Mluv s ní

Vím, že bych o tom neměla psát, protože si koleduju o průser (a to, že jsem paranoidní, neznamená, že mě nečtou), ale je toho na jeden mozek už nějak moc. Po deseti letech se sporadicky vracím k papírovému deníku, protože na tom papíře aspoň na chvíli ty myšlenky vypadají jako něco, co nevyšlo z psychicky narušeného jedince (na chvíli, protože s odstupem tak půl roku to po sobě nepřečtu ani já), ale asi bych potřebovala nějakou interakci se světem tam venku. 

Cesta hovna k větráku je často dlážděna dobrými úmysly. Netvrdím, že jsem to nezkazila. A pak jsem se omluvila. A omluva asi byla přijata jenom napůl a já jsem si toho nevšimla. A pak jsem to zkazila znova. A pak jsme to zkazili oba. A pak už nebylo cesty zpátky a s Hostujícím profesorem jsme předvedli ukázkový efekt hovna ve větráku.

A teď se trochu bojím vlastních reakcí. Skoro fyzicky cítím, jak kolem mě blikají červené kontrolky a sirény řvou jak před výbuchem Černobylu, ale zároveň mi je jasný, že Hostující profesor tohle nevidí. A hrozně ráda bych ho nějak varovala. Protože tohle asi bude škoda.
Myslím, že lidi se dělí na dva typy - na hníjící a na kvasící. Většina lidí je ten první typ - když se stane nějaký průser, nějaká křivda, hádka, tak když to nechají být, postupem času vychladnou. Prostě to nechají vyhnít a po čase můžou pokračovat dál. No a já jsem ten druhý typ. Já kvasím. Když se něco nechá "odležet", tak místo toho, abych se na to začala dívat s nadhledem, začnu si v sobě všechny ty opravdové i domnělé křivdy hromadit, hezky se v tom nimrám, až nakonec bouchnu. Zatímco u většiny lidí je prvotní reakce při hádce obvykle vztek a samozřejmě si myslí, že v právu jsou oni, dokonce třeba i řeknou něco, co ani nechtěli, tak já to mám naopak. Obvykle se pokusím dívat se na to z perspektivy druhé strany, připustím svoji chybu a někdy ustoupím. A pak... pak to přijde. Jsem samonasírací. V závěru pak často ani není možné vypátrat, kdo to vlastně začal, na čí straně byla chyba, vlastně někdy už ani není možné zjistit, proč to vlastně celé vzniklo, každopádně mě, totálně nakváslou, už nikdo nepřesvědčí o tom, že jsem nebyla v právu. Myslím, že ta nejhorší slova, která jsem kdy někomu řekla, nikdy nebyla vyslovena v afektu. Naopak byla pečlivě vybrána v domnění, že naprosto přesně vystihují to, co chci říct. Bohužel to bylo většinou už v takové fázi retrospektivního vykvašení, že taky byla úplně mimo a nikdo v podstatě nechápal, na co to je reakce.
Je to poměrně fatální vlastnost. A nenávidím ji. Ale aspoň připouštím, že ji mám. A myslím si (pokud sem přijde Balička cigaret, tak ať to případně vyvrátí), že se snažím s tím něco dělat. Respektive minimálně vím, co s tím dělat. Jenže je k tomu nutná i kolaborace druhé strany.  

Já o tom potřebuju mluvit. Řešit to. Hned. Teď. Nenechávat nezodpovězené otázky. Nesnáším "uvidíme." Protože to je jako co za časový rámec?
Je to jedna z věcí, které například za dvacet pět let nepochopila moje matka. Se kterou jsem se měsíc a půl neviděla a měsíc nemluvila. Přitom po jejím posledním kousku, kdy ségře řekla, že pokud od ní chce peníze, má si o ně zažádat oficiální cestou, bych jí ten telefon už i zvedla bez toho, že bych jí poslala smsku, že si o styk s dítětem má zažádat oficiální cestou. Ale ne, ona se místo toho radši bude ségry ptát, co mi zase udělala, a posílat mi řetězovky. (Nabízí se tu otázka, že když tohle neví moje matka, tak jak to má vědět Hostující profesor - jenže moje matka žije v paralelním vesmíru, jehož je středem, a ostatní se kolem ní otáčejí, zatímco Hostující profesor je poměrně přemýšlivý a empatický člověk.)

