Slohová práce na téma „Úklid mé kanceláře“

V práci držím rekord v počtu stěhování, a to nejen z bytu do bytu, ale i z kanceláře do kanceláře. Za osm let jsem si notebook s příslušenstvím přesouvala celkem šestkrát a jediná místnost, ve které jsem ještě neseděla, je kancelář výkonné ředitelky a jednatele. Nicméně s tím, jak expandujeme a fyzicky vytlačujeme naši sesterskou firmu, moje nynější stěhování míří do bývalé kanceláře jednatelovy manželky, takže posun tu je.

Když jsem dnes již pošesté skládala do krabice šanony a vyklízela šuplíky, paralela s dvacet let starou slohovou prací na téma „Úklid mého pokoje“ byla zřejmá. Opravdu doporučuju si to přečíst, už jenom kvůli tomu, že tam je odkaz na discman. Pusťte si k tomu na svém chytrém telefonu něco ze Spotify a mějte víru v pokrok lidstva.

Dočteno? Takže. Chuchvalců prachu vás ušetřím z jednoduchého důvodu, že v práci máme uklízečku, a nespárovaných ponožek proto, že v práci si je nepřevlíkám, přestože ze skříně na kabáty jsem si v předběžném třídění domů odvážela dvoje lodičky, jarní kabát a Sucháčovy o dvě čísla malé tepláky a bundu.

Co se týče mé schopnosti vrátit věc na své místo poté, co ji už nepoužívám, stále je u mě na úrovni dvouletého dítěte (ale takového, které nenavštěvuje žádnou instituci, kde mu to vštěpují). Jednou za čas odstraňuju ze stolu nánosy norem, do kterých jsem se před zářijovým auditem potřebovala podívat na jednu větu, a prezenček ze školení nově nastoupivších zaměstnanců, kteří už mezitím byli propuštěni ve zkušebce, a pod nimi najdu deset lepítek s úkoly, které někdy v rozmezí uplynulého čtvrt až půl roku byly urgentní. Potom by se mi na stůl vešla i sklenička na víno.

Kolega, co je u nás rok a čtvrt, ale jeho stůl vypadá jako můj, kdy jsem u nás byla půl hodiny, je z podstaty gentleman, takže když jsem mu ve tři odpoledne na otázku, jestli nábytek přestěhujeme ještě dnes, odpověděla pouze výmluvným pohledem, konstatoval, že je to proto, že já jsem tam mnohem dýl, a šel domů.

Začala jsem šuplíkem č.1, který je jediným, za který se stydím, protože ani sama sobě nedokážu obhájit, proč jsem v něm našla dvoje otevřené müsli, čtyři krabičky čaje, z nichž úplně prázdná nebyla jen jedna, salátové koření, deodorant (ano, vím, že deodorant se nejí a nechápu, proč nebyl v šuplíku č. 3, viz dále), několik poloprázdných skleniček s pohankovou kaší, co si nosím z domu (jako ten prášek, hotová kaše by byla moc i na mě) a instantní nudle, které úzce souvisí s asi pěti nerozdělanými skleničkami s miso polívkou ve skříni na kabáty a dalšími třemi rozdělanými v lednici. Na dně byly vysypané oříšky. Docela se divím, že v kanclu nemáme potravinové moly.

Co se týče věcí, co „by se mohly ještě hodit“, tak v šuplíku číslo 2 jsem jako „už by se to nemohlo hodit“ identifikovala například vytištěné pokyny EU, co se zatím dvakrát aktualizovaly, nebo podklady z konference „Změny v legislativě“ konané v listopadu 2019. Ve stejné kategorii vlastně skončily všechny dokumenty podobného typu, protože kromě cca dvou pečlivě opoznámkovaných a podtrhaných pokynů a jedné normy, jejichž stupeň bílé už není na škále bílé, ale žluté, do všeho stejně koukám elektronicky. Vážily asi tři kila.

Šuplík č. 3 jsem evidentně pojala jako skladitě osobnějších věcí, protože kromě vitaminu D, hořčíku, spreje do nosu, prošlého paralenu a obřího lízátka jsem si z něj domů odnášela výplatní pásky ještě v papírové podobě, které mě donutily přemýšlet, jestli jsem za tyhle peníze jen před sedmi lety opravdu dokázala vyžít, scan změny nastavení svého životního pojištění a k tomu doprovodnou zdravotní dokumentaci, u kterých jsem usoudila, že je radši vyhodím do tříděného odpadu až doma.

Co jsem nevyhodila, jsou poznámkové bloky a diáře, které periodicky procházím při každém stěhování (takže v průměru jednou za 1,33 roku) a které kromě toho, že slouží jako připomínka toho, že jsem někdy měla dobré nápady (třeba dnes, když z jednoho vypadla uvolněná stránka s poznámkou na dva řádky shrnující to, co jsem nedávno řešila týden a stálo mě to mnoho mailů), jsou také studnice hlášek z porad. Např.:

Duben 2019: (rozhořčeně): „Jiří nestíhá vůbec nic! Ani starat se o slépky!“

„Ale slépky snášejí.“

„Však jsou Velikonoce.“

 

Leden 2020: „Produkt XX – stojí to sice za hovno, ale zato je to drahý.“

Přemýšlím, že bych z toho udělala předčítání na nějaké poradě před Silvestrem.  

Přibližně ve tři čtvrtě na šest jsem mohla stůl setřít leštěnkou, kterou jsem nastříkala na papírové ubrousky z donášky Woltu, které jsem našla v šuplíku č. 1.

V pondělí se snad přestěhujeme i s nábytkem. Předsevzetí do kanclu vonícího čerstvou výmalbou? Ale hovno, už při vyklízení jsem si říkala, že když jsem v podstatě eliminovala obsah šuplíku č. 2, mohla bych tam nastěhovat víc jídla.