Růžovovzdornost

Dlouho jsem si téhle své další vypěstované imunity nevšimla, je tedy jasné, že se jednalo o vývoj velice pomalý a postupný. To ovšem neznamená, že by její objev nebyl roven při nejmenším objevu penicilínu!

I když nejásejme předčasně – tato prvotní forma růžovovzdornosti se zatím vztahuje pouze na bakterie přítomné v mé třídě. Možná by nebylo od věci si připomenout jejich charakteristiku.

Jsem si jistá, že ještě před rokem jsem vůči Růžovkám vypěstovanou imunitu neměla – zhruba ve stejnou dobu se totiž odehrával čtyřdenní školní výlet, před kterým jsem zčistajasna, záhadně a k mé velké lístosti onemocněla, tudíž jsem se výletu nemohla zúčastnit. Myslím, že příčinou mé "nemoci" byla představa, že nebudu v přítomnosti Růžovek trávit osm hodin denně, ale dvacet čtyři. Mé nemoci samozřejmě také hodně napomohla okolnost, že výletu se neúčastnila Socka, která v tu dobu měla představení. (To představení měla jenom jeden den, ale před a po se asi musela pekelně soustředit, a proto se nemohla výletu zúčastnit). V mé nemoci mi neulehčila ani přítomnost Sanchi a Kačátky, tudíž jsem usoudila, že bych měla zvolit domácí léčbu.
A nebyla jsem jediná. (úryvek ze Strychninové chaloupky, úterý 21. 6. 2005:

Čundrejka: "Mně se tak nechce na ten třídní vejlet..."
Co? Já nejsem jediná?
Čundrejka: "... hlavně s těma slepicema... ještě tam je poslouchat..."
Já: "To... to jako myslíš...?"
Č: "Hlavně Pomlčku a Barbínu."
??????!!!!!!!!!!
Bruneta: "Jo, hlavně tyhle dvě. Ty jsou na zabití. A pak Blběnka..."
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!



Po výletu sice Sancha a Kačátka tvrdily, že s Růžovkami se mimo školu dá vydržet, ale věřte jim, když víte, že jsou schopny, ba co víc, někdy dokonce ochotny žít s Růžovkami v symbióze.

Nicméně... milí přátelé... já zítra odjíždím na školní výlet. Vůbec poprvé po čtyřech letech (mám dojem, že naposledy jsem na něm byla v osmé třídě – na zámku v Náchodě, v devítce jsem nejela z podobných důvodů jako ve druháku a v prváku jsem nejela, protože naše třídní s námi jet odmítla – a s tou třídou bych přitom jela moc ráda. Místo toho jsme pak poslední – výletový – týden proseděli bez dozoru ve třídě a pouštěli si hity od 60. do 80. let. Pak jsme si o velké přestávce došli do krámu pro vodku s džusem a krásně si to užili.)
Vyrážímě zítra odpoledne – já, Socka a Tolstolobik. A já řídím. A vůbec nemám představu, kudy se tam jede. Socka a Tolstolobik taky ne. Ale Tolstolobik má mapu a Socka v ní umí číst.
Návrat je někdy ve čtvrtek. Pokud tam teda vůbec dojedu.

A pokud jsem sílu své růžovovzdornosti nepřecenila. Ale vše zatím nasvědčuje tomu, že dva roky růžového týrání mě nezabily, ale posílily. A obdarovaly imunitou.
Největší posun vpřed asi zaznamenal vztah já – Barbína. Jakkoli je ta holka bl... ond, tak je hodná. A stará se o třídnici (což je u třídy, která ji dvakrát do roka ztratí, a tudíž se do ní dvakrát ročně musí všechno doplňovat, skutečná oběť). A navíc dokáže umlčet Mirku ve chvílích, kdy začíná její touha po bodech být nebezpečná i pro nás ostatní – například, když nám profesor týden dopředu ohlástí písemku a všichni včetně něj na ni zapomenou, ale Mirka už mává rukou ve vzduchu, aby mu to připomněla.
Co víc, v posledních dnech jsme zjistily, že přece jenom máme dva roky společných zážitků, takže se téma k rozhovoru (vedeném artikulovanými slovy, nikoli posunky) se najde.

Prakticky jediný, s kým jsem zůstala na úrovni "Nevidím tě, nevidím tě, ty tu nejsi... né, prosím, nemluv!!!", je Rysulka. Zřejmě proto, že ve škole se opět příliš nevyskytovala, tudíž jsme k tomu ani neměly příležitost. A navíc... kdybychom ostatní Růžovky chtěli označit za blbé, tak Rysulčino IQ bychom museli prohlásit za neexistující. Ale kdyby byla blbáa zticha, zvládnu to. Jenže v těch vzácných chvílích, kdy se objeví ve škole, musí svoji blbost dávat ještě okázale najevo. Vezměme si například takový dějepis (a v rámci objektivity přiznejme, že v tomhle předmětu má občas světlé chvilky, škoda, že jich nejsem moc často svědkem, nebiť Rysulčina docházka v dějepisu v tomhle pololetí byla asi čtyřicet procent) – Rysulka má moc ráda císařovnu Sissi. Tak moc ráda, že ji v žádné z hodin neopomene zmínit – třeba, když se zrovna bavíme o Potěmkinovi. Nebo o Lutherovi. Nebo o neolitické revoluci. Dobře, to poslední jsem si vymyslela, ale nemůžu se dočkat, jakým způsobem zatáhne Sissi do VŘSR. A vsaďte se, že to udělá.
Abych to shrnula – Rysulku prostě nerozdejchám.

Abych zchladila ten optimismus, který se vám zaručeně vlil do žil, když jste se dozvěděli, že vaše oblíbená bloggerka ÷ ) nezemře na růžovou chřipku, tak... ještě pořád si nejsem jistá, jestli má nově nalezená tolerance třídních Růžovek nemá něco společného s povzbuzováním vlastního ega – jako kdyby se "jak se mnou tohle může chodit do jedné školy?" změnilo na "podívej, Panenko, jak seš na tom dobře".


A na závěr úryvek z příspěvku, který v Chaloupce už nenajdete, ale růžovou hrozbu vám přiblíží:

Úterý, 15.03.2005
Růžoví vs. Nerůžoví II. – Z Porcelanie Pár momentů ze života Růžových
První část tam.

Moment 1: Barbie se zřejmě z růžovky přeorientovala na komunistku, neboť dnes přišla celá v rudém.

Moment 2: Pomlčka si myslí, že hlavní město Španělska je Barcelona a Winston Churchill byl americký prezident.

Moment 3: Rysulka nám o španělštině důležitě prozradila, že naši rodiče se povinně učili ruštinu. A ještě dodala, že to u nás byl oficiální jazyk...

Moment 4: Blběnka si vedle mě sedla na test z fyziky v domnění, že jí budu radit. Už jenom fakt, že si myslí, že s testem z fyziky jí poradím já, o něčem svědčí... Ovšem teď jí křivdím, neboť gramy na kilogramy jsem jí v testu skutečně převést dokázala.
A sobě křivdím taky, neboť můj průměr z posledních dvou testů činí 81,5%, což se, přiznávám, stalo naposledy v osmé třídě.