středa 9. srpna 2006

Berete si zde přítomného?

A nemohla bych jít radši domů? Prosím?


Můj budoucí manžel je exoticky vypadající mladík (na můj vkus až moc mladík, ale aspoň nemá uhry), na první pohled bych ho tipovala na Itala nebo Španěla, každopádně mluví plynně česky a má německou sestřenici, která je na naší svatbě taktéž přítomná. Je to hlučná růžolící brunhilda a já doufám, že s rodinou mého nastávajícího nemá nějaké těsné citové vazby.
Rodiče mého ženicha jsou bohatí a na svatbu přijeli v mercedesu.
Vdávám se v malém kostelíku (já a kostel?! Nechala jsem se pokřtít?!) blízko pláže (já a teplé kraje?!). Hostů není moc, ale jediní, koho nevidím poprvé v životě, jsou mí rodiče a sestra. A pokudivu ženich. Všichni hosté nám přímo do kostela nosí flašky, protože jsme je předem upozornili, že místo kuchyňských spotřebičů chceme alkohol.
Necítím se v tomhle prostředí příliš dobře, ale uklidňuje mě, že na sobě aspoň nemám typické svatební šaty, nýbrž pruhované kalhoty a pánskou košili. A taky nemám žádnou kytku, ze které bych mohla kýchat.
Obřad je zvláštní, možná podle zdejších zvyků. Ženich sedí u východu z kostela a já za zvuků dechovky či nějaké folklorní písně sama kráčím k oltáři. Tedy kráčím... choreografii, kterou se mě snažili naučit před obřadem, nezvládám, a tak k oltáři doslova docválám. Očekávám, že se lidé budou smát, ale nesměje se nikdo. Kněz se mě táže, zda-li si zde přítomného beru. Tak odpovídám, že ano, a posadím se vedle oltáře a pozoruji budoucího manžela, který stále sedí na svém místě u východu. Mezi mým a jeho ano asi musí být nějaká pauza, protože zase začíná hrát ta příšerná hudba a lidé si povídají. A já si najednou uvědomí, že vůbec nevím, co tam vlastně dělám. Nikdy jsem se přece vdávat nechtěla! A ve třinácti letech jsme se s dědou vsadila, že se nikdy nevdám, a on se mi tenkrát smál, že mi to na mé svatbě připomene... přece tu sázku nemůžu prohrát! Říkám si, že se můžu snadno rozvést, ale já jsem si přece vždycky zakládala na tom, že až do smrti budu mít v občance svobodná, ne rozvedená!
Zvednu se a zamířím k ženichovi, jenže najednou na sobě mám ty hnusný tradiční nevěstinkovský šaty a strašně blbě se mi v nich chodí, dokonce mám pocit, jako by se mě ty šaty pokoušely udržet u oltáře. Navíc mám podezření, že mě za závoj drží má budoucí tchyně. Seberu všechny síli a odlepím se z místa a doběhnu až k ženichovi. Kleknu si před něj a vysvětlím mu, že si ho vzít nemůžu. Ptá se mě, jestli mám někoho jiného. Říkám mu, že ne a že bych s ním ráda zůstala, pokud bude po tom, co jsem mu utekla od oltáře a naštvala jeho matku, chtít on. Ale bez svatby. UžNeŽenich souhlasí, a tak balíme tolik flašek alkoholu, kolik jen pobereme, a utíkáme z kostela. On venku najde díru v plotě, kterou prolezeme a běžímě loukou někam pryč. Lesem mě dovede na jedno místo na útesech nad mořem, kde s mým skorošvagrem, jeho ženou a mou sestrou až do rána slavíme, že jsem se nevdala.

A pak se probudím.

Jen díky konci se tenhle sen nestal noční můrou.
Sázka s dědou je skutečná událost. Sázka byla stvrzena v šumperské hospododě, jedné-ze-čtyř-ve-které-jsem-trávila-dětsví. Možná to je i dýl než těch šest let. Nevím, proč jsem už tak brzo měla jasno v tom, že nemám potřebu, aby mi kněz či úředník posvětil vztah, protože odstrašujících příkladů manželství kolem sebe jsem si začala všímat až později.
Jako malá jsem si sice hrála na princeznu, ale jakožto výjimečné dítě:o) na princeznu, která se stane královnou a bude vládnout svému království, a ne na princeznu, která je zakletá ve věži a čeká, až ji vysvobodí princ (mimochodem, všimli jste si, že téměř ve všech filmových pohádkách s tímhle motivem, ten princ prostě vejde do odemčené věže a princezna si může štěstím ucvrnknout? Proč prostě nejde pryč sama, když má odemčeno?). Tudíž inscenované obřady se záclonou jako závojem se nekonaly. Vlastně, abych nelhala... byly mi asi čtyři a s mým tehdejším, ehm, přítelem nás jeho starší sestra oddala u nich na zahradě. Dodnes vlastně nejsme rozvedení, ačkoliv náš vztah se rozpadl, protože on nastoupil do školy o rok dřív než já a poměr školák-školkačka prostě nefunguje.

