Winky

Z deníku uklízečky

O mé schopnosti udržovat pořádek jsem napsala několik textů. Je třeba si hned od začátku ujasnit definice, a to v rozdílu mezi pořádkem a špínou. Pořádek, respektive jeho absence, je něco, čemu nepřikládám zase tak velkou váhu, a v nepořádku dokážu fungovat. Jednou za čas mě přepadne potřeba například vytřídit Sucháčův šuplík s tepláky a vyřadit z nich ty, které mu jsou už rok malé, nebo z lékárničky vyhodit prošlá léčiva a – protože nemáme prostor, kam by se vešla všechna – rozdělit je na místa podle toho, jestli se jedná o dětské léky, sezónní léky nebo léky typu „tyhle nedobraný antibiotika by se pro případ apokalypsy mohly hodit“, aby si posléze jeden z nás při prvním nachlazení nevzpomněl, kde jsou uloženy sezónní léky, a došel je koupit znova. Tenhle neefektivní chaos mě vlastně nepřestává překvapovat, protože část mojí práce se zakládá na tom, že musím nastavovat efektivní procesy. Moje teorie je taková, že mi to není přirozené, takže se vyčerpám v práci a doma na to nemám kapacitu. Přestože Příde se nachází na opačné straně tohoto pracovního spektra a z podstaty má být ten, kdo mi do těch procesů háže vidle, byl to on, kdo v naší domácnosti například zavedl krabičku na neshodné díly, do které umisťujeme ze sušičky vytažené liché ponožky:

 

Jednou za čas ji vysypeme a protřídíme a ponožky, které jsou i po dvaceti cyklech praní stále liché, vyhodíme. Ztráty ponožek se nám od té doby snížily o 32 %. Ukazuje to poslední vyhodnocení domácích KPI.

Kdyby u nás doma chtěla udělat audit Férová domácnost, vyšli bychom z toho maximálně s návrhem na zlepšení, že Příde nemá po oholení nechávat vousy v umyvadle i mimo něj a já si mám uklízet boty do botníku, který vyrobil, a nenechávat je před ním. Rozdělení domácích prací funguje padesát na padesát a tendenci přehodit na mě nějakou mentální zátěž, kdy se Příde zhruba rok po svatbě rozhlédl po zabordelené kuchyni a dva týdny neuklizené koupelně a zeptal se mě, jestli je potřeba něco udělat, než půjde do sauny, jsem rychle utnula dotazem, zda mu schopnost detekovat bordel, aniž by se mě na to musel ptát, se svatbou atrofovala, a jestli mi má atrofovat prst se snubákem.

Genderové konstrukty popíráme kupříkladu tím, že Příde mi musel vysvětlit, co na sušičce znamená funkce fresh care (a už zas nevim) a jestli bych to laskavě nemohla používat (takže nepoužívám, když jsem zapomněla, na co to je), zatímco manažerka kotle a termostatu jsem u nás já, což Přídeho donutilo koupit si teplou domácí mikinu a od mojí sestry si k Vánocům nechat uplést tlusté ponožky z merina. Co se týče estetiky, tak jsem to taky nebyla já, kdo zajistil, že šest let od nastěhování máme konečně všechny interiérové dveře stejné. Nebudu se ale vyjadřovat k tomu, že až Příde mě upozornil na to, že odstín podlahy, kuchyňské desky a zásuvek a vypínačů není stejný. Jsem myslela, že dub jako dub, ne?

Přirozeně se vyselektovaly činnosti, které jdou jednomu z nás líp nebo nás míň serou, takže já statisticky víc vařím, aby si pak Příde na moji boloňskou dal kečup, a Příde častěji žehlí a pak mě nasere tím, že mi to vyžehlené oblečení naskládá na postel a já ho tam najdu, když si chci jít lehnout! Pak jsou domácí práce, o kterých si oba myslíme, že je děláme líp, ale já třeba vím, že u skládání nádobí do myčky mám pravdu já – vejde se mi tam o cca 10 % víc nádobí, protože Příde doteď nepochopil, že dole je jedna část na malé talíře a druhá na velké a pořád dává velké tam, kam patří malé, a ty odtamtud vypadávají. Ale tak zas já neumím používat fresh care, takže v pohodě.

