oslavě Grafikových narozenin ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce (jméno Hostujícího profesora padlo až ráno, navíc od někoho, kdo neměl ani tušení, nevím, jestli náhoda nebo ohleduplnost), jsem se sešla se Sociální pracovnicí. Sociální pracovnici bych asi chtěla vídat častěji, než to jde. Stejně stará jako já, dva roky rozvedená, pořád sama, dvě kočky: „Mně ani tak nevadí ta představa, že umřu sama a ohlodaj mě kočky. Ale to, že si u toho budou říkat: ‚Konečně je po tý praštěný vegetariánce a dáme si nějaký maso.‘“

Navíc bylo uklidňující k mým pochybnostem posledního měsíce slyšet místo „tak to vnímáš teď, to přejde“, „Manželství a rodina prostě není pro každýho. Hlavně se nepodřizuj normám.“

Nevím, podle jaký normy jede zebra, ale já si v hlavě píšu normu ČSN ISO 000 00:2016, kterou se nemusím řídit. Když se tak rozhodnu.