Usando este contestador telefónico le estás regalando dinero a laTelefónica

Nadpis s obsahem příspěvku takřka nesouvisí. To já jen, že díky superlearningu número dos, tentokrát však en el espaňol, mluvím za tenhle týden víc španělsky než česky. Dobře, tak nemluvím, ale určitě mluvím španělsky víc než obvykle (= 4 hodiny týdně + až čtyřjazyčné SMS se spolužačkami + občasné proložení českého projevu "?Qué haces, ovejita?" "?Dónde estás, ovejita?" nebo škodolibým "Que pena."
Nicméně, jelikož z anglického superlearningu si pamatuju jenom Hroudin hystericko – opilecký výstup řečený "Pěstí do obličeje" a bolest prdelních svalů po výstupu na Maxovku, tak španělský superlearning se mi jeví značně užitečnější. Věděli jste například, že chupachups je španělsky lízátko a mimojiné také španělský vanález? Ale teď bez ironie – vypadá to, že za tenhle týden se možná fakt něco naučím. Ale bohužel nemůžu vyloučit, že to není tím, že tenhle kurz je školní, nikoliv výjezdový, a já do školy jezdím autem, tudíž ho musím absolvovat střízlivá. Ale o tom jsem vůbec psát nechtěla, jen jsem měla potřebu vysvětlit nadpis zdánlivě brojící proti Telefónice.

Včera jsme s měsíčním zpožděním oslavili Sanchiny narozeniny. (Všechny narozeniny slavíme minimálně s měsíční retardací. Adléta měla narozeniny v říjnu a... a když jsem v březnu navrhla, že je oslavíme, řekla, že pak v říjnu oslavíme oboje najednou.)

Slavit jsme začali (v tu dobu zatím vlastně začaly, neb jsem byla přítomna jen já, Socka a Kačátka) bez oslavenkyně, která se ještě pokoušela ušetřit mi práci a přejet autoškolským majetkem co nejvíc hradeckých cyklistů. Kolem druhé hodiny jsme zapadly do Veteše (mé nově nejoblíbenější hospody potom, co jsem zjistila, že Knihomol už prostě nikdy nebude po šesté večer bez rezervačky dostupný). Veteš má navíc tu nespornou výhodu plátna promítajícího hokejové zápasy. I když, kdybych včerejší zápas neviděla, možná by mi to pivo, co mi přišlo jak ředěné vodou, chutnalo víc. Hokej nestál za nic i proto, že náš jediný gól jsem neviděla, neb jsem zrovna během těch tří sekund zády k plátnu servírce říkala: "Ještě jednu desítku."

Během druhé třetiny k nám dorazil spolužák Tolstolobik, jediný mužský element v naší třídě, který není buď magor (P.T.) nebo důsledkem užívání omamných látek většinu času duchem nepřítomen (VyVolený – V.V. = jeho iniciály, ale možná časem přijdu na to, k čemu je VyVolený) a druhou většinu času vlastně nepřítomen i fyzičnem.

Po zápase dorazily i Adléta se Sanchou a historicky poprvé jsme všichni chlastali úplně legálně. Akorát teda nevím, proč Tosltolobik pil Kofolu. I když možná vím – ona fakt chutnala líp než to pivo.
Dary (papuče od Vietnamců "za padesat" a opravdu ohromná flaška Sangrie) byly předány.
Původně jsme plánovali jít po hokeji do parku na naši home – made šíšu (která chutná úplně stejně jako v čajovně, jen ještě musím něco udělat s pachutí umělohmotných trubek na jazyku), jenž svíťák, který předchozí dny hnusně žlutil a způsobil mi první zánět spojivek v tomhle roce, se prostě rozhodl mě stejně jako všechny ostatních roky srát a zalezl a začalo pršet.
Ač většina přítomných zcela zcestně argumentovala, že po dešti bude mokro, použila jsem svou omezenou dávku optimismu, což mi nasadilo výraz, kterému se nikdo neodvažoval odporovat, a do parku jsme s dýmkou vyrazili.

Zaplnění našich plic směsi z ovocného tabáku z ukradených plastových hadic s výrobním číslem ještě předcházela dvě intermezza.
První: Dle slov mých spolustolovníků mě od baru neustále pozoroval jedinec, kterého bych nazvala uchem, kdyby mi za to tláča tenkrát nevynadal, že označení "ucho" už je archaismus a nikdo mu nerozumí. Ani se mě neptejte, jak ten jedinec dostal moje číslo. Ale vy byste se stejně zeptali... přes servírku, která byla moc sympatická ("Já si dám ledovou kávu." "Ledovou kávu se zmrzlinou?" "No." "Promiňte, když mi nemáme zmrzlinu.") a já jsem ji nechtěla odmítnout, protože dle mého výrazu pochopila, že jedinec by na tom byl s mým i bez mého čísla úplně stejně, a tak spiklenecky zašeptala: "Ono mu to udělá radost." Mi ho bylo líto, no... Já nevím, proč nejsem schopná v podobných situacích prostě napsat falešné číslo, nebo jednoduše říct, že číslo bych mu teda nedala.
A nechtějte vědět, kolik mu bylo. Dle často se opakujícího scénáře jsem získala pocit, že kdybych byla jediná ženská v hospodě plné jedinců opačného pohlaví, tak jsem buď v gay klubu, anebo se na mě nalepí ten, co mu ještě nebylo ani patnáct.

Druhé: Když jsme vylezli z Veteše za účelem zalézt do parku, ona rebelující většina stále trvala na tom, že poprchává, a tudíž jsme skončili ve sto metrů vzdálené kavárně. Já nesnáším střídání hospod. Nicméně mi nezbývá nic jiného než si zvyknout, páč dvě osoby ze čtyř, se kterými chodím chlastat nejčastěji, jsou blondýny a ta třetí je sporný případ. A Tolstolobik je brunet.
Když jsme po jednom (a tentokrát to jedno vážně znamená 1) vyrazili do parku, rozhodly (Tolstolobik šel na jiný záchod) jsme se jít čůrat. My vážně nechodíme na záchod pohromadě, to dokonce nepraktikují ani výše zmíněné blondýny (přiznám se, že já to praktikuju v případě, kdy jsem v cizí hospodě, mám upito a nemám čočky ani okuláry), ale prostě jsme si všechny vzpomněly až na odchodu.
Poté, co Socka vylezla z kabinky, postupně každou z nás namáčkla na zeď, chvíli vypadala, že se dusí (tak nějak vypadala, když zdárně složila komisionální zkoušky z tělocviku) a poté prohlásila: "Teď jsem tě znásilnila. Řekni, že se ti to líbilo, nebo to udělám ještě jednou."
Víte, ona Socka nebyla ani moc opilá. Nejsou to ani doznívající příznaky puberty (znám ji od čtyř let, vím, jak se chovala v pubertě – asi tak o dost normálnějo než teď). Nedá se o ní říct, že je praštěná. Cáklá. Magor. Ona je prostě jenom unikát.

V parku jsme se usadili na špinavou zem v altánu, díky mému návrhu, aby Socka vzala deku, jsme odtamtuď za dvě hodiny odcházeli se stejnými zadky, s jakými jsme tam přišli.
Když šest lidí sedí na jedné dece, kouří jednu dýmku, hází po sobě jeden šeřík, jí jednu čokoládu a nakonec pije jednu plechovkovkou Plzeň, kterou má Tolstolobik v batohu ještě ze Švýcarska, zavdává to příčinu k mírně surrealistickým mono i dia logům;

Já: "Pamatuješ, jak jsme se pokoušeli tu pizzu rozkrojit na tři stejně velký díly a nepodařilo se nám to?"

Socka: "Protožes to krájela ty."

Já: "A ty bys věděla, jak kružnici vydělit třema?"


Adléta: "Hele, a ono když řadím neutrál, tak taky musim mít sešlápnutou spojku?"
(Bože, do čeho jsi to řidičák dal.)


Také došla řeč na školkovské lásky. Má i Kačátčina první láska se jmenovala Tomášek a obě jsme se s ním pusinkovaly skrz prolízačku. Upozorňuju, že to nemohl být ten stejný Tomášek, neb Kačátka chodila do školky v jiném městě. Tolstolobik se netvářel nadšeně, páč on by už od prváku byl rád na místě Tomáška. Kačátčina Tomáška, podotýkám.

V konečné fázi destrukce obsahu dýmky jsme já a Sancha vytvořily milostnou SMS pro Tolstolobika, který se poté zmítal mezi stavem rozčilení a stavem váhání, jestli jsem to snad nemyslela vážně: Tolstolobiku, (přezdívka Tolstolobik vznika teprve včera, jinak se mu říká různými zdrobnělinami a patvary jeho příjmení, které je stejný živočišný druh jako tolstolobik) jsem empiricky uchvacena tvou eterickou dusi a anticky sosnym pohledem (=oxymoron). Chtela bych se optat, bylo – li by mozne navazat kontakt nad chmok

Neodepsal. Příště mu to napíšeme veršovaně. Jenom zase musíme vypít pár piv, dát jednu šíšu a prohrát hokej.