Cesta sudetským dětstvím

Jako rodačka ze Salónu republiky, jejíž rodina z otcovy strany se ze Salónu nehnula někdy od roku 1500 a rodina z matčiny strany byla v Šumperku jednogenerační náplava, protože děda pocházel z jižních Čech a babička od Prahy, načež strýc zdrhnul nejdřív do Anglie a potom ke kořenům do jižních Čech a máma po škole zůstala (těhotná) v Salónu republiky, mám se Sudety geneticky společného asi tak nic. Nabízela by se teorie o podvědomí, která mě do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce zavlála ke studiu, nicméně bych řekla, že v době podávání přihlášek na vysokou školu jsem se svými geografickými znalostmi neměla tušení, že Šumperk je padesát kilometrů od Olomouce.

Mám na Sudety ale jiné vzpomínky. Rodiče s námi nikdy nepodnikali moc výletů nebo aktivit. Z dětství si vybavuju hlavně to, čemu se dneska říká grilovačky a tenkrát se tomu říkalo „narazíme sud“ (na Moravě „bečku“, tady zůstávám dialektologicky věrná stejně jako s „přijdu dýl“) a znamenalo to, že na prostranství mezi dvěma baráky se s kamarády mých rodičů rozdělal oheň, opíkaly se špekáčky nebo se nad ním rožnilo prase, děti si hrály spolu a věnovaly se zábavě jako skoky přes oheň nebo šermování zapálenými klacky. Potom, co naši koupili chalupu, se tyto činnosti přesunuly tam a obsah zůstal zachován. Nevnímám v tom špatný úmysl, táta na to z dětství prostě nebyl zvyklý a z výletu s babičkou na Floru Olomouc má trauma dodnes, možná nás chtěl podobného traumatu ušetřit, máma zase byla vychovávaná přesně naopak, kdy pro Aktivního důchodce neexistoval víkend, který by nebyl naplněn nějakou činností neberoucí v potaz zájmy dětí, takže adoptovala přístup hlavně ty děcka nechat bejt.

Organizovanou zábavu si pamatuju výhradně z prázdnin u prarodičů v Šumperku. Babička i v důchodu chodila na částečný úvazek do práce (zpětně chápu, že to nebylo z lásky k profesi ani z finančních důvodů, ale aby nemusela tolik času trávit doma s dědou), takže mě a posléze i sestru často dala hlídat prababičce. Moje nejranější vzpomínka, mohla jsem být tak v Sucháčově věku, je, jak mě prababička bere na limonádu do nádražky v Koutech nad Desnou, a to v době, kdy se vlaky ještě dělily na kuřácké a nekuřácké vagony a když jste jeli s děckem a v nekuřáckém nebylo volno, nikdo to neřešil. Přesně můj postup, když už jsem se Sucháčem nevěděla coby – jeli jsme osm zastávek nekuřáckou tramvají do řeznictví. Díky za tip, babi!

Do Velkých Losin jsme jezdívali na koupaliště. Nebyl tam žádnej tobogán, jenom přeplněný bazén a strašně dobrý wafle s marmeládou. Děda tam vždycky natočil do petek „vajíčkovou“ vodu, což je voda s vysokým obsahem síry, co smrdí po zkažených vejcích, a já jsem celkem přesvědčená, že je určena pro vnější užití, nicméně děda s babičkou ji pili. Ve Velkých Losinách jsem taky poprvé viděla cizího nahého muže, protože děda se mnou chodil do pánských šaten. Zmiňovala jsem, že kromě dětského koupaliště byly lázně ve Velkých Losinách také vyhlášené pro léčbu nemocí pohybového aparátu, takže dvacet těm chlapům asi nebylo, že?

Na Červenohorském sedle jsem se učila lyžovat. Moje nejranější vzpomínka je, jak někde mezi modrou a žlutou brečím, že mi mrznou ruce a určitě mi upadnou prsty, hůlky zapíchnuté ve sněhu a maniakálně točím rukama ve snaze nahnat do končetin krev a děda na mě řve „tak s nima toč! Nemůže ti bejt taková zima!“ Mimochodem, je dost možné, že se u mě jednalo o Raynaudův syndrom, říkala mi o tom kolegyně v Doře s.r.o., protože ho taky měla. Údajně se má zlepšit po těhotenství, což můžu potvrdit. Nebo je to tím, že dneska mám rukavice za tři litry. Nicméně z dětství si pamatuju dvě až tři nebo tolik, abych ještě udržela hůlky, vrstev rukavic a elaborované počty, jestli se mi vyplatí stát dvacet minut ve frontě, sedm minut jet nahoru a pak tři minuty dolů a mezitím si střihnout na pět minut tělocvik, který přivede krevní oběh i do periferních končetin. Vzhledem k tomu, že na lyžích mě učil cholerický děd a 90 % času se mi na prstech tvořily omrzliny, dodnes nechápu, jak se mu podařilo mi tento sport neznechutit.

