čtvrtek 28. června 2007

Delfín je savec

Hazte más allá.
Nejde mi to.
Jsou to přesně čtyři roky a dva dny, co jsem na těch praktikáblech stála já a pěla – respektive klapala pusou, protože jsem v tom měla čtyřletou praxi – Život je jen náhoda, Paralelu a Pátou. Jak by pravil blahé paměti profesor Jabko, krásně jsem se zacyklili, protože před chvílí na své Akademii dopěla sestra (mimojiné také velmi překvapivě Život je jen náhoda.)

Mám dojem, že od naší Akademie, která byla samozřejmě historicky nejlepší díky scénce "9.C po padesáti letech", jejíž autorkou jsem byla shodou okolností já, byla tahle povedená nejvíc. Nejen proto, že má sestra hrála Popelku!
Jen Bohumila by po těch letech mohla dostat rozum. Abyste tomu rozuměli, Bohumila je učitelka hudební výchovy (že hudebka je nejdůležitější předmět, snad zdůrazňovat nemusím), která proslula především svým veleúspěšným školním sborem Jitřenka, familiárně zvaným Vytřenka, který se proslavil kostýmem vyblité barvy, který měl zřejmě ochraňovat mladé dívky před znásilněním a mladé chlapce před pohlavními nemocemi, a který rok od roku navštěvovalo míň lidí, takže letos se z Vytřenky stalo "improvizované pěvecké uskupení", protože asi přestaly zabírat jak Bohumiliny výhružky, tak její přísliby benefitů ("Není pravda, že tomu, kdo chodí do sboru, nadržuju. Ale má u mě imunitu.") I mě Bohumila po čtyři roky "učila" hudební výchovu a donutila mě se první dva roky uchylovat ke zbabělým metodám přežití, jako třeba když jsem deset minut před hudebkou náhle ztratila hlas, abych nemusela zpívat (stejně mě nutila tleskat od rytmu, nebo ťukat do dřívek). Ovšem měla jsem důvod, protože v šesté třídě mi přivodila tu hudebně nejtraumatičtější zkušenost (horší nebylo ani mé sólové vystoupení se zobcovou flétnu), když mi se spolužákem Jonášem, kterého jsem nenáviděla a který zpíval v Boni Pueri a jezdil do Japonska, donutila zazpívat duet "Ráda, ráda." Vzepřela jsem se až v deváté třídě, když jsem jí zarapovala Zelené háje. Dostala jsem čtyřku a na vysvědčení potom dvojku. Vedle toho po nás Bohumila také házela klíči, křídami, houbou i třídnicí a oslovovala nás "žežuličky." Od té doby, co jsem byla v páté třídě, se o Bohumile říká, že jde do důchodu. A tedy tato Bohumila každoročně organizuje závěrečnou školní akademii deváťáků, tzn., že Bohumila vám řekne, co máte říkat a dělat a cokoliv nad rámec si musíte těžce vybojovat (dodnes nechápu, jak mi můj scénář mohl projít (mimochodem, za účelem naší scénky jsem si z přírodovědného kabinetu vypůjčila kostru ruky a ještě stále ji mám v šuplíku)), proto už asi patnáct let má dvojice vybraných moderátorů z řad studentů stejný projev, který obsahuje již tradiční "a díky našim učitelům už nikdy nezapomeneme, že delfín je savec a ve slově babička se nepíše y." A fakt nekecám, že tohle se tam objevuje, co pamatuju (a že Akademie sleduju už nějakých osm let). Vedle delfína a babičky nesmí moderátor také opomenou sdělit, že "když já sám v šesté třídě poprvé viděl Akademii..." a ehm, letos to byla sakra moje Akademie, kterou on viděl v šestý třídě! (A ta scénka byla fakt dobrá! Říkali to všichni učitelé a říkali to i několik let potom!)
Jsem já tak stará? Oni tak mladí? A já vám jim tak závidím. Ačkoliv součástí každoročního projevu (mohla bych to jmenovat jako jednu ze svých životních jistot) je i formule o tom, jak na roky na základní škole budou všichni s láskou vzpomínat, tak si troufám říct, že nejsem jediná, kdo by se pod to nepodepsal, protože většinu komplexů, frustrací, fóbií a neuróz jsem si díky spolužákům (čest výjimkám), učitelům (čest výjimkám) i okolnostem (čest výjimkám) odnesla ze základky a v průběhu střední – a vlastně doteď – se jich snažila zbavit. Nicméně jim závidím to, co je čeká teď. Je sice možný, že někdo narazí na blbý spolužáky, na blbý profesory, na blbou školu, nebo se pořádně posere někde něco jinýho, ale za sebe bych asi měla říct, že mám pocit, že ta nejlepší léta jsem si právě odbyla. Já vím, že nevím, co mě čeká dál, ale – jak Margareta řekla o chlapovi, já říkám o posledních čtyřech letech – laťka je vysoko.
Každopádně sestře přeju minimálně drobnou paralelu (ona ví;)). Protože i když pak dopadne jako já a několik měsícům stráví pofňukáváním, neschopná hnout se z místa, protože pořád bude čekat, jestli aspoň něco náhodou nepůjde ještě vrátit zpátky, tak ty nejlepší roky asi někdy ořvat musíme.

