Světlo na konci tunelu

Konec špeclí v Dubrovníku.

Porušuji své pravidlo psát o práci až po konci zkušební doby nebo bezprostředně poté, co z ní dám výpověď.* Je to první práce, o které se domnívám, že by se před koncem zkušebky mohli rozloučit oni se mnou, a přitom neuvažuji, že bych se rozloučila já s nimi.

Z gynekologie jsem se posunula k jiným tělním otvorům, nicméně cílem našeho podnikání je vyrobit cokoliv do čehokoliv, co má trubicovitý tvar. Takže i dost času trávím tím, že se na videu koukám lidem do jícnu nebo do zadku. Ale tak každý se musíme něčím živit a já navíc potřebuju přestat vypadat jako věčný fluktuant. Na rozdíl od předchozích dvou zaměstnání jsem těsně po třech kolech pohovoru nikde v hospodě nepotkala personalistku ani budoucí šéfovou, takže tentokrát by to třeba dopadnout mohlo.

Podstatné je, že výskyt čárky před if a that je zde téměř nulový, naopak opravovat v textu členy a interpunkci je prakticky mou povinností, pouze přemýšlím, zda už budu vypadat jako psychopat, když v upraveném návodu k použití vyznačím všechny dvojité mezery. Ale tak každý by se měl nějak profilovat.

Co se týče ostatních korporátních jevů, do lednice se mi zatím všechno vešlo a na mikrovlnku se nestojí fronta. Co se týče klimatizace, je to v cajku, protože tam žádná není. Na rozdíl od předchozí korporace se ale v kanceláři dá otevřít okno. Řešit nemusíme, ani kdo vyklidí myčku, neboť žádnou nemáme. Měli byste ale vidět to tóčo, když správcová přes žárovky, kancelářské potřeby a klíčky od služebních aut najde ve dřezu kus játrového knedlíčku. A co se týče barelů na vodu, máme je od stejné firmy a zatím se mi podařilo vyhnout se tomu, abych se ocitla v jeho blízkosti, když dojde voda. Konvice, není-li používána, přirozeně musí být odpojena od elektrického napájení nebo postavena mimo podstavec. Naše patro toto nařízení vesměs ignoruje, když visí jenom u konvice v kuchyňce, že.

Když už se nacházíme v kuchyni, dá se říct, že jsem si polepšila i v tomto ohledu. Minimálně v tom, že restaurace, odkud si můžeme nechat dovážet za spřátelenou cenu obědy, na rozdíl od korporátní kantýny nenabízí kombinace typu špecle plus řízek či tajemná jídla typu sedlácká směs přezdívaná Pytlákova schovanka, filé Dubrovník (nejlépe v kombinaci se špeclemi) či Postrach korporace neboli kuřecí stehno v šouletu. Jednou se mi však přihodilo, že mi oběd někdo sežral. Objednala jsem si steak, a když jsem přišla do kuchyňky, zbýval jenom smažený sýr s hranolkami, což je něco, k čemu mě obvykle nepřiměje ani ta největší kocovina. Už jsem měla zamířeno pro peněženku, že si dojdu do Alberta pro rohlík, když mi došlo, že na oběd jdu mezi posledními, takže to možná neznamená, že můj oběd chybí, ale že ho někdo vyměnil. A kdyby ne… tak evoluční teorii znáte, ne?**  Měla jsem potom náběh na žlučníkový záchvat a dva dny mi vydrželo předsevzetí každý den cvičit. Investigativní prací jsem potom pomocí objednávací tabulky v Excelu zjistila, že oběd mi pravděpodobně vyměnila jedna z personalistek. Od té doby chovám k tomu systému jistou nedůvěru, takže jsem se skoro rozplakala, když jednou položili krabičky s obědy na druhou stranu linky a já je na první pohled nespatřila.

