Tak Lenin prý byl Žid

A jiné rodinné nepravdy a polopravdy.

Vamberk – Žamberk – Červená Voda – Šumperk. Něco jako mantra, kterou jsem si říkávala v autě, při každé cestě k rodičům mé rodičky. Když táta řekl, že jsme ve Vamberku, znamenalo to, že už nemá cenu usínat. Tentokrát nemělo cenu usínat ani na začátku cesty, protože jsem řídila. Takže zase moje nejoblíbenější ze všech dotěrných myšlenek – já jsem tak stará. Když jsem tam ještě jezdila na zadním sedadle, Šumperk neměl jediné semafory. Dneska má jenom na hlavní silnici čtvery. Po zavedení prvních v Šumperku prudce stoupl počet nehod na křižovatkách, protože polovina řidičů si myslela, že když odbočují vlevo a mají zelenou, nemusí dávat protijedoucím vozidlům přednost. Proto mi matka kladla na srdce, abych na křižovatkách pro jistotu dávala přednost všem autům se šumperskou poznávací značkou, i když nemají přednost. Otec mi zase kladl na srdce, abych si, pokud to bude jen trovhu možné, nesedala k dědovi do auta, a jestliže nebude zbytí a děda přece jen usedne za volant, mám na něj dávat pozor. Jeho obavy chápu – byl totiž u toho, když se děda podivoval, proč, když má zelenou a vedle ní svítí oranžový panáček, mu do silnice lezou chodci.
Ale teď už konec srandy na účet řidičů z malých měst, já jsem například zase dodnes nepochopila to objíždění tramvaje.

Ovšem nejzáslužnější částí našeho výletu nebylo přežití čtyř světelných křižovatek a dvou kruhových objezdů ve společnosti šumperských řidičů, nýbrž přežití téměř dvaceti čtyř hodin ve společnosti dědy – a to bez jakéhokoliv filtru, který jindy představují rodiče, či jiné osoby, které jsou ochotny na sebe na okamžik strhnout dědovu pozornost a umožnit tak oběti, kterou si děda vybral k přesvědčování o svých nevyvratitelných pravdách, chvíli oddechu. Po babičce něco takového chtít nemůžu, protože ona ten filtr dělá už přes čtyřicet let, tudíž jí neupírám její nárok na klid.
Abych dědu nepředstavovala jako tyrana – on to je moc hodný a chytrý člověk. Jenže... zaprvé je mírně odtržený od reality (zeptejte se ho, kolik stojí mlíko – a to je to nejmenší), zadruhé... je to tak trochu... dost... svéráz (když moje matka v osmé třídě nedokázala pochopit Archimédův zákon, děda ji málem utopil v zahradním studu; chytnul ji za lícem, potopil, po chvíli vytáhl a křičel: "Už chápeš Archimédův zákon?!" a když to udělal potřetí, matka ustoupila a přisvědčila, že chápe), zatřetí je to cholerik a začtvrté... on si strašně rád povídá a diskutuje – ale nesmíte mít na věc jiný názor než on. V takovém případě vezme sebenesmyslnější argument a umlátí vás s ním. S neskutečnou energií vám ho opakuje, až to nakonec vzdáte a necháte dědu s pocitem, že vyhrál a přesvědčil vás o své pravdě. A o své pravdě bude přesvědčovat i lidi, co o té "pravdě" prokazatelně vědí víc než on. Například bude profesionálnímu řidiči s dvacetiletou praxí tvrdit, že už dvacetkrát jel do Benátek úplně blbou cestou a že ta dědova je určitě lepší (protože tamtudy jednou jel).
Když jsem byla mladší, nedokázala jsem plně pochopit, proč je dědův příjezd na naši chatu vždy očekáván s mírnými obavami, proč se některá témata v jeho přítomnosti nesmějí vytahovat, nebo proč se vždycky všichni jaksi uvolní, když děda odejde na tříhodinovou procházku.
Teď už to plně chápu. Byla jsem to totiž já, kdo musel nést následky nevhodně zvoleného tématu ke konverzaci. Jenže ono taky trefte se, když těch rizikových témat je asi 90%.
Tentokrát to všechno začali muslimové (kdyby tak začínali jenom hádky s dědou, že ano). Muslimové v Evropě. A zpočátku to vypadalo na nevinnou diskuzi. Dokonce jsme spolu i souhlasili. Jenže pak se to všechno zvrtlo, když jsem prohlásila, že všechna náboženství jsou pro mě stejnej xindl (ne, neurazila jsem jeho náboženské cítění, protože o sobě může tvrdit, že je katolík, jak chce, ale stejně je katolík akorát tím, že to napsal do příslušné kolonky při sčítání lidu). Prý abych za pár let nekoukala, jak poslušně cupu do kostela nebo dokonce do mešity. Vzhledem k tomu, že snad už od narození jsem to, co lze dle dnešní definice označit za kovanou ateistku, je pravděpodobnější, že se zítra ráno probudím a Paroubek už tu nebude. Takže šance, že se někdy stanu poslušnou ovečkou ve stádě kohokoliv, je menší než nulová. Jenže na to děda vytáhl argument, který je poslední dva roky jeho absolutním favoritem a v naší rodině přímo potrachem – že málo cestujeme, a proto nic nevíme. Takže já prostě nemůžu vědět, jestli se z ateistky nestanu jeptiškou, protože jsem kupříkladu nikdy nebyla v Americe. Narozdíl například od dcery dědovy sousedky, která tam rok studovala, a tudíž ona může mnohem zodpovědněji posoudit, jestli se někdy nevyléčím ze svého šťastného ateismu (chraň bůh! :o) ).