Vzpomínkami na Bohumilu jsem tedy potlačila záchvat hysterického pláče (chystám se ještě na večerní Akademii, kde si už budu moci dovolit dojmout se, protože kolem mě nebudou ti oškliví cyničtí, teprve loňští absolventi), ke kterému teď inklinuju zhruba dvacet hodin denně (no fakt, pravidelně se totiž probouzím mezi půl čtvrtou a pátou a pak dvě hodiny nemůžu usnout a chce se mi brečet), třeba když vidím mrtvou ploštici a tak podobně. Jelikož mi včera Socka volala, že nejde do práce a potřebuje mluvit s Margaretou, protože si u ní na chalupě nechala kalhoty (jediné dlouhé), vypravily jsme se nakonec za ní do hospody s tím, že jsme tam na hodinku a od půl osmé jdeme na představení. Samozřejmě to dopadlo podobně jako předevčírem, kdy viděly půlku Sevillského svůdce, a protože to představení bylo skoro velmi hrozné, byla zima, pršelo a obě jsme potřebovaly kurevsky čůrat, dopustily jsme se kulturního barbarství, v půlce představení se zvedly a utekly do blízkého vinného sklípku, kde jsme si chtěly dát jeden džbánek a pak vyrazit na další představení. Nakonec jsme se domů vracely po dvou džbáncích a půlce jednoho představení. Včera jsme pro změnu deset minut po začátku představení zjistily, že začalo, tudíž jsme s Margaretou, Antoniem a posléze i Ekvádorcem a skupinou z jazykovky, která nakonec mluvila míň a styděla se víc než my (ačkoliv Socka si po třech letech španělštiny celou cestu trénovala "Me llamo Socka") pozdržely v hospodě, kde byla obsluha výjimečně extrémně pomalá, což bylo vlastně dobře, protože jsem (zas!) platila i za Socku a příliš pozdě jsem si vzpomněla, že jsem vlastně v hospodě byla taky včera a předevčírem.
Vzhledem k tomu, že jsem ten večer nakonec řekla víc než tři věty, mimojiné i tu, že hodlám studovat anglickou a španělskou filologii, Antonio (který hovoří také anglicky, francouzsky, italsky a za tři čtvrtě roku se sledováním Večerníčku naučil česky líp než já španělsky za čtyři roky) si teď musí myslet, že u nás může studovat filologii každej debil. Dostali jsme se k mému oblíbenému tématu markraběte a Quasimoda a od toho zase k jeho oblíbenému tématu jeho současné zaměstnavatelky a tázal se mě, co o ní vím. Chtěla jsem mu převyprávět Socčin pohnutý příběh, což mi španělsky vskutku moc nešlo, tudíž jakmile se Margareta se Sockou vzdálily na cigárko, přešla jsem do angličtiny, ovšem ze španělštiny jsem si nechala to slovo director jako výraz pro ředitele a marně přemýšlela, jak je ten tvar pro ženskou, když přece vím, že existuje! Eh. No vale la pena, stejně pořád měl ten fialovej šátek:o)

