Existuje přímá úměrnost mezi počtem °C a množstvím volů, na které narazíte?

Sluníčko svítí a debilové vylezájí z děr, kabinetů a kanceláří. A hádejte, kdo je potkává.
Maturanti maturují a co dělají ostatní studenti, když maturanti maturují? Hovno, správně. Ale je třeba vzít v úvahu, že je hovno a hovno. A my dneska dělali hovno.

Kdysi dávno (před dvěma týdny?) nám fyzikářka řečená Baterka oznámila, že během maturitního týdne si půjdeme udělat laboratorní práci na fakultu. (K naší velké radosti – jsme humáči, milujeme laborky z fyziky!) Když deseti Hradečákům položíte otázku, co si představí pod pojmem "fakulta", osm z nich vám odpoví, že Pedagogickou fakultu.
Baterka je holt jedna z těch dvou. V rámci objektivity (tohle je blog, proč jsem sakra objektivní?!) musím poznamenat, že v souvislosti s fakultou se zmínila o místě, kde se dělají ECDLka, ale jak já mám vědět, kde je dvě mé spolužačky dělaly?
Inu, od tři čtvrtě na osm jsme já a Socka čekaly před peďákem. (Buqoye jsem nechala stát u čtyři sta metrů vzdáleného zimáku, neb jsem netušila, jestli je u peďáku parkoviště. Je.) Očekávaly jsme příchod profesora, který s námi měl laborky vykonat, neb Baterka sedí u maturit. V osm hodin jsme před vchodem stále byly jen my dvě a nezahlédly jsme ani nikoho, kdo by se mohl podobat fyzikářovi (promiň, nevi). V osm pět jsme volaly spolužačce z druhé skupiny, která měla nastoupit až od desíti (neb dělení probíhalo dle abecedy a já a Socka máme tu pěkně nevýhodnou čest obsazovat druhé a třetí místo od začátku), aby nám potvrdila, že skutečně máme čekat před fakultou.
V dlaších pěti minutách jsme projely seznam spolužáků z naší skupiny, kterým ještě můžeme zavolat, a polovinu jsme jich vyloučily, protože jsme je nepodezřívaly, že by se snad na něco jako je laborka z fyziky dostavili. Při té příležitosti padlo několik doměnek, že fyzikář se třeba zderžel, protože cestou natrefil na něco, co si musel hned spočítat, anebo... anebo že třeba čeáme před špatnou fakultou, protože ač ta pedagogická je nejprofláknutější, není jediná. V osm patnáct jsme tedy volali spolužákovi VV*:
"Hele, kde jako všichni jste?"
"No, spíš kde jste vy?"
"My čekáme už od tři čtvrtě před vchodem."
"To teda nečekáte."
"Čekáme. A jsme tady i teď, tak si pro nás dojdi."

Za tři minuty.

"Hele, kde jste? Tady totiž nejste."
"A kde seš ty?"
"Víš kde je FIMka?"

Baterka je prostě jedna z těch dvou a já a Socka jsme ty dvě, co nevědí, kde naše spolužačky dělaly certifikát.

Hnát se na FIMku už nemělo cenu, tudíž jsme si došly pro Buqoye a vyrazily do školy, kde jsme na chodbě potkaly několik bezprizorních spolužaček, které se dostavily do školy v domnění, že i přes maturity budeme mít cosi jako rozvrh. Neměli. Na nástěnce v rozpisu rozvrhů (který se tam samozřejmě objevil v pondělí ráno, proč se obtěžovat už v pátek) stálo: Fyzikální dopoledne na Pedagogické fakultě UHK...