Když mi bylo třináct, nikdo mě nebral vážně. Jaksi se nedokázalo pochopit, že holčička nesní o nadýchaných šatičkách a uslzeném příbuzenstvu (odvážnější holčička dokonce o svatební noci... kdy opilý ženich usne pod umyvadlem apod.). Někteří to dokonce vzali tak, že když nechci svatbu, znamená to, že nemám zájem ani o chlapy, takže budu lesba nebo jeptiška.
Ve třinácti jsem nedokázala pocity z instituce manželství shrnout do argumentů a přimět tak ostatní, aby se mi přestali smát. Dneska, když ty argumenty mám, už bohužel zase nemám potřebu si svůj názor na manželství obhajovat a je mi jedno, jestli mi někdo nevěří a myslí si, že pod vlivem rozbouřených hormonů někdy začnu roztouženě vzdychat před výlohou se svatebními šaty a katalogem svatebních dortů (tuhle věc jsem fakt jednou viděla!)
Nicméně se ke mně ještě občas dostane otázka: A proč ne?
Hmm...
A proč jako jo?
Na sex až po svatbě si přece nehrajeme už hodně dlouho. Deprese z toho, že nám bůh nepožehnal, už taky nemáme hodně dlouho. Z práce nás nepropouští kvůli tomu, že páni, se kterými spíme, nemají stejné příjmení už taky hodně dlouho. Případné děti kvůli tomu taky nebude nikdo šikanovat. Ekonomické výhody? A víte kolik taky může stát rozvod?
A hlavně ten pocit... pocit, že si mě někdo okroužkuje jako ptáka a na důkaz toho, že teď už můžu snášet vajíčka jenom do jeho hnízda, mi vecpe své druhové jméno. A z vlaštovky je náhle slepice. Takže už žádný cesty na jih a zase zpátky, protože slepice tak daleko nedoletí.
Já vím, já vím, někoho ten papír třeba nezmění, ale ten pocit. A když máte špatné pocity z výšek, polezete na Eiffelovku, i když víte, že pokud nebudete chtít, nespadnete?
Navíc mám pocit, že v průběhu několika let ta jakási nechuť přerostla přímo v gamofobii. Protože nejenom, že mě děsí představa svatby vlastní, mě děsí i svatby cizí! Z Laury jsem měla několikahodinovou depresi. Bylo mi nevolno, když mi děda popisoval, jak byl na svatbě vzdálené sestřenice, kterou jsem v životě neviděla. Ta ještě navíc byla těhotná!
A na konci srpna se vdává Socčina Sestra. SSestře se v lednu narodil Chrudi. S přítelem Chrudošem se původně brát nechtěli, protože jako oficiální svobodná matka by SSestra měla vyšší příspěvky na Chrudiho. Jenže Chrudiho narození zřejmě podnítilo Chrudoše ke šlechetnému činu a požádal v porodnici SSestru o ruku a ta, zřejmě kvůli kulminaci hormonů, kývla. Datum svatby se blíží a SSestřino odhodlání se vzdaluje. Protože podle Chrudoše by měla sedět doma, protože má přece Chrudiho. Chrudoš má sice Chrudiho taky, ale to neznamená, že nemůže narozeniny oslavit v bordelu. Před dvěma týdny se SSestra objevila se sbalenými kufry u rodičů. Nakonec se vrátila. A svatba bude, protože už je všechno objednané a zaplacené, že ano... No a ten krásný den v bílých šatečkách za to přece stojí, ne?
Socka dává jejich manželství maximálně dva roky. Všichni vidí, že Chrudoš je kretén. Nevidí to jen Socčin otec, protože to je kretén taky. Vidí to možná i SSestra, ale... šatičky a Chrudi, že ano.

A co až se mi začnou vdávat kamarádky? A co když se někdy vdá moje sestra?!


Mimochodem, znáte tohle?