Z open spacu jsem se přesunula do kanceláře o čtyřech lidech. Oslovujeme se „paní doktorko“, „paní doktorko“, „pane docente“ a „paní magistro“, na což už po šesti týdnech občas i zareaguju. Nacházím se na věkově nejstarším oddělení, rozdíl mezi mnou a druhou nejmladší kolegyní, která není na mateřské nebo se na ni nechystá, činí cca dvacet let, takže si asi s někým hned tak nepotykám (ve firmě se zatím tykám se čtyřmi lidmi, z nichž jeden je vnuk mrtvé sousedky mé mrtvé babičky a druhá je moje spolužačky ze základky) a na skypu je největší odvaz mrkající smajlík (na smajlíka s vyplazeným jazykem bych si troufla, až mi dají smlouvu na dobu neurčitou), má to však i své nesporné výhody, například téměř stoprocentní absenci zdrobnělin. A pokud mi ujede nějaký ten spisovný moravismus, lze to v podstatě vnímat jako součást vnitřních firemních směrnic.

Vnitřní směrnice mimochodem implikují také zákaz používání vulgarismů na skypu. Z openspacu, kde jsem vyhrála soutěž o nejsprostší buňku, jsem se přesunula na oddělení, kde jsem se první dva týdny domnívala, že si vytvořilo nějakou vlastní směrnici, která jako limit akceptovatelného hovorového výrazu stanovuje „průšvih“, při čemž použití slova „průser“ (cca třetí den v zaměstnaneckém poměru) je trestán dlouhým tichem ze strany doktorky č.1. Ledy ovšem začaly tát, když pan docent prohlásil o sušence, že je „sladká jak hovno z nutrie“. Doktorka č.2 sice vyjádřila mírné obavy o jemnocit absolventech filozofické fakulty, nicméně i tak se rozjela diskuze na téma, jaké má nutrie hovno, která mi velmi připomněla blahé paměti večerní rozhovory perverzních lingvistek. Takže tenhle oddíl ještě není pro implementaci výrazu „sranec“ úplně mrtvý. Naději mi dodává i nedávný dialog:

„Řekla jste ‚sračky‘, paní doktorko?“

„Nikoliv, paní doktorko, řekla jsem ‚značky‘.“

„Aha, já jsem se divila – takové silné výrazy, když je pátek.“

Když už jsme u fekálních témat, zajímavostí na novém pracovišti, respektive na našem patře, je systém kontroly obsazenosti záchodů. Klíček od nich visí na háčku na konci/začátku chodby (podle toho, kde máte kancelář) a háček je napojen na červené světýlko, takže když tam klíč není, tudíž je záchod obsazen, svítí červeně. Můžete tedy pozorovat kolegy z ostatních kanclů, jak vystrkují hlavy ze dveří a zjišťují, jestli světlo svítí, a vesele se k nim připojit. Nedávno jsem však zjistila, že cizí ajťáci sídlící na stejném patře mají svůj vlastní klíček, takže červené světýlko na konci tunelu ještě neznamená blížící se šanci na vyprázdnění.

Vraťme se ale ke směrnicím. Na rozdíl od korporace zde máme zakázán poslech hudby do sluchátek, neboť vykonáváme zodpovědnou práci, na kterou se musíme soustředit. Případnou reprodukci hudby nahlas pravděpodobně musí schválit komise. Když však pan docent podepisovat seznámení se se směrnicemi, tento bod tam ještě nebyl, případně ještě neexistovalo youtube. Když jsem prvního týdne zjistila, že pan docent střídá rádio Impuls a Blaník, byla jsem vděčná odborům, nebo kdo to vymyslel, za tříměsíční zkušební dobu s možností výpovědi bez udání důvodu. Jak rádi se však vrátíte k rodině Impulsových po poslechu youtubovské smyčky vojenských pochodů.

Takže za tónů marseillaisy se stovkovými stravenkami vstříc… no, vstříc.

*Kecám, nic takového neexistuje, jenom jsem si to myslela.

** Nejadaptibilnější, nikoliv nejsinější.