Večer jsme se odebrali do hospody (jedna ze čtyř, kde jsem trávila své dětství), kde jsem se trapně domnívala, že bychom se snad mohli věnovat normální konverzaci (jak mi poté v průběhu večera otec smskou krutě sdělil, když jsem žádala útěchu: "Ve svým věku už bys mohla vědět, že to nemá cenu, a ustoupit do předem připravených pozic.").
Již během cesty se děda svou "cestovní argumentací" dostal k tomu, že učitelé zeměpisu by vlastně vůbec neměli učit, protože taky nikde nebyli. Takže, jestli tohle nějaký učitel zeměpisu čte (snad ne Fidman) a má zrovna chuť vyrazit na dovolenou třeba na Bali, nechť mého dědu požádá o peníze. Ať pak víte, co učíte.
Doufám, že cestovní argument nezmutuje i do podoby, která by se dala aplikovat na profesory dějepisu.
V průběhu večera a vypitého piva děda svým cestovním argumentem smetával ze stolu veškeré argumenty mé. Pro něj je cestovní argument prostě odpovědí na všechno a nezpochybnitelný důkaz jeho pravdy. Moje argumenty nemohou být uznány, protože všechny informace mám pouze načtené a nikde jsem nebyla. Dle logiky cestovního argumentu bychom se za chvíli mohli dostat k tomu, že nemám nárok mít názor na globální oteplování, protože jsem s ním nikdy nemluvila, zato děda si s ním obden mailuje. Takže cestovní argument potvrdil, že má pravdu v názoru na jakékoliv téma, které se ten večer načali; od vstupu Turecka do EU (protože on tam přece byl a Turci si to zaslouží, protože v turistické oblasti na něj by všichni moc milí) až po situaci Židů v Rusku, kdy navíc naprosto ignoroval, nebo při nejmenším upravoval, historická fakta, takže jsme se dozvěděli, že Židům v Rusku vlastně nikdo neubližoval. Dědo to ví, protože on tam byl. V roce 64. Rusko je dědovo oblíbené téma, a proto by nesl obzvlášť těžce, kdyby v něm prohrál, proto se uchýlil k nečistým praktikám a vyrukoval na mě s tím, že Lenin byl taky Žid, čímž mě na okamžik vyřadil z boje, protože jsem po ruce neměla nic, kde bych to mohla ověřit, nicméně o pravdivosti tohoto faktu jsem měla značné pochybnosti, protože věřte někomu, kdo si, když prohrával v šachách, vyhodil vlastní figurku. A v ten moment se děda nacházel v podobné situaci, protože stejně jako mu tenkrát stála v cestě jeho vlastní figurka, tentokrát mu stála v cestě historická fakta. A jak to bylo s tím Leninem... Leninův pradědeček z matčiny strany byl Žid. Který konvertoval ke křesťanství. A sám Lenin byl pokřtěný. Takže byl Žid asi jako já jsem Ruska – vzhledem k tomu, že můj pra(pra?)strýc jako legionář v Rusku poznal krásnou Galinu, odvedl si ji do Československa a před druhou světovou válkou emigrovali do Ameriky, kde už zůstali a jejich potomci tam žijí dodnes a neumí ani slovo česky nebo rusky.
Večer jsem zakončila tím, že jsem v rozrušení vypila dědovo pivo (ale on už prý stejně nemohl) a na důkaz smíru jsme si zahráli žáby. Nevím, jestli vám to taky přišlo mailem, ale je to sedm kamínků, na první třech sedí zelené žáby, na dalších třech hnědé a kámen uprostřed je volný. Vaším úkolem je dostat zelené žáby na místo hnědých a naopak. Člověk s IQ vyšším než 70 by to měl dokázat do tří minut. Mně to trvalo asi dvacet. Střízlivé. Na druhý pokus s dědou už jenom deset.

Myslím, že na dlouho to byla moje návštěva poslední. Ne že bychom snad nějakou (na naše poměry ještě pořád)diskuzi skončili opravdovou hádkou – protože to s dědou ani nejde; jednu chvíli na vás hystericky křičí a za pět minut přijde s tím, že pojedeme do města a něcovám tam koupí – jenže bez filtru to je návštěva nesmírně vyčerpávající. A když ještě ten filtr musíte sami dělat v případě, že se děda pustí do vaší sestry s tím, že se nesnaží mluvit anglicky narozdíl od hošíka, kterého děda potkal v Turecku. Ono totiž Hradcem ročně projdou desítky tisíc turistů, ke kterým se sestra může vetřít.

Jinak pokračuju se zvyšováním přínosnosti blogu a rada pro dnešní den zní: kdybyste se někdy chystali diskutovat s mým dědou, už od začátku zacházejte s veškerými fakty tak, jak se vám to bude v danou chvíli hodit. Pokud budete hrát čestně, položí vás na lopatky během tří minut. Výčitky svědomí taky mít nemusíte – koneckonců děda udělal ze dvoutýdenního potápění v Rudém moři cestu podél Nilu, při které dokonale poznal arabskou kulturu.