Dobrý den, loni jsem provedl upgrade Přítelkyně 1.0 na verzi Manželka 1.0 a
nový program nečekaně spustil proces Dítě, s mimořádně velkou spotřebou
paměti a systémových zdrojů. V návodu není tato funkce zmiňovaná. Mimo to
Manželka 1.0 také zasahuje do ostatních programů a natahuje se už při
bootování systému. Ostatní programy, jako například Noční Poker 10.3 a Pivo
2.5 od té doby přestaly fungovat, při jejich spuštění se systém zhroutí. Zdá
se, že Manželku 1.0 nemůžu odstarnit ze systému. Uvažoval jsem o návratu k
Přítelkyně 1.0, ale uninstall skončil neúspěšně. Můžete mi někdo poradit?

Vážený uživateli, toto je velmi častý problém. Mnoho lidí přechází z
Přítelkyně 1.0 na Manželku 1.0, domnívajíc se, že je to jen neškodná zábavná
utilita. Ale Manželka 1.0 je operační systém, navržený tak, aby sám spouštěl
ostatní aplikace. Nepouštějte se do instalace! Dodatečné odstranění Manželky
1.0 může mít za následek poškození systémových zdrojů. Někteří se pokoušeli
instalovat Přítelkyni 2.0 resp. Manželku 2.0, ale narazili na více problémů,
než v původním systému. Jiní zkoušeli spouštět Přítelkyni 2.0 paralelně na
pozadí. Bohužel, Manželka 1.0 detekuje přítomnost Přítelkyně 2.0, což
zapříčiní konflikty, s následným kolapsem systému. Jediná možnost jak se
vyhnout problémům je neinstalovat software Manželka, ale používat jen
Přítelkyni. Verze Přítelkyně 1.0, 2.0, 3.0 atd. jsou navzájem kompatibilní,
dokonce se mohou provozovat paralelně.



(Věřím, že přítomné vdané a rozumné bloggerky nebudou vztahovačné a ozvou se jen potrefené husy).

33 komentářů:

  1. ja se taky vdavat nechtela

    a uz to bude letos 21 let... co mne ten chlap bidna opil a pak se zeptal, protoze vedel, ze strizliva bych utekla. Dodnes si myslim, ze svatba byla a je zbytecna instituce, ale podlehla jsem. Zas tak strasny to ale neni. Daleko nejvic totiz zalezi, jaci jsou ti dva, coz je stara omleta pravda. A mimochodem, ja ty saty mela modre ;o)

    OdpovědětVymazat


  2. Tak to gratuluju:o)
    Nicméně... já bych musela jít k oltáři s otravou alkoholem, jinak by mě tam nedostali. Ale na vlivu alkoholu na "ano" něco bude - když mě jeden kamarád opilou táhnul z lesa, kam jsem se schovala před bouřkou, a já furt padala, tak mi řekl, že mě radši "vezme" a já jsem pak na celou hospodu křeičela: "Holky, Matěj si mě chce vzít!" Tenkrát jsem svatbě byla asi nejblíž:o)

    OdpovědětVymazat


  3. Já jsem zrovna ve fazi vdavajicich se kamaradek (sestru nevedu). Je to děs. Tuhle jsem šokovala sama sebe na svatbě nejlepší kamarádky tím, že jsem se rozeštkala způsobem vysloveně ostudným. Utěšuje mě jedině to, že kamarádka brečela taky. Taky tvrdívala, že vdávat se nebude.
    Rozhodně bych řekla, že svatba není úplný nesmysl. Zejména v situaci, kdy manžel disponuje hezky znějícím jménem a ty potřebuješ smáznout nějakou tu pokutu v knihovně.

    OdpovědětVymazat


  4. Masochistko! A proč jsi teda chtěla vidět fotky? :-D Jo a mimochodem... Nevdávej se... Jinak se ti může stát, že si tu svatbu budete o čtrnáct dnů později omlacovat o hlavu navzájem :-( Řeknu ti upřímně, kdyby se dal vrátit čas, rozhodla bych se jinak, i když to zní tvrdě.

    OdpovědětVymazat


  5. Svatba zatím nehrozí, protože v současnosti nemám ani přítelkyni, ale to vše se může v budoucnosti změnit.

    OdpovědětVymazat


  6. Julie: Jenže já jsem právě jedna z těch, kterým připadá menění příjmení jako nesmysl. A ačkoliv je moje příjmení tak krátké (s křestním jménem dává dohromady devět písmen) a obyčejné, že by se nějaké delší a exotické šiklo, tak bych neměnila. Už jenom proto, že se ke mně hodí.
    Jinak mám obavu, že se, já cynik, pláči na kamarádčině svatbě neubráním. Už jenom proto, že budu mít chuť křičet: "Proč to skara děláš?!"
    Předpokládám, že první svatba kamarádky či známé mě čeká nejpozději do tří let.