Opakovaně jsme však naráželi na kapacity dvou plných úvazků, dítěte a příliš aktivních víkendů, které – dala jsem si tu práci to spočítat – bez ohledu na to, jestli jsou se Sucháčem nebo bez, trávíme výhradně doma v jednom případě z pěti v podzimním a zimním období a v jednom ze sedmi v jarním a letním období. Takže jeden víkend z pěti až sedmi jsme strávili drhnutím sporáku, oboucháváním vodního kamene a leštěním umyvadla. Jasně, že na nějakou povrchovou úpravu se dostalo i mezitím, ale spáry v koupelně a vnitřek trouby řvaly po lásce v řádu měsíců. Jestli hádáte, že tento víkendový program vedl k nasrání, které trvalo téměř tak dlouho jako stav čisté domácnosti, takže zhruba týden, hádáte správně.

Loni v březnu jsem tedy vyhlásila konkurz na paní na úklid, který spočíval ve zveřejnění prosby na mé facebookové zdi s požadavkem na dostatečnou spolehlivost, abych jí mohla svěřit klíče od bytu, dostatečnou kapacitu, aby se dokázala jednou za dva týdny dostavit v domluvený den a čas, dostatečnou asertivitu, aby dokázala říct, že jednou za dva týdny je to málo, a dostatečné komunikační schopnosti, aby domluvit se s ní co, kdy a jak nezabralo stejně času, jako vydrhnout vnitřek naší trouby. A spolužačka z výšky mi seslala Winky.

Předešlou zkušenost s paní na úklid jsem měla jen jednu, kdy mi ji před lety doporučila Dagmara s tím, že je skvělá a levná, při čemž to druhé byla pravda: Markétě jsem předala klíče od bytu, ukázala jí ho a domluvily jsme se, kdy se Sucháčem nebudeme několik hodin doma. Markétě do toho něco vlezlo. Na další termín jsme se domluvily, až budeme se Sucháčem v Salónu republiky, aby měla na úklid celý víkend a mohla si ho rozložit, jak bude potřebovat. Do Salónu mi Markéta v neděli zavolala, aby mi vynadala, že mám doma hroznej bordel a že stihla jenom koupelnu. Řekla si o tři stovky a vzájemně jsem už neměly potřebu se znova vidět.

Takže u Winky mě překvapila domluva ve dvou zprávách i to, že na první schůzku přišla. Včas. Pozdě jsem přišla já, protože jsem jela z práce služebním autem a nezjistila jsem, jak v parkovacím automatu zaplatit kartou. „Kdybyste doma neměla bordel, tak asi nepotřebujete paní na úklid, ne?“ řekla mi, když jsem jí odvyprávěla historku s Markétou, kterou jsem se snažila zamluvit její předchozí dotaz, jestli má vyčistit mikrovlnku, protože jsem si uvědomila, že je to velmi málo používaný spotřebič, a tím, že je používaný velmi málo, nikdo nemá motivaci ho uklidit ani jednou za pět až sedm týdnů, takže jsem ho vlastně uklízela naposledy asi někdy v době, kdy jsem v něm Sucháčovi sterilizovala lahve.

Mikrovlnku Winky vyčistila, řekla mi, že úklid jednou za dva týdny rozhodně nestačí a bude chodit každé pondělí a už to bude skoro rok, co každé pondělí chodí. Je poznat, že svoji práci má ráda. Zeptala se, co má a co nemá dělat a nemusím jí to připomínat. Pravidelně si dělá průzkum spokojenosti. A já si dávám sakra pozor, aby byla spokojená i ona s námi, monitoruju stav úklidových prostředků a pravidelně peru hadry. Považuju ji za jednu z nejlepších investic, a kdybych musela začít šetřit, přestanu objednávat nákupy z rohlik.cz a místo makronek v kavárně Sucháčovi posypu chleba cukrem, ale na Winky bude.

Ze začátku jsem se dívala se na naši domácnost očima paní na úklid: jak paradoxní jí musí připadat, že v knihovně mám Zázračný úklid od Marie Kondo, kterou jsem kdysi dostala od sestry a nikdy neotevřela (a nemyslím, že sestra mi ji věnovala proto, že už ji nepotřebuje). Na druhou stranu Winky mi před Vánocemi poslala svůj katalog výrobků ze sádry, což je od někoho, kdo pravidelně utírá prach na mých poličkách a na hromádku uklízí povalující se předměty, které nemají své místo, poněkud zvláštní.  

