Chcípákovy ambice

Moje cesta ke sportu

Použiju-li hodnotící škály psice, jako dítě jsem byla jednoznačný chcípák. Aby mě dostali na túru, musela jsem mít slíbenou cestou palačinku nebo řízek. Určitě jsem nešla do kopce za horalku. Moc se vlastně nezměnilo doteď. Jako jo, když to vykompenzují výhledy, dá se jít s vrcholovou plechovkou v báglu, nicméně správný výlet je takový, na kterém si lze dát po cestě pivo.

Rodiče a děda mě naučili plavat, lyžovat a jezdit na kole. U dědy a babičky v Šumperku jsme hodně hrávali badminton, což je slovo, které mám dodnes problém napsat a dneska je to pravděpodobně i sport, který bych měla asi problém i hrát. Na tomto místě bych si ještě dovolila malou vsuvku týkající se sportů zahrnujících raketu a míček: V roce 2013 jsem se umístila na třetím místě lehce gerontologického tenisového turnaje pořádaného kamarády mého otce 60+, kde má většina účastníků dvojku v žíle ještě před zahájením, takže bohužel ani to vyhlášení výsledků už si nikdo nepamatuje. To je konec výčtu mých úspěchů v oblasti raketa-míček, protože další moje vzpomínka z dětství je, jak mi strýc u pingpongového stolu (ano, vím, že ping pong se hraje s pálkou a ne s raketou, ale to je pod moji rozlišovací úroveň) říká: „Zahrajem si a já budu hrát levou rukou.“ Je to skoro stejně motivující, jako když vytrvale odmítáte výzvy k tanci s tím, že to fakt neumíte a nikdy jste nechodili do tanečních, a když povolíte, tanečník poznamená „říkalas to, ale netušil jsem, že to bude tak strašný.“ Tolik k mé schopnosti koordinovat končetiny.

Na prvním stupni ZŠ mě rodiče donutili vybrat si sport nebo mi bude přidělen. Protože můj soused se zrovna přihlásil na karate, přihlásila jsem se na něj taky. Jediný důvod byl ten, že se tam hlásil ten soused, takže z checklistu introvertových nočních můr jsem si mohla škrtnout, že přijdu někam, kde nebudu nikoho znát. Soused dal jeden rok do žlutého pásku, já jsem vytrvala pět do zeleného a asi třikrát jsem byla přeskočena v pozvánkách ke zkouškám na fialový. Dodnes umím divný kotoul, po kterém se hned postavíte, a chvat na vytrhávání ruky z držení útočníka. Našla jsem si tam několik krátkodobých přátelství a první patologický vztah s druhým pohlavím. Co se týče jednoho krátkodobého přátelství, tak právě to vedlo i k ukončení tohoto kroužku, kdy mi kamarádka řekla, že její táta jí zakázal se mnou cvičit ve dvojici, protože jí přece vždycky říkal, že si má vybírat lidi, co jsou lepší než ona, a že mám strašnou techniku. V obojím měl pravdu, nicméně i dnes ho považuji za ambiciózního kokota.

V tělocviku jsem patřila do té skupiny žáků, co si při skoku přes kozu pohmoždí stydkou kost a výmyk udělá jen v případě, že si u toho nechá tělocvikářem osahávat zadek. Nebo co já vim, možná fakt potřeboval vykázat, že jsem se alespoň dvě sekundy udržela na tyči, byť jsem se tam nedostala sama.

Nejhorší ale byly míčové sporty. V top pětce těch nejhorších se na špici drží dodnes basket, kdy se ode mě očekávalo, že zkoordinuju běh a driblování a ještě se trefím do koše, zatímco se o mě otírá několik páchnoucích zpocených těl a chtějí mi vzít něco, o co já nemám vůbec zájem, takže míč jim s radostí přenechávám.

Vybíjená byla jediná disciplína, ve které si mě kapitáni družstev nevybírali do týmu jako poslední – protože vzhledem k tomu, že jsem nechtěla přijít do kontaktu s míčem, uměla jsem se dobře vyhýbat. Problém samozřejmě nastal ve chvíli, kdy jsem v hřišti zůstala jako poslední a měla jsem ho přehodit.