Strašně bych teď potřebovala, abychom měli s Hostujícím profesorem nějakého společného kamaráda, který mu řekne: "Hele, není to švestka, nic dobrýho z ní nevykvasí."
Já to říct nemůžu, protože by to vypadalo jako vydírání. Jako nátlak.
Přitom se snažím chápat, že jestliže chci, aby někdo akceptoval, že já jsem kvasící typ, musím se i já přizpůsobit tomu, že ten druhý je hnijící typ. A já nevím, co se stane s hnijícím typem, když se nenechá vyhnít, ale vím, co se tak může stát se mnou.
Rozumím tomu, že potřebuje čas. A že bych mu ho teď jako ta, co to v podstatě začala, měla dát. Jenže během házení hovna do větráku vyplynuly na povrch věci, které mi teď to čekání na "vyhnití" jaksi komplikují. Zaprvé celá tahle hádka proběhla přes smsky. Třikrát jsem navrhla osobní setkání, dvakát byla moje nabídka ignorována, potřetí byla aspoň odmítnuta (protože jsem do té zprávy nic jiného kromě otázky, jestli spolu můžeme mluvit osobně, nenapsala). V podstatě žádné velké výhrady vůči písemné komunikaci nemám, pokud se oba dva dokážou na úrovni písemně vyjádřit. Ale když v něčem hrají roli emoce, je tenhle způsob komunikace naprosto debilní, což jsme jasně prokázali. Jsem smutná a on si to interpretuje, že jsem naštvaná. Napíšu slovo, které podle mě metaforicky vysvětluje, jak se cítím, a on to bere jako obvinění z vlastní ubohosti. Neviděl, jak jsem se v neděli odpoledne rozbrečela, a neslyšel, jak se mi třásl hlas, když jsem Baličce cigaret říkala, že už nevím, jak mu to mám vysvětlit. A já jsem neviděla, jestli se k němu skutečně dostalo (ve smyslu "get the message through") to, co jsem mu napsala. Protože jsem vždycky měla pocit, že si radši ukousnu jazyk, než abych mu přiznala, jak jsem někdy smutná, když ve čtyři ráno uklízím skleničky od vína a lehám si sama zpátky do ještě teplý postele. No, prsty jsem si neukousla. Ale měla jsem pocit, jako kdyby si to vůbec nepřečetl.
A hlavně, hlavně bych ho donutila - i za cenu, že bych mu měla dát pár facek (a že tohle se nám líbí) - aby mi odpověděl na moje otázky.
Protože ano, chtěla bych se snažit čekat, až ho to přejde, až to nechá vyhnít, jenže já nevím, jestli dokážu bez vykvašení čekat, až navážeme na "já ale přece nevím, co spolu máme." Připadám si, jako kdybych hrála nějakou hru, jejíž pravidla neznám, ale pokaždé, když je poruším, tak dostanu vynadáno.

Mluv se mnou a nedávej mi tolik času a prostoru pro (špatné) interpretace.

Dítě nebo doktorát?

Předem varuji, že toto nebude korektní příspěvek. Kdyby mi snad někdo chtěl v komentářích vytknout intelektuální snobismus, neoprávněný pocit nadřazenosti a donebevolající aroganci.
Nepopírám, že taková jsem. Aspoň občas a možná bez těch přívlastků. Ale sakra, když se podívám kolem sebe, tak mi v tom zkuste zabránit!

