O kočkách a

hovnech.

Poslední reportáž z prostředí detenčního ústavu pro kočičí chovance jsem zakončila příslibem fekálních historek, ty má totiž každý rád a zvyšuje to návštěvnost.

Naštěstí nedisponuji běžnými chovatelskými historkami, kterak žárlící kocour opakovanými útoky vylučovací soustavy zdecimoval milostný život své majitelky*. To si žárlivý kocour Black totiž vyhrazuje na jiný živočišný druh – jeden čas s námi pobývala útulková kočka Hroběna. Než se u ní prokázala vysoce infekční smrtelná kočičí nemoc. Black ji nenáviděl. Musím se přiznat, že ani mně k srdci tak úplně nepřirostla. Čím víc milovala ona mě, tím míň jsem měla ráda já ji, protože tím víc Black nenáviděl nás obě. Byla taky jediná z koček, u které jsem zažila močení do postele a na nábytek jako mstu za nepřítomnost. Takže když se v našem tehdy ještě s Baličkou cigaret sdíleném bytě objevilo ve vaně hovno, volba byla jasná. Až po několika dnech mi došlo, že ten kocour není jenom chytrý, ale i škodolibý a vychcaný. A vysraný. Do vany. Hrobi by se při své konstituci sice možná dostala do vany, nikoliv však z ní.

Původce druhého hovna na místě, kam rozhodně nepatří, sice prokázán nebyl, nicméně o Hrobině ruce k dílu jsem tentokrát přesvědčena, i když bývám obviňována z předpojatosti. Větší čas vánočního volna jsem trávila sama ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Když jsem mezi svátky přijela, v bytě něco hrozně smrdělo. Netrvalo dlouho a bylo zřejmé, že to něco je hovno a je lokalizováno někde v Baliččině pokoji. Přesnější polohu se mi však nedařilo určit. Baliččin příjezd se blížil a smrad se stupňoval. Den před Silvestrem mi otec dovezl věci a našel hovno. Bylo pečlivě zahrabáno v záhybech přehozu přes postel.

Když jsem domů přinesla Balůa, podobná reakce se naštěstí nekonala, možná proto, že Balů si s sebou do nového domova nepřinesl dávku koronavirů a taky proto, že první tři měsíce jsem se k němu nesměla přiblížit, natož tak, aby se on přiblížil ke mně.

Když jsme na tři měsíce bydleli v Salónu republiky u táty, měli chovanci svůj záchod na záchodě. Táta jim občas zavřel dveře. Dvakrát. Poprvé šel Black slušně do koupelny na dlaždičky a Balů do krabice. Když se to stalo podruhé, pochválila jsem je, že to tak pěkně vydrželi, než jsem přišla na to, že se nemůžou dostat na záchod. Několik dní na to jsme se s Hostujícím profesorem chystali ulehnout do pokoje pro hosty. Při přiblížení se k rozkládacímu gauči bylo jasné, že dnes tak neučiníme. Poté, co jsme z peřiny odstranili pečlivě zahrabaný bobek a zapnuli pračku, jsme se odebrali spát pod širák.

Pokud jim v tom nebrání objektivní překážky, chovanci jinak vzorně vylučují tam, kam mají, nicméně jsem zaznamenala při stejné stravě přece jenom jiné procesy. Zatímco Black dostane průjem maximálně, když venku něco sežere, konzistenci Balůovy stolice ovlivňuje mnoho vnějších faktorů: návštěva instalatéra, vyvážení popelnic, nebo když si ostříhám vlasy.

Na rozdíl od Blacka, který spí celou noc, Balů kolem půl páté ráno vstává a jde si hrát, popřípadě chodí po bytě a nadává. Jediný způsob, jak získat poslední dvě hodiny spánku, je zavřít ho do obýváku a zapnout mu rybičky**, aby se zabavil. Normální kočka dvě hodiny bez záchodu vydrží. Dnešního rána se však v akvárku zřejmě rychleji pohnula plata a Balů dostal průjem. Ráno jsem pustila Blacka ven, pochovala Balůa a jako každé ráno mu laskavým tónem vysvětlovala, proč šel do karantény (jednou tu analogii pochopí). „Proč mám na ruce hovno?“ zeptala jsem se, když jsem ho pustila.

Řídká hromádka způsobně ležela na pelechu v rohu pokoje. Balů se ji evidentně snažil zahrabat. Efekt zahrabávání hovna, když nemáte od čeho, je takový, že hovno ohodí dvě stěny a šikmý strop. Aspoň je důvod při této příležitosti zamalovat i ty fleky od vína.

*Není pravda, že ženy mají kočky, protože nemají chlapa. Ženy nemají chlapa, protože mají kočky.

**Zapnout světlo v akváriu.