V sedmé třídě jsme dostali skvělou tělocvikářku. I přes svoji v podstatě křehkou konstituci připomínala držením těla a celkovým vzezřením Helenu Fibingerovou. Zrušila například potupné vybírání členů týmu třídními oblíbenci v roli kapitánů. Zavedla hry typu ringo. Prostě házet přes síť kroužkem, děkuju, paní učitelko! Její majstrštyk ovšem byl, když mě při patnáctistovce nechala vědomě uběhnou o kolečko míň. Sice i tak mi čas dal dle tabulek na pětku, kterou mi do žákovské knížky napsat musela, ale na rozdíl od naší učitelky z hudebky, která to udělala, mně ani nikomu jinému na vysvědčení nikdy nedala nic horšího než jedničku.

V prváku jsme dostali tělocvikářku krávu (bod tři). Na gymplu jsme měli bodové hodnocení, takže nevím, kolik bodů z deseti by si zasloužila moje aerobní sestava, protože ještě ten týden jsem si vyběhala uvolnění z tělesné výchovy. Následovala dlouhá pauza, která byla přerušena až s nástupem na vysokou školu, kde jsem, abych si mohla z checklistu introvertových nočních můr odškrtnout, že přijdu někam, kde nebudu nikoho znát, zlanařila Baličku cigaret na pilates, na které jsem ji vždy motivovala tím, že po nich půjdeme do mexické na večeři a pivo. Balička cigaret nevytrvala, já poměrně ano a pánevní dno jsem si zřejmě zpevnila natolik, že dnes docházím na fyzioterapie k jeho uvolnění.

A tady na tom článku je největší prdel to, že už když jsem ho psala, byl mi nějak povědomý. Není nad to si prakticky stejný článek napsat po jedenácti letech podruhé: https://zenasmoly.blogspot.com/2014/07/u-nekoho-v-batohu_12.html

Je tam i ta Fibingerová a minimálně dva stejně slovní obraty. No nic. Už mi to dalo moc práce na to, abych to nedoupdatovala.

Když zavřela provozovnu moje oblíbená instruktorka, u které jsem to dotáhla až na předplacenou permanentku a popilátesovou večeři se cvičenkami, které v tu dobu měly v průměru o patnáct let a o 1,8 dítěte povolenější pánevní dno než já, přestože samozřejmě i sociální kontakt s někým, s kým mám společnou pouze šatnu a vcucávání myšáka, je na mém seznamu introvertových nočních můr, takže vůbec nechápu, proč jsem tam šla, přešla jsem plynule k józe.

Respektive na mojí první power józe mi lektorka řekla, že to ale je lekce pro pokročilejší, co ovládají už aspoň základní pozice. Přetrpěla jsem tedy několik lekcí normální jógy a meditací, při kterých jsem si měla představovat, že jsem žlutá jako slunečnice, oranžová jako pomeranč a červená jako jahoda, než jsem mohla začít dělat jógu, u které se mi nechce spát nebo smát. Dneska mám na jógu aplikaci, kde si navolím náročnost, rychlost střídání póz a na jakou část těla se chci zaměřit a jak dlouhá má být šavasana. Z checklistu nočních můr introverta si tedy odškrtávám políčko „nezbyde na mě pěnový bloček“ nebo „nepřijdu na to, jak se odemyká dětská pojistka na dezinfekci na karimatku“.

Kupodivu v mé sportovní historii figuruje disciplína ještě překvapivější než karate. A to běh. Navzdory mým školním úspěchům v patnáctistovce. Pravda je, že historie to byla krátká. Aplikaci už mám smazanou, ale vzhledem k tomu, že si nepamatuju, že bych běhala kdekoliv jinde než v parku, muselo to být až potom, co jsem koupila byt a nastěhovala se do něj, takže ne dřív než v červenci 2019. V prosinci 2019 už jsem byla těhotná, při čemž první signál byl to, že jsem se během své trasy musela najednou dvakrát zastavit a jednou se radši vrátit. Takže to vlastně nemohlo trvat dýl než pět měsíců, ale zvládla jsem se dostat na pět kilometrů za dvacet minut. Jako chápu, že na olomoucký půlmaraton, abych cítila o důvod víc, proč si odparkovat auto z trasy, kde se vůbec neběží, to není, ale paní učitelce Fibingerové bych mohla vzkázat, že mi už pravděpodobně nemusí odečítat jedno kolečko! Po porodu jsem se k běhání pokusila vrátit asi třikrát jako k časově a finančně nenáročnému sportu, nicméně radost se vytratila a s ní i moje aplikace v telefonu.