16 komentářů:

  1. Místama mam dojem,

    že píšeš o tom, jak jsem se po maturitě cejtil já...:-/ Něco jako nadšení se projevilo ve chvíli, kdy jsme po rozdání maturitních vysvědčení zaparkovali v hospodě a popili společně s lidma, který nám před tim čtyři roky šlapali na krk. Už od druhýho dne to s náladou šlo z kopce... Nevim - možná sem na vejšce potkal ty správný lidi, možná mi to tam tak přerůstalo přes hlavu, že nebyl čas dumat o tom, co bylo... v každym případě mě to přešlo...
    ...jen nevim, jestli reagujupod správnym článkem...:-)))

    OdpovědětVymazat


  2. Já teda nevím, jestli jsem to tady už nepsala, protože jak jsem roztrojená, tak ztrácím přehled, ale chvíli největší radosti jsem prožila asi na potítku u děkajáku, kdy jsem věděla, že tři předměty už mám určitě a tohle sice nebude nic moc, ale nevylítnu z toho. Ani když mi řekli, že mám všechno za jedna, tak už jsem tak šťastná nebyla.
    Jinak na maturiťáku, srazech, na chatě u M. a tak, to bylo vždycky skvělý, ale jakmile mám sedět doma a koukat na to, co bude, anebo jenom, když jsem s lidma, co nemají nic moc co společného se školou, tak jde nálada rapidně dolů.

    OdpovědětVymazat


  3. ... u dějáku, jako:)

    OdpovědětVymazat
  4. lední brtník28. 6. 2007 19:48:00



    arial je hnusný font, slívá těsně k sobě a delší odstavec se čte hrozně. zkus ho v .css stylu nahradit verdanou.

    OdpovědětVymazat


  5. zas přemýšlím jak se řekne fialová a napadá mě jen "violento". máš aspoň ty vzpomínky...já jsem první 4 roky na gymplu byla vážně ráda, pátej se nehorázně zes...pokazil a ještě je jeden přede mnou. a jedinej můj momentální pocit je " ať už je po matuře a já tam nebudu muset vkročit"

    OdpovědětVymazat


  6. [2]Nediv se - bylas s těma lidma tak dlouho, že ti prostě budou chybět i ty růžovky. :-) Já ti chtěl říct jenom to, že když na tý vejšce dopadneš aspoň tak (dobře) jako já, tak ti ze střední zbude sice příjemná, leč matná vzpomínka, pár dobrejch kamarádů... ten zbytek jako by nebyl...

    OdpovědětVymazat
  7. Kopřivo,

    musím říct, že to, cos psala o základce, mi mluví z duše, protože tahle část mého vzdělávacího procesu (soukromě nazývaná devět nejhorších let mého života) mi ani jednou nechyběla, nechybí a pravděpodobně ani nikdy chybět nebude. Já vylezla a přes léto se ze základky stala jen matná vzpomínka - asi jako když se člověk vzbudí po noční můře. A nejvíc mě sere to, že některých komplexů se nezbavím nikdy.

    OdpovědětVymazat


  8. Kopřivo, myslím, že jsi tím článkem vystihla naprosto všechno. Jak vidím, nejsem sama koho základka taky poznamenala. Hm, nevím, jestli mě to má těšit nebo naopak. Stýskat se mi po současných spolužácích stýská už teď a to mě s nima ještě jeden rok čeká. Ach jo, asi je nejvyšší čas praštit mě něčím po palici a tu mou momentálně nehoráznou přecitlivělost někam zavřít a zamknout.

    Ness: mluvíš mi z duše. Když jsme v devítce odcházeli, tak některé spolužačky brečely jako malé, zato já se usmívala na celé kolo a byla jsem ráda, že jsem pryč.

    OdpovědětVymazat


  9. raven: Třeba se to ještě srovná:) No jo, záleží na tom, jaké procento idiotů se sejde, ale na středních bývá většinou nižší. Určitě nižší než na základkách.

    galahad: Jenže to já právě nechci, víš.