Hodinu, která nám zbývala do opětovného odjezdu na fakultu, jsme chtěly zabít pokoukáním se na ty orgie, co prý oktaváni provádějí s maturitní komisí. Když jsme se však chystaly vkročit do třídy, zastavil nás hysterický jekot blonďatých oktavánek ("Aneto, zavři ty dveře, ať tam nelezou!"). Jedna z růžovek sice tvrdila, že vevnitř je zrovna holka, která nervozitou brečí, ale rodící se pocit sympatií zabila prohlášením, ať si přijdeme v pátek, kdy už to budou mít za sebou.
Ony se totiž minulý rok určitě taky nebyly podívat ani na jedné maturitě, aby snad maturanty nerozrušily. Já sice taky nesnáším vystupování před lidmi, ale to tak, že přečíst referát před třídou a maturovat před několika septimány je pro mě v tomhle ohledu stejně stresující zářitek. A, nezlobte se na mě, v budoucnu je čekají horší věci než maturita, takže hysterická reakce nebyla na místě.
O minutu později jsme potkaly markraběte slezského, který se nás tázal, proč se nejdeme podívat na maturity, a když jsme mu vysvětlily, že studenti nás tam nechtějí pustit, buď naschvál nebo nechtě přeslechl slovo "studenti" a vynadal nám, že v tomhle oblečení se ani nediví. Ne že bych považovala džíny a sako za "slavnostní" oblečení, které je tučnou kurzívou napsáno na nástěnce, nicméně minulý rok to nikomu nevadilo, a skutečně pochybuju, že by na to někdo z profesorů či studentů koukal. Markrabě samozřejmě využil příležitosti smlsnout si na podřízeném a ze záležitosti, která se dala shrnout jednou větou, učinil pětiminutový monolog, ze kterého jsme my vyšly jako debilové a on jako machr oděný v kombinaci modré sako – žlutá košile – fialová kravata.

Oba dva ředitelé našeho ústavu se v tento slavnostní den rozhodli opustit bezpečí svých kanceláří (pro zajímavost v zimě narozdíl od zbytku školy vytopených) a oblažit svou přítomností studentskou lůzu, a tudíž jsme měla tu čest je poprvé v tomto roce spatřit. Musím říct, že předchozí stav mi vyhovoval víc.
Ředitel č.2 se totiž při svém vyprávění, jak jsou fyzikální vzorečky pro praktický život nezbytné, při čemž na "život a vzorečky" použil metaforu "maso a sůl", se přiblížil natolik blízko, že jsem měla šanci přesvědčit se, jestli mu od prváku nepřibyla na jazyku bradavice a jestli se snad nezměnil odér jeho podpažních jamek. Přibyla a nezměnil.

Zhruba deset minut po tom, co jsme Markrabětem nebyly "připuštěny k maturitám", nás na ně lákala naše češtinářka. Když jsme jí vysvětlily, jak se hadry mají, rezignovaně si povzdechla – víte, profesoři jsou na tom u nás stejně jako studenti, jen bez té perspektivní vyhlídky, že za nějaký čas odsud přece jenom vypadnou.
Jelikož zítra jdeme do divadla, předpokládám, že oblečení k této příležitosti uspokojí i přísné oko našeho módního kritika.

Před odchodem jsem ještě riskovala pohled na náš středeční rozvrh. A pak jsem hodinu mlátila hlavou do zdi a nakonec jsem mrtvá padla do kaluže krve a kašovité hmoty prýštící z mé prasklé lebky.
Pětihodinový seminář kritického myšlení. Už potřetí. Potřetí pět hodin, kde se probírá úplně to samé. Potřetí ten chlap se sykavkou, co dva roky seděl za daňový podvody.

Jinak, v deset hodin jsme všichni kromě dvou stáli před FIMkou a v deset deset jsme dvěma chybějícím volali, kde jsou. A následně zjistili, že dvacet metrů od FIMky se nachází ještě jedna budova nazývaná pedagogickou fakultou.

Na fyzikářovi bych na první pohled dokonce ani nepoznala, že učí fyziku. Štěstí při měření jsem si pojistila koupí kuřete Emila a dvou gum s Emilem. Jen jsem zjistila, že nejsem schopná dát dohromady obvod, a když profesor řekl, ať zapneme zdroj, Socka zapla voltmetr.


* mylně jsem uvedla, že spolužák má iniciály V.V. Má iniciály V.M., ale ppdvědomá potřebovalo přezdívku.


Eh, jako vždy jsem zapomněla třešničku na dortu: během laborek stál Buqoy na parkovišti, kde se bez parkovací karty stát nesmí. Když jsme se k němu zhruba po hodině vrátili, obě dvě auta vedle nás měla za stěračem pokutu, jenom já zase ušetřila. Ještě bych potřebovala, aby se podobná situace opakovala zítra, až budu během R.U.R. parkovat na náměstí, které je jinak taky placené. Dobře, netrvám na tom, aby dostala pokutu všechna auta kolem mě, staší když já ji nedostanu.
Buqoy měl dneska vůbec vzrušující den – před dvěma týdny byl v opravě, protož nefungoval centrál, proto teď už nefunguje zase (vidíte tu logiku?), tudíž se při zamykání musejí mačkat čudlíky. U zimáku zapomněla čudlík zamáčknout Socka, před fakultou zase já, když jsem si zezadu brala tašku. Ale na druhou stranu, kdo by krad auto s rozbitým centrálem, že jo :)