Teoreticky je tohle můj poslední rok na univerzitě. Takže tak poslední dobou přemýšlím, co se mnou bude pak. Teda ne jako třeba, jakou si budu hledat práci a kde, ale... Jak proboha přežiju v tom světě tam venku?! Řekněme, že byť univerzitní prostředí nepovažuju za prostor, kam lidská blbost nikdy nevkročila, přece jenom je to trochu mikrosvět sám pro sebe a lidé v něm jsou nuceni používat mozek aspoň do té míry, aby se nepřišlo na to, že by bylo lepší, kdyby ho nepoužívali vůbec. Takže ano, jsou tam idioti. Ale strašná je ta představa, jak počet idiotů kolem mě enormně vzroste, jakmile opustím bezpečí fakulty (jak jen se dá hovořit o bezpečí v rámci budovy, kterou jsem poprvé viděla opravovat v den svých přijímacích zkoušek, a s opravou stále ještě neskončili, akorát nám omítka padá na hlavu každý semestr z jiné zdi.)

Přiznávám, že jsem na to poslední dobou přecitlivělá. Není fér, abych lidi kolem sebe nazývala blbci a idioty. Možná by se spíš hodilo oblíbené označení sociálnědemokratických politiků - "obyčejný člověk."
Uveďme si teď pár příkladů, na kterých chci ilustrovat, co mě děsí na představě každodenního kontaktu s obyčejným člověkem (protože co si budeme povídat, ve škole se mi následující věcí nedějí, serou mě tam jiné, ty ale nesouvisí s obyčejným člověkem a o tom za chvíli).

1) Obyčejný člověk jede RegioJetem. Myslím, že cestující by měli procházet psychotestem, který vyhodnotí, zda jsou způsobilí používat místenky.
"Dobrý den, prosím vás ta dvacet trojka je moje." Lepší varianta je: "Prosím vás, já jsem tady potkala kamarádku, nevadilo by vám, kdybyste si sedla na třicet dvojku?"
Pak existuje varianta druhá, kdy někdo okupuje vaše místo ne proto, že ve vlaku někoho potkal a chce cestu strávit s ním, ale proto, že se mu vaše místo prostě líbí víc a využije toho, že nastoupí o zastávku dřív. Ti lidi asi jaksi nechápou, že místenku u okna jsem si koupila proto, že chci sedět u okna a ne v kupé uprostřed, kde ani není stoleček, kam si můžu odložit kafe! Další věc, kterou nechápou, je fakt, že já nejedu celou trasu a v případě, že oni ano, je ještě párkrát během cesty někdo přijde vyhodit. A poslední věc - když si sednu jinam, stewardi mi někdy nedonesou vodu!
Přísáhám, že v neděli to bylo naposledy, co jsem něčí prdel nechala sedět na místě, které jsem si koupila já! Klasicky: "Dobrý den, prosím vás ta padesát čtyřka je moje." Ticho. Muž držel na klíně sushi a bohužel nějaký civilizační zlozvyk, kterého mě měli v Mexiku zbavit a který velí, že není slušné někoho rušit u jídla, mi dělal potíže ho kvůli tomu na férovku vyrazit. Zeptala jsem se tedy aspoň, kam jede, abych si pak nemusela přesedat. Ticho. Když jsem se nadechovala, že se zeptám anglicky, slečna - pánova přítelkyně - pípla: "Do Ostravy." AHA. Takže šlo jenom o to, že pánovi se víc líbilo u okýnka, takže vedle svojí přítelkyně nemohl sedět na sedadle u dveří, které si rezervoval. Však že to místo u okýnka je volné ve výchozí stanici, přece znamená, že tam nikdo nebude sedět až do stanice cílové, že jo.
Já vím, že na požádání mě pravděpodobně každý na moje místo pustí. Ale já nechci být ani vystavena situaci, kdy si o to musím říkat. Protože CO je tak těžkého pochopit na tom, že místenku si člověk kupuje na místo, kde chce sedět, ne na místo, kam si koupil místenku někdo jiný?! A není to výjimečná situace. Mně se to stalo už minimálně čtyřikrát a přibližně každou druhou cestu se setkávám s tím, že si někdo kolem mě prohazuje místa.

