Sterilovaná kočka a honicí pes

A to nám ještě nebylo třicet.

V neděli mě konečně dohnaly biologické zákony, kterými se řídí i taková nedobrovolná  alkoholovo-kofeinovo-nikotinová dieta. To ploché břicho mám samozřejmě proto, že pravidelně cvičím podle patnáctiminutového videa Boba Harpera „Yoga for Warriors“, ne proto, že mě nechal chlap a skoro čtrnáct dní jsem nežrala.

Stačily asi tak čtyři deci šampaňskýho a tři panáky ginu a ráno se budíte s takřka rozverným, mladistvým pocitem „já snad budu zvracet“. A taky že jo. Kocourům jsem tvrdila, že bliju bezoáry. Takový ten typ kocoviny, u kterého nezbývá nic jiného než čekat, až přejde. „To máš z toho Paralenu“, napíše mi Balička cigaret a pošle odkaz na článek, že kombinace paracetamolu a alkoholu mě může i zabít. Kámoška, dík.

Den předtím, v kavárně v Litomyšli (Delfína: „Já jsem fakt musela přemýšlet, kde se tam píše to tvrdý y.“ – Já: „Tak jasně. Je to vyjmenovaný slovo. Ale po čem? Po L nebo po M?“) to spíš než na „něco na mě leze“ vypadalo na migrénu, což by mohla být další z věcí, co jsem nikdy neměla, a mohla bych to dostat k narozeninám.

Dámské dialogy a monology. Výsledek třítýdenního přemítání, jak šetrně odeslat chlapa do friend zóny:

„Budeš se se mnou chtít kamarádit jenom jako kamarád?“ A to má taky lingvistický vzdělání.

„My se nehádáme. Já říkám, co mi vadí, a on mlčí.“ A to jsem na Delfínu skoro spolíhala.

Ale fotky máme hezký. Do příště natrénovat úsměv s ceněním zubů. Pro facebook.

V neděli na pozdním obědě (kocovina byla skutečně typická mladistvá, protože jsem dostala chuť na hamburger. Který neměli. Kompenzace se ale dostavila, když jsem zjistila, že Balička cigaret mi v Litomyšli shrábla moje papírky, a na zahrádce, kde byly obsazené tři stoly, si kluk naproti zrovna motal cigáro a jeden papírek mi dal (výjimečně jsem to pak dala na první pokus a dokonce to ani nevypadalo jako z chráněné dílny)) jiné dámské dialogy se Sockou a Sanchou:

„Takže uvažujete, že si pořídíte další?“

„Já se třetímu nebráním.“

„Nejvyšší položka jsou stejně ty náklady na vybavení, to už mám, takže by to šlo.“

„Ale mámě řeknu, aby tu kočku nechala sterilovat, než si ji vezmu.“

„Já bych zase chtěla dlouhosrstou, aby ty chlupy byly konzistentní.“

„Jenže Honza by chtěl i psa, jak si teď udělal ty myslivecký zkoušky.“

„Toho honicího, jo?“

Doma promlouvání do duše. Říkalas přece, že naději pošleš k lůžku doktora se sarkomem nebo čekatele na azyl. Při pípnutí telefonu najednou instinktivně vím, že nepíše CCC s nabídkou 20% slevy na polobotky. 

Posunuju se zpátky k posteli. Z obývákového gauče na karimatku do ložnice. Místo Hostujícího profesora „přespala“ Maková panenka s Baličkou cigaret, už bych se tam možná mohla vrátit. Ale co s tou přebývající peřinou a polštářem? Dívat se na prázdný místo pod přehozem je asi stejně uklidňující jako ležet po amputaci a dívat se, jak pod dekou ta noha není. Zatím jsem svoji peřinu a polštář dala doprostřed a na šířku postele. A po Baličce poslala do sklepa ještě ten krém na boty.