Posouvala jsem si hranice intimity v tom, co chcete, aby o vás věděla vaše paní na úklid. Začalo to mikrovlnkou: může paní na úklid vědět, že jste si ohřívali boloňskou? Pravděpodobně víckrát? Můžete svého manžela nechat, aby si z topení v koupelně neuklidil své spací trenky? Může paní na úklid vědět, jak často měníte povlečení? Pamatuje si, jaké tam bylo minulý týden? Máte jí vysvětlovat, že tam je stejné, protože půlku nocí jste nespali doma?

Hranice intimity a trapnosti jsem přestala řešit v listopadu, kdy jsem si vlivem státního svátku a výletu na Ještěd jaksi zaměnila dny, takže cestou domů mě překvapil mail s fakturou, ve kterém mimo jiné stálo i „z chlebníku jsem vyhodila plesnivé kaiserky“. V duchu jsem si procházela, co všechno ještě nebylo připraveno na paní na úklid. S jistotou můžu říct, že připravené rozhodně byly úklidové prostředky, protože ty se nehnuly z kýble, kam je minulý týden Winky umístila, a ten stál na tom samém místě v kuchyni pod oknem.

Tento blog píšu z domácnosti, kde byste špínu našli maximálně tak na podrážce bot a to ještě jenom trochu, protože Sucháč a jeho boty z blátiště, nejoblíbenější atrakce na školkové zahrádce, nejsou doma, protože při každotýdenním zásahu Winky se tady špína nemá šanci udržet, nebo možná má spíš strach, protože ví, že z rukou Winky, jejíž nároky na úklid jsou o dost někde jinde než moje (když se jí například nelíbí, jak jsme ustlali, přestele po nás postel), to bude fakt bolet. Čistotu se nám samovolně daří udržovat, když v tom vidíme tu cizí práci (po prvním úklidu jsme po každé sprše stírali do sucha sklo) a peníze (jsem na nás hrdá vždycky, když přijde faktura jen za dvě a půl hodiny).

Winky se zároveň podařilo něco, co Marii Kondo ani mojí matce ne – držet na uzdě bordel. Protože se mi každou neděli nechce odstraňovat nánosy věcí, aby pod nimi Winky mohla uklidit, případně platit za to, že to udělá ona. Kuchyňský stůl není věčně zanesený vším, co komu odpadne od ruky, a tento bordel se ani nepřesouvá na poličku nad ním. V koupelně mi na poličce s kosmetikou Winky například sem tam postaví komínek z pouzder na čočky, takže mě to motivuje je uklidit do šuplíku. Dnes jsem z mikrovlnky sklidila pozůstatky posledních dvou viróz (jako kapky proti kašli, vitaminy a spreje do nosu, ne sople).   

Samozřejmě se tady bavíme o mně, takže k dokonalosti to má daleko:

 

 Na fotce ve skleničce vidíte přesně tak, jak je tam Winky v březnu naskládala:

-          Čip na bazén

-          Nohu dinosaura

-          Utržený řetízek z žaluzií

-          Kočičí hračku

-          Modré ukazovátko z knížky V nočním lese s lišákem Felixem

-          Tkaničky od bot, které jsem si koupila před dvěma lety

-          Tužku

-          Škrabátko na záda

Kromě tužky a ukazovátka nevím, kam mám ostatní dát.

Netrpím potřebou před příchodem Winky odstranit ze sporáku důkaz o včerejším obědě nebo celkově dostat byt z nejhoršího, protože mě netrápí, co si o mně v tomto ohledu pomyslí, když většinu, co mohla, si pomyslela už během první návštěvy a zbytek pak v listopadu. Nebo jsem si to aspoň myslela - že můj názor, že je to podobně zbytečné jako dělat si starost s tím, jestli kurýr Rohlíku přemýšlí nad obsahem vašeho nákupu, nebo co si myslí kurýr Woltu, když vám veze polívku z půl kilometru vzdálené vietnamské restaurace, je pevný. Scénka z tohoto pondělí mi ukázala, že prostor na rozšíření intimní zóny ještě mám: „Koupil jsem ti víno, myslel jsem, že už nemáš,“ díval se Příde nechápavě na načatou láhev na lince, která tam ráno určitě nestála. „Schovala jsem ji před Winky do komory.“ Mezi prázdný flašky.