2) Obyčejný člověk si kupuje jízdenku u Českých drah. Jezdím sice RegioJetem, ale část trasy musím dojíždět s Čekej Debile. Minulý rok prošlo nádraží rekonstrukcí a udělali nové pokladny s elektronickými tabulemi. Je jich tam cca šest. Na třech z nich velkým písmem stojí "Vnitrostátní jízdenky." Na dalších třech velkým písmem stojí "Mezinárodní jízdenky" a pod tím menším písmem "Vnitrostátní jízdenky a místenky." Pokaždé je fronta jak kráva u třech pokladen s velkým nápisem "Vnitrostátní jízdenky" a zbývající tři pokladny jsou volné. I potom, co patnáctimetrovou frontu obejdu a během dvaceti sekund si koupím svou jízdenku, při čemž minimálně přední část fronty musí slyšet, že do Žiliny fakt nejedu, na mě obyčejní lidé ošklivě zahlížejí, ale i nadále jsou líní věnovat tři sekundy přečtení informací psaných o něco menším písmem, a radši budou čekat ve frontě o deset minut dýl, než by museli.

Tímhle to začíná. Pokračuje to přes "Ať si to teda vezme, když to chce. Ale musí to nechat k užívání lidem, jak jsou zvyklí. A také to musí opravit, zámek chátrá," řekla jedna z místních obyvatelek a končí to u toho, že si někdo týden po vyhlášení prohibice přelije stáčenej tuzemák do originální lahve a otráví se methanolem.
Ach jo.

Dostáváme se k problému číslo dvě. Stejnou měrou, jakou mě sere představa, že budu v každodenním styku s obyčejným člověkem, mě poslední dobou sere i univerzitní akademický snobismus. Na co si to tam jako hrajeme? Shrnula bych tento problém do výblitku docenta Recorrense "realita je ontologická." Lezou mi na nervy tyhle přeintelektuálštělé, až z paty vytažené fráze, ze kterých po dešifrování nezbyde prakticky žádný obsah, ale samozřejmě kdo jich použije víc, vyhrává. K tomu neopomeneme zmínit, že tento předmět je součástí grantu, díky kterému prošel inovací, která se pozná akorát podle toho, že na stole je vlaječka Evropské unie a posílá se speciální prezenčka. Jinak se samozřejmě nezměnilo nic, neb předmět přednáší stále ta samá fosilie, při čemž fosilii v tomto případě může být klidně i pětatřicet. Unavuje mě už, jak jdu na předmět, o kterém podle sylabu vím, jak strašně by mě bavil - kdyby ho učil někdo jiný. V úterý jsem se před poslední přednáškou přiopila, protože jsem věděla, že jinak se to přežít nedá. Ne proto, že bych se na hodinu a půl nedokázala zabavit něčím jiným, ale proto, aby mi bylo jedno, že něco tak zajímavého se dá takhle zkurvit.
Proč profesor, kapacita ve svém oboru a jinak vážený i mimo akademickou obec, umí udělat zajímavou přednášku - na téma, které by mě jinak ani nezajímalo! - bez pseudointelektuálského balastu okolo, zatímco jeho kolega, co mu právě zaschnul inkoust na doktorátu, o katedru vedle, uspí tímhle balastem posluchače během pěti minut a ještě asi chodí spát s pocitem dobře odvedené práce, že použil co nejvíc cizích výrazů a odkazů na sociálně-politickou situaci, o které v místnosti nemá nikdo ani páru. A proč mám na jedné katedře pocit, že se tam něco děje, že to má tendenci směřovat jinam než do hajzlu, zatímco druhá katedra je každým semestrem větší freakshow?
Mě už to prostě nebaví.

Takže závěr je takový, že mi v současné době připadá, že vylezu-li mimo univerzitu, jsou kolem mě samí blbci, ovšem nacházím-li se uvnitř univerzity, jsou kolem mě taky samí blbci, co předstírají, že jsou akademici.

