Houpačky

Znáte podcast Houpačky s podtitulem „magazín pro aktivní rodiče“? Tak o tom to nebude.

Jestli bych si v rámci rodičovství, která čítá ani ne pětiletou zkušenost a neabsolvovala jsem tedy ještě první třídu a pubertu, mohla vybrat jednu aktivitu, kterou bych mohla škrtnout a nikdy ji nedělat, nebylo by to přebalování při zavádění příkrmů ani noční vstávání (byť bdělá okna by byla hned na druhém místě), ale houpání na houpačce.

Přiznávám, že i já jsem jako malá samozřejmě houpání na houpačce milovala. Houpačka byla zavěšená pod jabloní a minimálně dvakrát se mi podařilo rozhoupat se tak, že jsem z ní vypadla. U dědy jsem pro změnu rozhoupávala dřevěnou houpací lavici tak, že v okálu zůstalo v omítce několik děr. I dneska se občas nechám zlákat, ale tak po minutě mi moje vestibulární ústrojí sdělí, ať toho nechám nebo se pobliju.

Jenže já jsem se houpala sama. Nepamatuju si, že bych kdy nutila rodiče stát mi za zadkem a houpat. Na rozdíl od Suchého února. Když byla ještě jeho artikulace na jiném levelu, často jsem místo „houpat“ rozuměla „koupat“ a šla jsem s úlevou napouštět vanu. Dneska mě upozorní, že je devět ráno a koupe se večer a jdeme houpat. Uznávám, že z většiny houpaček nedosáhne na zem a těžko po sedmnácti kilech chtít, aby se rozhoupalo vlastní vahou. Ale když ho rozhoupeme, mohl by se sakra sám snažit ten fyzikální zákon udržet v chodu. „A nohy nahoru! A pod sebe!“ povzbuzujeme ho s Přídem dokola. Zkusila jsem i motiv Harryho Pottera a řvu „švihnout a mávnout!“ Nic. Nula bodů. „Zastavuje to, mami. Víc.“

Houpání je pro mě trigger negativních emocí. Snažila jsem se analyzovat proč. Kromě toho, že samotný akt je prostě tupá a nudná činnosti (a myslím, že nejenom pro mě, protože většina matek, které pozoruju na hřištích houpat své potomky, má takový univerzální zpruzelý výraz), je to součástí komplotu pískovišť a dětských koutků, jehož cílem je vyčlenění aktivního rodiče z dospělé společnosti. Ve veřejném prostoru jsou tahle místa obvykle vyčleněna bokem, což je pochopitelné, nicméně to neznamená, že mě nesralo, jak mě to vždycky vyčlenilo i mě jako pečujícího rodiče. Ostatní sedí u stolu a baví se, zatímco já sedím u pískoviště a hrabu se lopatkou v zemi. Penalizace péče, ha! Suchej únor už je naštěstí ve věku, kdy většinu aktivit zvládne bez asistence – kromě houpání, které ve mně vyvolává vzpomínky na všechny konverzace, kterých jsem se neúčastnila. Houpačka u dědy je totiž přesně takhle bokem od zbytku společnosti. Jabloň už je dávno pokácená, ale houpačka je součástí konstrukce s klouzačkou a pískovištěm. Nachází se cca deset metrů od posezení, kde se obvykle vede konverzace. „Mami, budeš mě houpat?“ požádal Suchej únor někdy takhle v dubnu, když bylo na několik hodin jaro a ve chvíli, kdy se u stolu začalo řešit, jak známého opustila manželka před porodem druhého dítěte a odstěhovala se k rodičům na Vysočinu a pro starší si může jednou za dva týdny přijet. Tupě jsem houpala, houpačka vrzala a já pozorovala, jak lidé o deset metrů dál pohybují ústy. Když si Sucháč postěžoval na moji výkonnost a že houpačka zpomaluje, zhoupla jsem ho o trochu silněji, než jsem musela, takže Sucháč, který kromě toho, že se nehoupe, se taky nedrží, z ní vypadl a zůstal zaklíněn.

O měsíc později jsem u toho nebyla. Přišla jsem už k hotovýmu, kdy Příde a táta utěšovali brečícího Sucháče, který spadnul. Když slízal z houpačky.

„Bolí mě noha,“ řekl mi Sucháč po houpání a po koupání. „To nic, to do rána přejde.“

„Ta noha mě pořád bolí,“ oznámil ráno Suchej únor a nechal se odnést na záchod a následně na pohotovost, odkud jsme odcházeli s dlahou. Nechodící. „Na berličky je ještě malý, budete ho muset nosit,“ oznámil doktor, „OČR vám napíše pediatr, kontrola za deset dní v místě bydliště.“

„Bolí tě to?“ zeptala jsem se večer. „Ne, ale vadí mi to.“

„Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se druhý den Sucháče nacházejícího se v dětském pokojíčku, přestože jsem ho prokazatelně zanechala na gauči v obýváku. „Éé, po jedné noze?“ Měl pak aspoň tolik slušnosti, že před námi se pohyboval plazením, přesto dlahu někdy čtvrtý den zlomil ve špičce. Když mě nad ránem nenašel v posteli, vzal to sprintem na záchod. Den před kontrolou jsem ho už nechala tancovat na soundtrack z Kocoura v botách.

OČR si vzal nejdřív Příde, protože měl míň práce a aktuálně ho víc srala. V půjčovně jsme půjčili vozík Thule. Jeden den jeli na výlet na kole, další den vlakem na hory a zpátky pěšky, o víkendu jsme Sucháče vyvezli z Červenohorského sedla na Vřesovou studánku s cílem ukázat mu Praděd a namotivovat ho k tomu, že až bude mít zdravou nohu, můžeme tam jít, ale vzhledem k předpovědi počasí, která se trefila tak na cca 10 % (ráno vyšlo slunce), jsem mu pak Praděd ukázala na fotce na Sedle v hospodě, v týdnu jsme se na OČR prostřídali a vzala jsem Sucháče do zlínské zoo na rejnoky.

Po deseti dnech na kontrole zkonstatovali, že kost zlomená nebyla, sundali sádru a dítě uschopnili.

Přineslo nám to možnost: konečně naplno využít krabičku s lichými ponožkami označenou štítkem „Neshodné díly“, seznámit Přídeho s kočárky-friendly vlaky Českých drah a přejícími důchodci s poznámkami typu „Tohle za nás nebylo a taky jsme to zvládli, seznámit Přídeho se systémově skvěle podchycenou péčí o nemocné dítě („Takže když mu to nesundají, tak si pak dalších devět dní OČR vezmeš ty?“ – „Ne, to není na pečujícího, to je na dítě.“ – „A jak to dělaj samoživitelky?“ – „Maj šestnáct.“), připomenout mi, proč že jsem to Sucháče odkočárkovala už ve dvou letech, i když mě to stálo hodinové překonávání čtyř set metrů na nákup do Alberta, a že jsem musela mít tenkrát strašně namakaný svaly, trochu líp si uvědomit, jak hrozný musí být, když nemáte výhled na to, že svoje dítě nebudete muset na záchod nosit věčně, a víc si vážit toho, že se z kočáru sice ozývá „hyjé“, ale kognitivní schopnosti jsou pořád stejný.

Stálo nás to: OČR, půjčení vozíku (3000,-), vstup do zoo (400,-), krmení pro rejnoky (120,-), rejnok (160,-), nevím, kolik zmrzlin a limonád.

„Už se nikdy nebudu houpat na houpačce, mami.“ Připomenu mu to, připomenu.