Dopravní trikolóra

 

Co takhle v letní okurkové sezóně jiného než obnovit mou oblíbenou pindací trikolóru. Píše se to v podstatě samo a má to přibližně stejný efekt jako pokoušet se to řešit konstruktivně.

V posledních letech začínám auto používat, jak kdybych bydlela v Praze. Často jednou za dva týdny a na delší trasu, obvykle do Salónu republiky. I tuhle trasu ale tak ve třetině případů nahrazujeme vlakem, zvlášť potom, co nás jednou cestou zpět při předjíždění v zatáčce a přes plnou málem sejmul mini cooper. V tomhle případě si opravdu myslím, že kdyby neřídil Příde, kterému došlo, že protijedoucí světla v našem pruhu nejsou ok o vteřinu dřív než mě a následně nevybral smyk, který jsme dostali, tak nejvěrnější fanoušci už mi zálohují blog. Když pak zavřou mohelničák a vymyslí objízdnou trasu přes Svitavy, která 140 km natáhne na krásné tři hodiny, vlak je jasnej. Situace se v době letních uzavírek začíná jevit jako kritická, když sám Příde, který řídí rád a se Sucháčovou sedačkou se se svým téměř metrem devadesát skoro nevejde na místo spolujezdce, požádal, jestli nemůžeme jet o víkendu do Salónu radši vlakem.

Bydlíme sto metrů od tramvajové zastávky, Sucháčova nynější školka je tři sta metrů od zastávky, nová bude patnáct metrů zastávky a do práce to pak mám pět minut pěšky, a jezdí tam tři linky, takže není důvod stresovat se v ranní a odpolední špičce a denně absolvovat číslo jedna dnešní dopravní trikolóry:

1.    -   Celkově tím autem jezdit: Ne proto, že bych neuměla řadit, parkovat (ok, ale dlouho se mi to nestalo) nebo by pro mě bylo těžké zorientovat se při přednosti zprava. Ale prostě proto, že tam jsou ostatní řidiči a je mezi nimi strašně moc kokotů. Naposledy jsem musela jet pracovně po městě asi tak tři kilometry a zažila jsem:

-          Parkování u křižovatky: Borec prostě zapíchnul auto tři metry před křižovatkou. Bez varovek. Prostě stojí. Blikne zelená. My za ním čekáme, protože nevidíme vepředu důvod, proč nejede. Důvod vychází z Albertu a s nákupem nasedá do vozu. Blikne červená.

-          Rozjíždění na zelenou: Vidím oranžovou, zařadím jedničku, vidím zelenou, rozjedu se. Já, Příde a pak asi tak ještě dvacet procent řidičů. Ostatní vidí oranžovou. Čumí. Vidí zelenou a považují za vhodné na tu zelenou ještě chvíli čumět, jestli je fakt zelená, zatímco dvacet procent nepříčetných řidičů plus já a Příde za nimi řveme, že zelenější už to nebude.

-          Při ježdění mimo město jsou mojí oblíbenou skupinou řidičů věková kategorie 20-30 let ve dvacet let starým bavoráku, co sice moc nebrzdí a nezatáčí, ale jede rychle. „Tak to nevím, jestli je povolený s i30 dělat,“ řekl mi Příde krčící se na sedadle spolujezdce s kocovinou cestou ze svatby na jižní Moravě, když jsem přesně tenhle kousek na dálnici předjela. „Aspoň se tvař jako chlap, až ho budeš míjet.“ Když jsem tuhle řídila z pohřbu a paní, která z nějakého důvodu potřebovala svým SUV ze silnice do parkovacího stání o rozměrech cca 5x10 m zacouvat a moc jí to nešlo a zablokovala dopravu, nenapadlo mě při rozjíždění kontrolovat zpětné zrcátko, takže při předjíždění kolony mi ho ten sporťák málem urazil.

2.    -   Auta v jednosměrce: Moje absolutní topka. Bydlíme v síti jednosměrek. Pravidelně zákazem projíždí auta. Když jsem zrovna v autě i já a jedu proti, zastavím tak, aby nemohli projet a donutím je do té jednosměrky vycouvat a před zákazem odbočit. Vede to často z mého pohledu k absurdním rozhovorům typu: „Ale já tady bydlím!“ – „Já taky.“, případně: „A co mám jako podle vás asi teď dělat?! Vycouvat si to?“ – „Ano.“ Pravdou je, že ulice, kde bydlíme, je dostatečně široká, aby jednosměrná být nemusela. A že je pruda kvůli hledání parkovacího místa objíždět blok přes hlavní, když si to jde zkrátit třiceti metry v protisměru. Ale prostě jednosměrná je a já tu prudu absolvuju při každém druhém parkování. Stejně jako jednou, kdy jsem si objela blok a odměnou mi bylo čerstvě uvolněné místo přímo před vchodem a vytlemený Příde. „Čemu se směješ?“ – „Lituju, že jsem ti to nenatočil.“ Když jsem projížděla ulicí, tak auto za mnou, které taky nenašlo parkovací místo, to vzalo zákazem jednosměrkou. Autu, které stálo před naším vchodem, a místo něhož jsem zaparkovala já, se rozblikaly majáčky a vyrazilo za ním. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě.

3.    -   Parkování v naší ulici: Parkovacích míst je holt málo, a když ulovíte flek hned před barákem, prostě dva týdny radši nikam nejedete. Nejvíc mi ale vadí lidi, kteří tam bydlí a vědí, jaká je situace, ale naprosto neberou ohled na své bližní. Vyniká v tom pán se starým Mercedesem a ksichtem, který už od pohledu říká „Takový kokot, jaký jsem při parkování, jsem i v životě.“ Klasicky zaparkuje tak, že na dvou parkovacích místech nechává mezi svým a dalším autem půl metru až metr, aby za ním prostě už nikdo zaparkovat nemohl, případně na místě před vjezdem nechá metr, a stává se tak ztělesněním vtipu „vejdou se sem buď tři auta, nebo jeden čurák.“ Speciální pifku na něj má Příde, takže když mu takhle vyfoukl parkovací místo přímo před barákem a borec vztekle prosvištěl jednosměrkou, chybělo jen auto s majáčky, abychom měli nejkrásnější den v životě oba najednou. Ten na svou karmu ale teprve čeká. Přiznám se, že bych karmě nejradši trochu pomohla, ale to bych se nesměla v SVJ po odcizení kola zasadit o nainstalování kamer, a to včetně vchodových dveří. Sousedka si platí stání ve dvoře vedlejšího domu. Svým autem často drží místo příteli. Ale asi jí přítel tvrdí, že tohle _________________________ je dvacet centimetrů, takže nemá odhad a často mu svým menším autem vyblokuje místo, kam se se svým SUV stejně nevejde.

V příští trikolóře si povíme o tom, jaké je to být ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce chodcem. Protože psát to sem má přibližně stejný efekt jako psát to na magistrát.