    Ness, Veve: Já nevím, jestli je základka nějaké extrémní prostředí, které z lidí dostane buď to nejhorší, nebo to nejlepší:o) U nás to teda bylo to první. Celou dobu jsme se navzájem nesnášeli, ale prakticky jenom kvůli dvěma debílkům, ke kterým se ale ze strachu přidávali další lidi. Dokonce kvůli tomu z naší třídy dva lidi odešli. Ale na konci roku, tak na těch posledních čtrnáct dní, se to srovnalo, takže se pak nějakou tu slzu uronila, ale nějaký stesk se mě držel tak týden. Od té doby jsem měli jeden sraz, někdy v září v prváku, jinak se maximálně tak náhodně potkáme. Je tam sice pár lidí, které bych chtěla vidět, protože jsem je měla docela ráda, zbytek bych chtěla vidět spíš ze zvědavosti, jestli dostali rozum.
    Jinak ze základky mi taky chyběli hlavně učitelé. Když se dneska potkáme, tak je u některých sice oboustranně poznat, že se vidíme rádi, ale nejsou to stejné vztahy jako s těmi z gymplu, přece jenom si hůř představuju, že bych si tykala s paničelkou:)

    OdpovědětVymazat


  10. Kopřivo, mám pocit, jako bys tak nějak mluvila o mojí základce. Celou jsem si ji tedy bezvadně "užila" jen díky dvěma slečnám, které neměly asi holt nic lepšího na práci, než mě a moje další tři kamarádky neustále urážet a ponižovat. A my jsme se teda v té třídě všichni tak nějak "milovali". Jediná pozitivní věc je, že mezi mnou a těmi třemi kamarádkami vzniklo velmi silné přátelské pouto.
    Srazy už jsme určitě taky nějaké měli, ale já tedy ani nestála o to, abych tam šla. My se s některýma spolužákama ani nezdravíme, když se potkáme. Ale možná už někteří rozum dostali,jsou to už přece jen tři roky. A jedna spolužačka, se kterou se občas bavím, když ji potkám, říkala, že se plno lidí změnilo. Chm, možná by nebylo špatné to zjistit.

    OdpovědětVymazat
  11. Vim...

    ...já právě taky nechtěl. Taky sem se bál, že lidi, který mi přirostli k srdci třeba už neuvidim a taky sem se kvůli tomu plácal v takový pitomý nenáladě. Ale s tim nic neuděláš. Navíc - zbavila ses lidí, který ti lezli krkem. Věř tomu, že to je velký pozitivum...

    OdpovědětVymazat


  12. kopřiva : na základce jsem byla jen sedm let a mám na ni ty nejhorší vzpomínky, tj fakt :) moje dítě půjde asi rovnou na střední, nebo nevim, jak ho ušetřím tý tortury....a na střední je taky idiotismus, jen míň koncentrovaný a ve vyšší formě :)

    OdpovědětVymazat
  13. základka

    pro mně byla očistec... ne kvůli učitelům, ale spolužákům... doufám, že takováhle koncentrace idiotů a slepic na střední nebude... základku už nikdy víc!!! jinak jsem ráda, že některý z nich už nikdy neuvidim...

    OdpovědětVymazat


  14. Zajímavý, já jsem na střední vzpomínala na základku jako na ztracený ráj. Ale odešla jsem už po páté třídě a ta pátá vlastně za moc nestála, takže tehdy jsem byla dokonce ráda, že jdu pryč. Stejně to ale na střední, aspoň první čtyři roky, bylo mnohem horší. A po lidech ze ZŠ se mi asi tak první rok, možná dva, stýskalo, pak jsem na ně úplně zapomněla a už ani nestojím o to znovu je vidět - nemáme si dohromady co říct. A s lidmi ze střední vlastně už taky ne.

    OdpovědětVymazat


  15. já si ze základky vybavuju spíš už jen takové střípky - je to směska vcelku vtipných zážitků a nepříjemných demencí. nějak poznamenána se necítím, prostě je to jen něco, co, hm, je za mnou. asi se tu člověk musí řídit heslem "co tě nezabije, to tě posílí!".)

    OdpovědětVymazat
  16. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Výměna kdekoli - Váš čas je peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat