Den vítězství

Does the winner take it all?

Hostující profesor počítá naše výročí na 21. listopadu. Já na 9. května. Den vítězství pro Rusko, Kazachstán a Bělorusko.

Na Den vítězství pro Rusko, Kazachstán a Bělorusko odjíždím ráno do práce, posílá mi z postele pusu.

Ten oběd asi nestihnu. Píše v jedenáct.

To nevadí, pracuj. Koupím na ty špagety pesto. Odpovídám.

Zdá se mi to, nebo tam jeho auto neparkuje? Asi stojí vzadu, za tou škodovkou.

To neslyší, že jsem přišla? Vždycky otvírá dveře, když už se přezouvám na odpočívadle.

V zámku je jeho klíč. Jel na nákup, určitě zapomněl koupit to víno, jak jsem mu říkala. V zámku je jeho klíč. Nejel na nákup.

Pes je pryč. Oblečení a kartáček ne.

Na stole vzkaz. Volali… Musel jsem… Už na to asi nemám.

Písemně potvrzeno až o tři dny později. Svým životem spotřebovávám ten tvůj… pro mě už pasé, tebe to čeká… Nevím, jestli chci… Nechci… Dát ti možnost hledat lepší alternativu…

Zapnout autopilota. Nakrm kocoury. Dej Blackovi antibiotika (ano, když jsi single, musíš se naučit podat kočce léky sama. A taky něco udělat s tou řasou v akvárku.). Nastartuj auto. Pozor, seš na vedlejší. Odpověz na pozdrav. Připrav registraci do Kolumbie. Předstírej, že jdeš na oběd, kup si v trafice tabák a zavolej Baličce cigaret. Zabal mu věci. (Nevím, jestli chci, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla, jak mi předáváš kufr. I když by mi to možná pomohlo, protože jakákoliv jiná mi všechno uvnitř trhá na kusy.) Nech je u Baličky ve sklepě, ať si je vyzvedne. Vrať na zeď ten obraz (To jsem ti koupil v Londýně, protože se mi zdá, že to dost vystihuje tvůj vztah k lidem – lidi, jak odplouvají někam do háje…), protože ta mezera bude ještě horší, než když ho tam necháš, ten obraz s tebou prošel čtyři byty.

Cesta ze Salónu republiky do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Koňský salám u Jaroslavi tě zatahá za vlasy, Růžový palouček tě praští pěstí do žaludku, tunel Hřebeč („Za ním začíná Morava“) ti vyrve vnitřnosti a Studená Loučka ti zlomí vaz. Zpátky v obráceném pořadí.

V pátek se s Baličkou opít u rezervovaného stolku u záchodů, který ví vše o našem milostném životě od roku 2007. Vybrala jsem kocourům kasičku na veterinu, abych měla drobný do jukeboxu. Někdo nás asi předběhl. Michael Jackson, Backstreet Boys a pak se ozvalo „but I was a fool, playing by the rules.“ Ok. Čas zasáhnout. Nevím, kolik jsem tam nechala, a ani nevím, do které kolonky výdajů bych si to měla poznamenat. Restaurace? Ostatní? Nečekané výdaje? Dokonce se nedostalo ani na Bon Jovi. I tak přišla nějaká blonďatá pinda, zeptala se, co to tam hrajou za sračky a jestli by to nešlo vypnout, a pustila tam půl hodinu housu. Nevím, jakým způsobem, ale někdo nám tam naštěstí vrátil November Rain. Možná Baliččin kamarád. „Seš v prdeli?“ – „Totálně.“

Hra „Najdi deset rozdílů“. Mezi Lektorem, Restaurátorem, Hostujícím profesorem. Že ve dvaceti se člověku líp věří, že přijde ještě někdo takový? Protože nezná tolik případů, kdy nepřišel? (Prý jde takhle milovat dvakrát. Já už mám vyčerpáno, po tobě už nikdo nepřijde.) Existují, prosím, nějaké statistické údaje, kolika procentům populace se to stane dvakrát, kolika jednou a kolika nikdy?

Potom mě Balička odvezla taxíkem domů.

V sobotu Garden Food Festival. (Budu mít dost práce na chalupě, tak bude lepší, když přijedeš ty. – To nevadí, zabavím se, je ten Festival, stavím se za Baličkou.) Je k popukání, že na dva víkendy mám naplánovaný program týkající se jídla, když jsem za poslední týden snědla to, co i průměrný vězeň v Terezíně za dva dny. Za předpokladu, že by tam vařili filé s bramborovou kaší. Tak jsem si dala krevetu a čtyři kukly bource morušového (no co jsem říkala o té vyhlazovací dietě?) a půl litru vína.

Myslela sis, že sis to odžila a odbrečela dopředu? Aha, za všechny ty „asi to nedám“, „zapomněl jsem, že“, „nutí mě pít, přijedu až v pondělí“? Ale no tak. Ne, a „už tě nemiluju“ nebo „spím s Miriam“ taky nedostaneš, to je rozchod pro amatéry. Ukaž, co v tobě je, dáme si „Miluju tě, ale nemůžu s tebou být.“

Nemyslel jsem si, že přijde úleva. Ale ani, že to bude tak těžké. I blbý nedělní nákup v Tesku.

Přesně týden. Tak jedeme od znova. Probuzení. Proč spím na gauči v obýváku? Aha. To mám na hrudníku něco z olova, nebo co? A kdy ta věc zmizí?

Ten rozhovor přesně přede dvěma lety na gauči v bytě podivně rozděleném sádrokartonem si pamatuju, jako kdyby to bylo před týdnem. Pochybnosti. Strach, jestli nedělám chybu. A pokud ano, co to se mnou udělá. "A rozmyslel sis to všechno dobře? Radši mi všechno, cos mi napsal, přečti, a vynech to, co vlastně tak nemyslíš. Nechci pak zjistit, že bys všechny tyhle věci sice chtěl, ale je to moc těžký." - "Rozmyslel. Když mám tu možnost tohle všechno mít, tak bych byl hlupák, kdybych to nevyužil." Tak jo. Po hlavě.

A kdy přijde můj den vítězství?

And who’s the winner here, anyway?