Kdo neumí, učí?

Jste debil, pane profesore!

Já vážně proti učitelům nic nemám. Moje matka je učitelka (dobře, tady by se o tom dalo polemizovat), můj otec býval učitel (dokonce na zvláštní škole), můj dědeček byl učitel, moje babička byla učitelka, můj prastrýc byl učitel, tudíž vím, že oni za to nemohou, protože učitel očividně není dobrovolně zvolené povolání, nýbrž dědičná nemoc. Doufám, že prolomím genetické prokletí. Ale kdyby se mi to přece jenom nepovedlo, tak už vím co budu dělat – učit zeměpis. To totiž opravdu může každej debil.
Příklad profesora Fidmana budiž jasným důkazem.

Fidman dorazil na náš ústav počátkem minulého školního roku jakožto zeměpisář a biologikář. Jeho první věta byla (pronesena hlubokým hrdelním hlasem s mimozemským přízvukem: "Jmenuji se Fidman Obecný a přijel jsem k vám..." *smích* "... co je?... z Prahy."
Smích nás přešel. Díky tříhodinové dotaci si Fidman mohl dovolit promítat nám obrázky probíraných států, což bylo zpestření zajímavé, minimálně v tom, že když už jsme si potřetí pouštěli Francii, mohli jsme se bez výčitek svědomí prospat. Jenže během druháku jsme s Fidmanem nestihli probrat Rusko a Českou republiku. Absenci České republiky odůvodnil tím, že tu jsme přece na základce probírali několikrát. A Rusko se prý ve třeťáku probere s Asií. Je červen a my jsme v Japonsku, na Rusko už se evidentně nedostane.

Nestíhavost by se dala omluvit. Ale taky dohonit – třeba za použití tužky, papíru a abecedy, které by Fidmanovi pomohly zapsat si, co v které septimě odučil.

"Probrali jsme už Koreu?"
"Ne."
"Tak si napište Čína."

A Korea už z osnov jaksi vypadla, či co. Jedna z otázek v testu zněla Nejvyšší hora severní Koreje.

Zkoušení:
"Brali jsme už Vietnam, Indonésii a Filipíny?"
"Ne."
"Hm, tak mi řekni hlavní město Indonésie."


Nepřekonatelným problémem je u Fidmana jeho výklad – z toho prostě poznámky dělat nejdou. Od obyvatelstva přeskočí na nejvyšší horu, z nejvyšší hory skočí do hlavního města a z hlavního města k oficiálnímu jazyku. Znám jedinou spolužačku, která má z Fidmanových hodin všechny zápisky. Já jsem svůj sešit zeměpisu definitivně degradovala na "sešit pro všechno" po tom, co jsem si nadepsala Bangladéš a Fidman začal mluvit o Turecku.
Teď jenom čekám, až se zeptá, proč si nezapisuju, a proč si při jeho hodinách čtu, abych mu mohla odpovědět, že na stránky, ze kterých si tiskne podklady, podle kterých pak vykládá, ale my ty stránky nesmíme použít jako zdroj informací pro referáty, si umím kliknout taky a těch pět minut na vytištění hodinové látky klidně obětuju.

Coby těžkou nezeměpisářku a budoucí nematurantku ze zeměpisu mě jeho neschopnost neštve (jiný názor samozřejmě mají maturanti, kteří to, co Fidman zanedbal, těžce dohánějí na semináři profesora Sliny, ovšem profesor Slina jakožto také dějepisář a kvalitní učitel nestíhá, a tak po něm seminář příští rok přebírá Fidman). Štvát mě asi začne za rok, až zjistím, že zeměpis potřebuju k přijímačkám. Jakože to asi určitě zjistím.
Co mi ale protáčí bulvy je, když do zeměpisu začne tahat obory, o kterých ví ještě větší hovno než o předmětu, který učí. Pár set let sem, pár set let tam, proč Tudorovce nestrčit do osmnáctého století a čínské dynastie do Indie.
Celkově by se jeho výklad, jakmile se dostane do vod, které nemá na papíře, dal shrnout jedinou nezapomenutelnou hláškou:
"Samostatný Kazachstán vznik v roce... 1900 a ňáký drobný... 50... ne, 70." (pozn. Strych. pan.: 1991).

Ale fakt, jsem ve své podstatě strašně hodná holka, takže bych překousla i tohle, ale pohár trpělivosti přetekl, když měl Fidman tu drzost reagovat na stížnost, že toho po nás chce moc (pravda, neoprávěnou stížnost – trojku ze zeměpisu  – z těch tří známek – mám jenom proto, že jsem příliš dlouho věřila, že z poznámek z hodiny se dá naučit i Asie. Holt to fungovalo jenom u Evropy.) slovy, že jsme humanitní třída, a tudíž na nás má vyšší nároky. Jakožto humanitní třída máme snad právo na kvalitního vyučujícího humanitních předmětů. Vytisknout si pár stránek z internetu a pojmy z nich pak ukázat na mapě bych dokázala taky. A to ještě bez rádoby duchaplných připomínek.

Kdyby Fidmana strčili do přírodopisné třídy, kde je vesměs všem jedno, kde leží Surinam, ještě by se to dalo chápat jako akt milosrdenství ze strany vedení vůči někomu, kdo je tak neschopný, že prostě nic jiného dělat nemůže. Ale že Fidman přidělává práci humáčům a ještě si přitom hraje na toho-co-sežral-všechnu-moudrost-světa je obzvlášť ve světle tří žárovek jaksi nepochopitelná:
žárovka první: profesoři budou přijímáni na dobu určitou, po uplynutí tří let se znovu zúčastní konkursního řízení

žárovka druhá: pro ohodnocení kvality práce profesorského sboru bude na škole zavedeno atestační řízení, podle jehož výsledku bude profesorům stanovována výše osobního ohodnocení

(čerpáno ze stránek školy)

žárovka třetí: zeměpisářka a tělocvikářka Režná, které se v prváku skoro podařilo vysvětlit mi, co jsou to vrstevnice, a kromě toho, že nás na tělocviku oslovuje "cvičenky" a má příšerný ječák, taky narozdíl od Fidmana ví, co učí, u nás obsluhuje kopírku.