    Laura: Chtěla jsem na tom podnikknout terapii:o) Jakože jestli to zvládnu na jeden pokus doprohlídnout do konce bez hysterickýho záchvatu, tak jsem dobrá. Musela jsem se teda uklidňovat: "Nepanikař, to nejseš ty, to je Laura, ta se vdávala dobrovolně!" Ale když teda říkáš to, co říkáš... už se na ty fotky nebudu moct nikdy podívat ;(

    insolitus: No ale kdyby se vdávat nechtěla, tak ti to nevadí, ne? :)

    OdpovědětVymazat


  7. Já jsem ve fázi A ty se budeš vdávat kdy? Je to příšerný, fakt :) Taky jsem vždycky tvrdila, že svatbu nikdy, proč, dneska už mám názor trochu jiný. Záleží hodně na člověku, který ti ten pohled pomůže formovat :)

    OdpovědětVymazat


  8. No, já jsem zas ve fázi, manželství klidně, když už by to muselo být :o) ale obřad a oslavu s milionem příbuzných, třemi tunami jídla, hektolitry chlastu a povinnou dobrou náladou si klidně ujít nechám :o)

    OdpovědětVymazat


  9. musím říct, že ten pocit "proč se nevdávat" jsi vystihla naprosto dokonale. bylo by to prostě jiné a já jsem příliš svobodomyslná. (je to o tom, že chceme mít za každou cenu zadní vrátka, že si nevěříme, že vztah vydrží, nebo co vlastně?)

    OdpovědětVymazat


  10. Nena: No jo, jenže můj pohled na tuhle záležitost už se právě moc formovat nedá. Mám tolik rozumových argumentů proti, že kvůli nějaké popletené zamilovanosti bych se nevdala ;)

    ave: Jo, to je další věc. Zaplatíte deseti tisíce za to, aby se příbuzní zadarmo napili a najedli a pak pozvraceli koberec, když si za ty peníz přitom můžete dopřát třeba dovolenou.

    e*v: Já si spíš říkám, jestli to někdy není naopak - koukám kolem sebe na případy, kdy má dotyčná slečna, a v několika případech i pán, pocit, že papírem si partnera pojistí, aby jim neutekl.
    Zadní vrátka... ne, to si nemyslím. Je jedno, jestli se po deseti letech s někým rozejdeš, nebo rozvedeš - v druhém případě jde jen o papírování navíc.
    Ale ten... pocit.

    OdpovědětVymazat


  11. Já mám svatby rád. Na všech se totiž parádně najím a ožeru a to vše na účet novomanželů! muhehehe...

    OdpovědětVymazat


  12. Ona svatba se ve skutečnosti dělá fakt jenom kvůli příbuzným... Takže to není nic tak hroznýho. Kopřiva má pravdu, že je to stejný jako předtím, ani ten pocit není o moc jinej... A vypláznout desetitisíce? Příbuzní si je vyplázli sami, my ještě něco málo dostali navrch, takže tohle taky není problém. A ten jeden den totální trapnosti se taky přežije. Jiný jméno je DOST divný, ale člověk si na něj časem snad zvykne. A já se na změnu docela těšila, protože mě to minulý příjmení dost štvalo. Hodně štvalo. Je pravda, že manžel (blé, to je slovo) teď má nějak víc pocit, že mi může kafrat do toho, co budu nebo nebudu dělat, ale to se brzo srovná, limity už jsem mu oznámila, a jak se s tím srovná, je jeho věc.
    Já nevím, mně tahle póza "na co vám ten papír je" přijde taková... ehm... prostě póza. Je desettisíc důvodů, proč to neudělat a desettisíc proč to udělat, ale nakonec si to každej musí rozhodnout sám. A víc než pojistka toho druhýho je to vždycky spíš pojistka sama sebe. Ale to už jsem se nějak moc rozepsala :-)

    OdpovědětVymazat


  13. Ani u mě svatba nehrozí a asi ještě hodně dlouho hrozit nebude.Na druhou stranu, když o tom tak uvažuji, nemuselo být tak špatné.
    Mám potíže s disciplínou, jsem nerozhodný, líný a postrádám jakoukoliv životní motivaci. Kdyby mi někdo říkal, co mám dělat, byl bych možná radši. Svobodná vůle je pro mě hrozné břemeno.

