Hugo a lechtající voda

Když jsem čekala Suchý únor, měla jsem za to, že se bude jmenovat Hugo. Protože ještě předtím, než byl i jenom shluk buněk, jsme o něm jako o Hugovi mluvili i s jeho otcem. Fakt mě nemohlo napadnout, že to jeho otec nemyslí vážně, a že na svou upřímnou odpověď, že jméno pro kluka už přece dávno máme, dostanu kázání, co jsem to za matku ještě dřív, než jsem ho v pěti dnech přestala kojit, dala mu ochutnat hranolky (to teda až asi o dva roky později) a prozradila, že Mikuláš neexistuje. Ustoupila jsem s tím, že já jsem si vybrala příjmení, tak Chlapec si může vybrat jméno, takže Sucháč není Hugo.

Když se ale Sucháč narodil, vypadal přesně jako Hugo. Přibližně půl roku jsem mu nedokázala říkat jeho jménem a když jsem o něm mluvila, používala jsem jeho prenatální přezdívku. Má ještě prostřední jméno po dědečkovi z otcovy strany, které se k němu hodí mnohem víc. Nenávidí ho a učitelkám ve školce a na příměstských táborech do papírů do kolonky Poznámky píšu „nepoužívat to prostřední jméno, které se k němu hodí víc“.

Jenže prostě osudu neutečeš. Čím je Sucháč starší, tím víc vypadá jako Hugo, na fotkách se tváří jako Hugo a pořád víc se vyjadřuje jako Hugo a jako Hugo uvažuje.

Trpí naprosto odzbrojující logikou, kdy mě často nechá neschopnou protiargumentu. V zimě to nějak vyšlo, že se mi na chalupu podařilo vyjet téměř za tmy a během sněhové kalamity. Sucháč se vzbudil zrovna ve chvíli, kdy jsem se za volantem ne úplně slušně a klidně vyjadřovala k tomuto mému nápadu. „Co je, mami?“ – „Ta cesta je strašná.“ – „Tak se tam nedívej.“ Vloni před auditem se mě při našem večerním kolečku, co se nám líbilo a nelíbilo a na co se těšíme a netěšíme, zeptal, na co se netěším já (většinou ho nezajímá, na co se těším nebo co se mi líbilo – kdyby nebyl Hugo, byl by Wednesday): „Zítra se netěším do práce, protože máme audit.“ – „Tak tam nechoď, když se bojíš.“ To už bych pak asi nemusela chodit vůbec.

Když začal chodit na plavání, sport, ke kterému má pouze nepatrně kladnějšívztah než k jiným, snažila jsem se ho namotivovat blížící se dovolenou u moře:

"Táta se umí potopit?"

"Jo."

"Ty se umíš potopit?"

"Jo."

"Příde se umí potopit?"

"Jo."

"Já se nechci potopit."

"Ale kdyby ses uměl potopit, tak bys třeba v moři viděl ryby."

"Hm. Tak já počkám, až vyskočí."

 

Vodu a moře ale miluje a chtěl vidět moji fotku z potápění v Rudém moři v Izraeli, protože chtěl vidět matku se šnorchlem a břichem před těhotenstvím: „A kde jsem byl já?“ – „Tos ještě nebyl na světě.“ – „To jsem byl opice?“

Někdy mi projeví náklonnost dojemným dotazem: „Budeš se mnou pořád, i když budu dospělý?“ Pak mě ale utře: „Proč jsi tak hodná, že mě bereš na atrakce?“ – „Protože tě mám ráda.“ – „To už jsem slyšel.“ To mám zřejmě za to, že na předchozí dotaz jsem odpověděla, že budu, ale bydlet bude jinde.

Má jasno v morálních hodnotách. Když jsme si cestou v tramvaji povídali o tom, jak Žižka přišel o oko, pravil naštvaně: „A omluvili se mu potom?“

Na druhou stranu pozoruju v jeho chování trochu mysogynní prvky. „Co to budeš vyrábět?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že tahá ze skříně lepidlo. „Nic. Běž do kuchyně vytírat,“ odeslal mě rezolutně tam, kam patřím.

V 6:00, kdy jsem měla dovolenou a Příde ne: „Vstávej. Musíš udělat snídani, když tady Příde není.“

Co se týče snídaní, projevil i známky jisté soběstačnosti, když si jednou vzal stoličku, sám si vytáhl z ledničky jogurt a sám si ho otevřel. Pak mě přišel vzbudit s dotazem, kde máme lžičky. Ty lžičky, které jako batole tisíckrát vyházel ze šuplíku.

Jako potud dobrý. Problém nastává, že Sucháč začíná hugovat i mimo čtyři stěny domova. Zaprvé na mě donáší Chlapci. Přídemu umřel táta. Na cirhózu jater a asi nemusím říkat, že k ní nepřišel nadměrným popíjením chlorelly. Když se Sucháč ptal proč, vysvětlovala jsem, že hlavně proto, že pil hodně alkoholu, a rovnou jsem dodala, že alkohol se stejně jako sladký pití může pít jenom občas, protože diskuzi na téma „alkohol je nezdravý“, „ale ty piješ alkohol“, už jsme jednou vedli. V průběhu několika dní se mě pak doptával na další detaily, jako třeba, jestli, když umře a je v nebi, může už pít alkohol. Z logiky věci jsem usoudila, že když člověk nemá fyzickou schránku, kterou by poškozoval ethanolem a tím, že si v opilosti nezvládne vyčistit zuby a vyndat kontaktní čočky, a jde jenom o riziko, že při nebeské kostýmové party na téma „Poslední večeře“ usne na stole, tak vlastně ano.

„Máma říká, že až umře a bude v nebíčku, bude moct pít alkoholu, kolik chce“ přistála mi zpráva od Chlapce, poslaná s tázavým tónem. Co se týče donášení, funguje to samozřejmě oboustranně. „Mami? Víš, jak se jmenuje tátova kamarádka?“ Která, bobe? „To nevím. Jak?“ „Kristýnka.“ Potom hrdě dodal: „Táta má TŘI kamarádky.“ Kdyby jenom tři, hochu.

V rámci Dni matek vyplňovali ve školce formulář „Vše o mé matce“. Nikdo mě nepřesvědčí, že podobné dotazníky distribuované ve školkách napříč republikou nejsou snahou zdiskreditovat rodiče ještě víc, než už praním špinavého domácího prádla vlastními dětmi při dopolední svačince zdiskreditovaní jsou. A že pro učitelky je pozorování plodů své práce u příležitosti besídky, kde vyplněné dotazníky vyvěsí na nástěnku a rodičům u ní tuhne úsměv, vyvrcholením školního roku a pomsta za všechny požadavky na poobědové nespaní, potravinové alergie a kalhoty na knoflík.

 

Furt mi radši bude čtyřicet pět než šest až šestnáct, což byl věkový rozptyl ostatních matek.

Paní učitelka Brigita ostrouhala, že Sucháč neodpověděl v poslední kolonce, že proto, že ho nenutím se rychle oblíkat.

Ale nikdo, nikdo, komu jsem to ukazovala, mi nevěřil, že lechtající voda je minerálka a ne prosecco.