To samé se mi stalo s kolem. Myslím, že v květnu 2022 mi ukradli kolo, na kterém jsem Sucháče vozila ještě v prenatálním stádiu, dokud jsme se spolu vlezli všichni tři do výtahu. S novým a dražším kolem asi nedošlo ke splynutí duší nebo co, takže mi začal vadit protivítr, zima, horko nebo kopce, při čemž mi připadlo, že vždycky fouká protivítr, je zima nebo horko. Od roku 2016 jsme s Baličkou a někdy Delfínou jezdívaly každé léto na jižní Moravu. 70 kilometrů na kole a 70 centilitrů ve sklípku. Každý rok to bylo míň kilometrů a s mým větším pindáním, až jsem vloni poprvé nejela. Dneska jsem ochotná si tak se Sucháčem v sedačce zajet šest kilometrů k rybníku.

Nestalo se mi to s plaváním, ale zajít do bazénu vyžaduje kombinaci faktorů: mám minimálně dvě hodiny času, v bazénu jsou volné dráhy na plávání na délku a ne na šířku, nemám zrovna čerstvě umyté vlasy a v bazénu neprobíhá rekonstrukce nebo pravidelná měsíční údržba. Po posledním předplacení hodinek do bazénu se v něm vyskytuju tak sporadicky, že plavání už jako aktivní sport neuvádím ani u doktora.

Ráda chodím. Sama a rychle. „My někam spěcháme?“ je častý dotaz. Proto ráda chodím sama. V čemž mi v horách brání můj orientační smysl. Což je nejspíš důvod, proč se okolí pozastavuje nad tím, že mezi moji nejčastější sportovní disciplínu patří turistika. Nevyžaduje to velkou koordinaci pohybů a pokud si nejdete vyšlápnout Bílou Opavu v žabkách nebo v zimě do Tater v teplákách a keckách, prakticky se nemůžete nijak ztrapnit.

Pravda je, že šli asi čtyři kilometry vyšlapanou cestou z turistické chaty. Ale pořád v prosinci v Tatrách.

Na Ben Nevis se dá vyjít i s nákupní taškou. Nový business plán pro Deuter.

 

Na orientaci jsem si pořídila chytrý telefon a manžela. Pokud nechcete, nemusíte třeba dvacet kilometrů promluvit. Ani s manželem.

Nebudu zapírat, že mě potěší, když stíháme cestu domů o dva vlaky dřív, protože jsme oproti mapy.cz byli o téměř tři hodiny rychlejší včetně dvou pauz, nebo když se na desetikilometrovém stoupání v Tatrách střídavě předbíháme se dvěma ošlehanými horaly a v cíli jsme první. Ale nezajímá mě průměrná rychlost na kilometr, kolik jsem u toho spálila kalorií a jakou jsem měla tepovou frekvenci. A pozici vrány v appce normálně přeskakuju. Dělám to proto, že mě to baví.

Suchej únor to má stejně. Ke druhým narozeninám dostal balanční kolo. Balanční kolo je další evoluční stupeň po odrážedle a taky jsem o tom do té doby neslyšela. Ještě to nemá šlapky, ale už to má jen dvě kolečka a nedrží to samo. Tak primárně v těch dvou letech ani se snižovacím adaptérem nedosáhl na zem. Pak, když zjistil, že má zároveň řídit a držet rovnováhu, ztratil zájem. Stačí mu jeden pád a půl roku na něj nesedne. Sám od sebe přišel s tím, že chce jít na kolo vloni, pár měsíců před čtvrtými narozeninami. Po roce je na tom tak, že mu stačí, že kolo ovládá do té míry, která mu stačí na to, aby s ním vyjel na mostek v parku a sjel z něj dolů. Protože ho to baví. Za pět, deset let se třeba dostane k tomu, že balanční kolo je mu už malý a bude ochoten naučit se šlapat.

Moje ambice byla, aby se naučil plavat, jezdit na kole a jako bonus lyžovat. S přibývajícími zkušenostmi s jeho motorickými schopnosti, své ambice redukuju na plavání a jako bonus kolo. Řekla bych, že je celkem jedno, jestli se na něm naučí v pěti nebo ve dvanácti. Já bez řízku nevylezla kopec ještě skoro ve třiceti.

Nejen naše fyzické predispozice, ale samozřejmě i tenhle mindset nás předem vylučuje být v jakémkoliv sportu úspěšní. Což mi ani trochu nevadí, protože jestli něco nechci, tak rozvážet Sucháče po tréninzích a každý víkend trávit na turnajích dětské okresní ligy v čemkoliv.

V kontextu toho je paradoxní, že Sucháč má jako spádovou základku sportovku a otce, co se nechal slyšet, že „do něj ten sport natluče“.