    OdpovědětVymazat


  14. drinker: Pro tyhle účely radši používám narozeniny. Cizí :o) Tam mi deprese nehrozí.

    Laura: Tak to jste to měli dobře zařízený - náklady na svatbu SSestry se zatím vyšplhaly na třicet tisíc. Je sice fakt, že velkou část platí jejich rodiče - rozdělili si, kdo zaplatí jídlo a kdo pití - ale i tak... Navíc, když SSestřiny rodiče bohatstvím zrovna neoplývají, přijde mi to už tuplem zbytečné.

    Co se týče toho příjmení... to moje je myslím páté nejčastější v republice, není ošklivé, ale v kombinaci s mým křestním jménem tvoří pár, který obyčejností a frekvencí předčí snad už jenom "Jana Nováková", ale stejně bych ho nikdy za jiné nevyměnila. Zaprvné proto, že jsem celkem hrdá na své předky (heč, po mém pradědovi je pojmenovaná jedna ulice ;) ) a zadruhé proto, že pokud si sestra nebude mít syna, který bude mít její příjmení, případně dceru, která bude mít její příjmení a taky si ho nikdy nezmění, tak my dvě jsme poslední "našeho druhu".
    A navíc z toho přijetí manželova příjmení na mě jde pocit, jakože teď už jsem teda JEHO - Novák -> Nováková= Novákova. A já přece nejsem Novákova! Jsem svoje (a taky tatínkova:o) ).


    "Je pravda, že manžel (blé, to je slovo) teď má nějak víc pocit, že mi může kafrat do toho, co budu nebo nebudu dělat, ale to se brzo srovná, limity už jsem mu oznámila, a jak se s tím srovná, je jeho věc."
    No jo, jenže mě by štvalo už jenom to, že si vůbec dovolil mi kvůli svatbě kafrat do toho, co budu nebo nebudu dělat, víc než před ní.

    "Je desettisíc důvodů, proč to neudělat a desettisíc proč to udělat"
    A pro mě koho jsou ty důvody, proč to neudělat, holt důležitější. To není žádná póza.

    Jo, jinak jsem se ještě chtěla zeptat, kde ses to vdávala? Mně to tam byla nějaký povědomý :)

    r1: Mě ta svobodná vůle někdy taky dělá v životě zmatek, ale že bych ji chtěla omezit tak drastickým způsobem, to ne :o))

    OdpovědětVymazat
  15. Hned se těším víc...

    Jak tohle čtu, mám pořád větší a větší hrůzu ze svatby, na kterou v září musím. Ne že bych byla nevěsta (bohudík), leč ženich je můj bratranec (který se po 10! letech chození se svou holkou vyslovil) a moje účast na téhle slávě je povinná (bohužel). Vůbec se mi tam nechce, zvlášť když si představím staré tetky, co se najdou na každé svatbě a nemají na práci nic lepšího, než pokládat vlezlé a trapné otázky typu "A ty se budeš vdávat kdy?", tudíž jedinou (škodolibou) útěchou pro mě je, že moji starší sestru to nemine taky :o). A co je nejhorší, mám děsivou jistotu, že jestli se někdy vdám, budu je pravděpodobně muset pozvat taky.

    OdpovědětVymazat


  16. Buď ráda, že máš starší sestru, která to schytá v první linii:o)

    Já jako nejstarší jsem neustále vystavována dědovým útokům: "Kdybych měl vnučku co k čemu, tak už můžu bejt pradědek."
    Já jako chápu, že moje prababička se vdávala v sedmnácti a měsíc po osmnáctinách se jí narodilo první dítě, ale to bylo v roce 1924, jako...

    OdpovědětVymazat


  17. Docela ti rozumím, já zas tajila svého přítele před jediným příbuzným, a to před babičkou (a věděla jsem proč), a když se před měsícem dozvěděla, že s někým chodím, její první slova byla :"A to už bude brzo svatba, ne?"
    (Říkám že jsem věděla proč...je mi sice 19, ale podle babičky asi skončím jako stará panna, když jsem se nevdala okamžitě po 18. narozeninách.)

