Kam, koníčci, pojedeme... ?

Nikam. Protože chčije, když nemá.


Po třech a půl letech, kdy jsem sekla se sportem, který jsem dělala šest let, protože jsem konečně pochopila, že díky svým motorickým schopnostem (nikoliv notorickým, ty mám v pořádku a neustále je zdokonaluji) neumím ani normálně chodit, takže prostě nejde, aby se mi při jakémkoliv sportovním počínání ostatní lidé nesmáli, našla sportovní aktivitu, u které se kolemjdoucí nezastavují, nepadají v záchvatu k smíchu k zemi, neukazují na mě a nevykřikují: "Co to je?!", nýbrž se jen zlehka usmívají.
(Dobře, celkem normálně se na mě lidi dívají i při lyžování, ale to přičítám faktu, že pod vrstvou zimního oblečení vypadají mé ve skutečnosti nekoordinované pohyby jako lyžařská technika.)
Už vás nebudu dál napínat, protože si živě představuju, jak se nevěřícně usmíváte a přemýšlíte, jaký neexistující sport si vymyslím.
Jsou to kolečkové brusle. Fakt. Sestřiny. Dokonce k nim má i chrániče na kolena, lokty a dlaně a helmu, takže počet zranění, která se mi zaručeně přihodí, se eliminoval pouze na zlomené nohy, ruce, žebra, pánve, vazy a naraženou prdel (zatím se mi povedlo pouze posledně jmenované).
Jo, a taky puchýře. Jenže to není nic, s čím bych snad nepočítala – vzhledem k mým anomálním (anomálie->anomální?) nohám. Teď nemluvím o tom, že je mám krátký a křivý a navíc nestejně dlouhý, ale o tom, že mám puchýře i z pantoflí. Na dovolený jsem chodila v tátových dvaačtyřicítkách, sice sto metrů za zbytkem rodiny, ale aspoň jsem nemusela dělat, že nebrečím, protože jeho pantofle se dotýkaly pouze jednoho místa, kde mi už jiné boty udělaly puchýř předtím.
Ovšem tenhle puchýř je jiný. Sportovní puchýře jsou asi zvláštní druh. První jízdu jsem ho vytvořila, druhou jízdu strhla, na třetí jízdu na něj položila vatu a přelepila leukoplastí a po třetí jízdě začal mokvat. Dobře, tak ne přímo mokvat, ale něco z něj teče. Možná mozkomíšní mok. Před třetí jízdou bolel jen při styku s vodou. Teď už bolí při styku s čímkoliv – třeba se vzduchem. Myslíte si, že je hodně trapné jít do nemocnice a požádat o lokální anestezii, abych si mohla přelepit a vyčistit puchýř?
Protože jestli ano, sousedé možná přijdou o každodenní estrádní program zdarma (stejně na mě určitě potají koukají z okna). Abyste tomu rozuměli, na těch bruslích nejedu dál než dvě stě metrů od domu. Zaprvé proto, že tam je málo aut a nová silnice a zadruhé podezřívám sousedy, že se mi nesmějí nahlas jenom proto, že to jsou sousedé a cizí lidé by mě mohli verbálními projevy na můj účet stresovat. Takže jezdím tam a zpátky po silnici. Jeden dělník už sice prohlásil, že tam běhám jak křeček v kolotoči, to ale můžu jako zkušená chovatelka (už jsem měla dva... křečky, ne dělníky) vyvrátit, protože křeček se vám na kolotoč za 99,- vykašle a bude vyžadovat ruličku od toaletního papíru, nejlépe s vystřiženým okénkem, aby vás pak mohl pozorovat, jak sbíráte bobky, které vyházel z klece.
Už by možná bylo vhodné dostat se k pointě – ve čtvrtek jsem zjistila, že když je kolem mě dost značek a sloupů, o které můžu brzdit a že když zvládnu ten fígl, jak udržet nohy u sebe, aby to nevypadalo, že jsem založila dům sexuálních služeb na kolečkách, tak mě to vlastně docela baví. A když jsem v pátek přišla na to, jak se zapíná sestřina em pé trojka (ještě ale nevím, jak se vypíná, takže to vypínám tak, že vyndám baterku), bavilo mě to ještě víc. Hm, a od čtvrtka prší. Kde jako byl ten déšť celej červenec, když jsem byla sama doma a musela běhat s hadicí po dvou zahradách a zalejvat trávu a stromy a potila jsem se u počítače a.. KDE?! Já chci přece sportovat! A to je věta, ve kterou marně doufali, že uslyší všichni mí tělocvikáři, trenéři karate a tajně zřejmě i rodiče. Jenom počasí to nestydatě ignoruje.


Ehm, to by bylo všechno. Jinak mě to počasí vlastně těší.

A taky jsem usoudila, že můj blog je vlastně strašně nepřínosný – není poučný ani motivující. Vlastně spíš naopak – navádí vás k samým společensky nebezpečným jevům jako je požívání alkoholu, kradení meruněk, psaní fanfiction nebo nepracování. A proto jsem se rozhodla, že vám občas budu udílet rady do života.
A rada pro dnešní den zní: nikdy nečtěte pouze samolepky s českým návodem k použití čehokoliv, které tam jsou dodatečně přilepeny. Vždycky si přečtěte i návod v cizí řeči.
Včera jsem totiž otevírala balíček s odličovacími ubrousky a právě na takové samolepce stálo: Denně pro všechny typy pleti. bla bla bla... Obal důkladně uzavřete.
Tak jsem obal roztrhla, šlo to ztuha, ale povedlo se. A pak mi došlo, jak ho jako teď mám důkladně uzavřít, když je roztrženej? Tak jsem se podívala na anglickou verzi: Suitable for all skin types, bla, bla, bla... Ensure the sachet label is firmly closed in order to protect the wipes effectively.
Tak jako hledám tu label a na obale najdu malý trojúhelníček, který má zřejmě představovat šipku, která ukazuje na bílou nálepku, která se má sloupnout a po vytažení ubrousku zase přilepit zpátky. By mě zajímalo, kam se ta label vytratila z překladu.
Nevím, co byste dělali vy, ale já jsem vzala leukoplast a ten balíček zalepila.
A Čechům už nevěřím.