Kupodivu si nepamatuju, že by mě kromě lyží prarodiče někdy vyvezli do Jeseníků na výlet, natož snad na Praděd, ale vzpomínám si, že děda tam často mizel. Nebo aspoň tvrdil, že je na Pradědu, kdoví, bez sledovacích appek.

Do Rapotína jsme jezdili do minizoo, kde jsme se za mrkev mohli povozit na polochcíplém oslovi.

Do Sobotína jsme později jezdili za prababičkou do domova důchodců.

Když jsem byla ponechána bez dozoru, nejčastěji jsem chodila do Desné, která tekla asi padesát metrů od okálu prarodičů, lovit drahokamy, což byla vodou omletá sklíčka, zbytky ze sklárny na horním toku, ale rozhodně jsem si myslela, že je výhodně prodám a nebudu pak muset obědvat hovězí vývar, protože babička byla skvělá inženýrka a jako jedna z mála ve fabrice uměla obsluhovat počítač o rozměrech 1+kk a dobrovolně si pořídila Windows Vista, ale sporák byl mrháním jejím potenciálem. Co bych jedla místo toho, nevím, protože stejně jako jsem tenkrát nevlastnila sledovací aplikaci nebo rukavice za tři tisíce, neměla jsem ani Wolt+. Po povodních v roce 1997, která prarodičům vytopila celé přízemí, v rámci protipovodňových opatření zahradili přístup k řece, takže Desná tam snad už nikdy nikomu nevezme domov, ale dalším generacím vzali vzrušení při hledání těch nejcennější drahokamů, což byly ty velké, průhledné zelené nebo modré, zatímco nejčastější byly ploché s bílým matným spodkem a zeleným vrchem. Pokud jste ale našli stejný typ, jenom s červeným vrškem, měly mnohem větší hodnotu. Během svojí kariéry lovce diamantů jsem našla snad jenom tři.

To, co k té oblasti cítím, není to, co cítím k rodnému městu. Dokonce ani na chalupě v Orličkách, kde jsme propařili léta někdy mezi roky 2005–2017. Ta nostalgie se probouzí na železniční trati mezi Šumperkem a Kouty nad Desnou.

Moje orientace v terénu (například v rozlehlejších budovách) je proslulá, nicméně Jeseníky už mám prochozené tak, že bych se na některých značených trasách už možná zvládla neztratit a jednou jsem dokonce s pomocí AI naplánovala trasu vlastní. Frekvence návštěv je taková, že často nevyhnutelně začínají nebo končí právě v Koutech nad Desnou.

Když jsem mu vykládala vzpomínky na railway tripy s prabičkou, Příde se se mnou zkoušel dohadovat, že v tu dobu tady nebyla ještě zavedená železniční doprava. Od roku 1904! Při čemž po povodních, které je značně zdevastovaly, ji nechtěli znovu obnovit, a tak to udělal soukromý přepravce Železnice Desná. Zpátky si trať České dráhy přebraly v roce 2016 a na trase jezdí RegioPanter a občas vozy, ze kterých jenom odstranily popelníky a cedulku „kuřácký vagón“.

Sklárna, ze které Desná vyráběla drahokamy, je v Rapotíně, provoz ukončila v roce 2009. V Rapotíně je taky obchod, co se jmenuje Česká večerka a fakt je u ní vyvěšená česká vlajka. Zookoutek s polochcíplým oslem třetí generace tam možná pořád je.

V Sobotíně je wellness rezort.

Do Koutů to někdy musím vzít přes Muzeum silnic v Šumperku. Jezdila jsem kolem toho několik let, nikdy jsem tam nebyla a zajímalo by mě, kdy tam konečně bude vystavený kus D1 jako něco, co nepatří do 21. století.

Velké Losiny prošly rekonstrukcí a kromě toho, že vím, že si tam dám přijatelný kafe, taky můžu jít Sucháčovi způsobit trauma do dámských šaten. A pak s ním zajít do Pizzerie Istria. Zaručeně na pravou italskou.

Nevím, jestli je to sebeklam, abych si připadala mladší, než skutečně jsem, ale prostě mi přijde, že mezi limonádou v nádražce v Koutech a blížící se čtyřicítkou ještě přece neuplynulo tolik let, takže ta změna téhle části Sudet je fakt dobrá práce.

Čas vzít Suchej únor na cestu do Sudet. Dítě, co používá zájmeno „ju“ a říká „nechcu“, si nic jinýho nezaslouží. Mimochodem, nemám tady nějakýho Sudeťáka, co by věděl, kudy vlézt dneska do Desné najít tam pár drahokamů?