    OdpovědětVymazat


  18. Jsem teď v období kdy se všechny kamarádky vdávají a kamarádi žení. Pořád kladu otázku, proč to dělají? Ještě jsem na to nepřišla a nevím zda to někdy vykoumám, vzlášť když vidím, jaký despekt mezi oběma druhy panuje. Proč se vlastně párujeme když si sebe navzájem nevážíme? Prostě si kladu moc otázek a jsem odsouzena k dosmrtnému nepochopení! A brouk je nesmrtelnej proč?

    OdpovědětVymazat


  19. Ness: U mě to je zase trochu naopak - pro starší generaci příbuzenstva bych si měla vymyslet imaginárního přítele, protože je prostě děsně divný, že v 19 nemám vážnou známost :o)

    deni: Brouk není nesmrtelnej, to ti lhali. Jenom chroust je nesmrtelnej...
    Ono to úplně bez párování asi nejde. A problém s nevážením si jeden druhého se netýká jen opačného pohlaví, nýbrž lidí obecně.

    OdpovědětVymazat


  20. Aha, tak to nevím, proč mi to bylo povědomý :)

    Jinak jsem ti zapomněla říct ještě jednu důležitou věc - vyřiď taťkovi, že to je fešák ;o)

    OdpovědětVymazat


  21. kopřiva: no, já myslela sebe, potažmo tebe. důvody, proč se vdávají ostatní, neřeším, když se tak kolem sebe dívám, asi by mě kleplo.

    jo, jde o ten Pocit. o Klec.

    OdpovědětVymazat


  22. :-D Jé díky, vyřídím :-)

    OdpovědětVymazat
  23. Hmmm...

    ...na jednu svatbu mam taky kráááásný vzpomínky. V černých hadrech jsem pomalým krokem odšaškoval v průvodu od vily ke kostelu a zpět v průvodu složeného z příbuzných obou hlavních protagonistů. V srpnu na Sardýnii bez jedinýho stín házícího stromu podél cesty. Kdyby si nějakej tvůj kamarád chtěl brát Sardynku, kopni ho do rozkroku, ano?

    OdpovědětVymazat


  24. No, okolo mě se teď furt někdo vdává a žení, ale skutečně furt! A do toho si ještě občas i postěžuje brácha, že to má podobné... Asi je teď nějaká zvláštní svatběnáchylná konstelace planet. :)

    OdpovědětVymazat


  25. galahad: Pro jistotu jim zakážu otvírat plechovky :o))

    Ben: To není konstelace, to je věk ;) Stárnem:o)

    OdpovědětVymazat
  26. Moudr�...

    velmi modr�...:-)

    OdpovědětVymazat
  27. Kopřivo,

    já nevím, znamená to snad, že se nám někdo snaží naznačit, že bychom se už také měli oženit/vdát/zaregistrovat? Bojím bojím. A nedám se.

    OdpovědětVymazat
  28. Bene,

    kdyby jenom naznačit - jak už jsem psala výš, děda se mi snažil naznačit, že by už chtěl být praděda. TO je teprv průser. A lepší už to nebude.

    OdpovědětVymazat
  29. Kopřivo...

    ...on děda neví, že praděda může bejt i bez svatby? Ne vážně - onehdá (asi dva roky nazpátek) se ženil bratránek. Musel. Ani se nedivim, že se mu něco takovýho přihodilo. Bylo mu asi 16, šel s mámou na nákup a řek si jí o "támhlety jahodový bonbónky" a ukázal při tom na krabičku aromatizovaných prezervativů... Ale to je teď jedno. Ale když se ženil, teta na mě koukala a povidá: "Teď to čeká tebe." Žádnej smích, žádnej ironickej tón... mi to řekla, jako by to byla předpověď počasí...

    OdpovědětVymazat
  30. galahade,

    ono mu možná o tu svatbu ani tak nejde, stačil by mu ten mimozemšťan s částí mé DNA, což je pro mě představa ještě děsivější než ta svatba.

    OdpovědětVymazat
  31. Aha...

    no tak v tom případě ti nezbejvá nic jinýho než čekat, až ho to přejde...

    OdpovědětVymazat


  32. Tak ať si děda pořídí nějakého syna, který mu pořídí takového syna, že z dědy bude praděda, ne? Co s tím máš Ty co společného? :)

    Jinak horší už je snad jenom situace, když mužovam přítelkyně šibalsky mrká po okolních miminách, šimrá je pod bradou, případně začne mluvit o tom "jak jsou děti super", atakdále. Ty jsi na tom vlastně ještě celkem dobře, protože děda, to není zas takový kalibr. Teda aspoň doufám.

    OdpovědětVymazat