Včera jsem seděla v hospodě, kam by mě jinak nenapadlo jít (ne jako do hospody jako takové, ale do téhle hospody), po dlouhé době s lidmi napříč obory a dokonce i napříč fakultami. A připadala jsem si přesně vyváženě - na půli cesty mezi obyčejným člověkem a akademikem. Řešili jsme témata jako sémantický přesah slov "public, audience, veřejnost a publikum," to, že gender studies jsou pro naši skupinu bez ohledu na pohlaví přežitá věda, nebo androgynní Japonce. A měla jsem co říct i k androgynním Japoncům, i když mě to jinak vůbec nezajímá. Protože jsme se nevyjadřovali jako akademici a nepředstírali u toho, že tomu všichni rozumíme, protože přiznat, že ne, by znamenalo pasovat se na debila, a přitom si nemyslím, že by někdo z nich stál deset minut ve frontě u pokladny s nápisem "Vnitrostátní jízdenky," když si tu jízdenku může koupit vedle.
Baliččina nová spolužačka mě ale upozornila, že můj současný problém má pouze jedno řešení. Musím se jednomu z těch světů víc přiblížit. Takže si buď mám udělat dítě nebo doktorát. Já ale pořád věřím ve třetí cestu.

Does your father know...?

Myslím, že teď je ta správná chvíle. S Hostujícím profesorem se právě nacházíme v neutrálním pásmu - to znamená po hádce, při které jsem mu málem řekla, ať si odnese tu pilku, kterou mi spravoval postel, a před dalším setkáním, které vzhledem k našim nekompatibilním rozvrhům nevím kdy proběhne.

Včera jsem dokonce měla takovou náladu, že jsem asi tak na půl hodiny necítila žádnou křivdu (o půl druhé ráno jsem se od Hostujícho profesora dokonce dočkala "tak promiň," ačkoliv předtím jsem se dozvěděla, že jsem protivná a jedovatá a neví, co se se mnou děje, což bylo přesně to, na co jsem se ho zeptala i já), kterou na mě spáchali všichni mí bývalí partneři, takže jsem skoro napsala post o tom, kterak mě při nejmenším každý z nich něco naučil, jenže pak přišla prohibice, takže jsem měla moc práce se čtením statusů na facebooku (jakožto sociologická sonda by se statuty z následujících dnů měly archivovat) a posmíváním se sestře, která deset minut před jejím vyhlášením odešla do nového baru specializovaného na koktejly.

Ještě že tak. Protože jsem dnes narazila na bloggerku (nechápu, jak mi mohla unikat tak dlouho, obzvlášť proto, že jsme jeden čas sdílely stejnou přezdívku, ač já si tedy nárokuju prvenství;)), která vám na otázky, jestli mi vztah s Hostujícím profesorem stojí za to, co na něm mám, jestli mi to přijde normální, zdravé a nedestruktivní, jestli to není nebezpečné, jestli si nemyslím, že zneužívá svého postavení, jestli to pro mě není ponižující nebo proč to dělám, když to pravděpodobně nemá perspektivu, odpoví jedním článkem a komentáři pod ním líp než já. Přece jenom je na každém typu vztahu asi něco univerzálního.

Musím k tomu ještě něco dodávat?

Co mám na chlapovi, co je o dvacet let starší a přednáší zřejmě hlavně proto, že rád poslouchá zvuk svého hlasu? A neměla by ta otázka znít jinak? Třeba, co bych měla mít na svých vrstevnících?
Kopřiva to vystihla přesně: "Jako mladší jsem poznávala různější lidi, chtěla jsem dávat šance všem, ale věkem jsem se smířila se svými preferencemi. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych se úplně uzavřela jen pro "své skupiny". Jen těm vně by to asi dalo větší práci. Například mladší muž. Nebránila bych se poznat jej. Spíše mě už nenapadá se na takového cíleně zaměřit a uvažovat o něm. Musel by dát první impulz."
A priori nezatracuju potenciální vztah s někým v mém věku. Jenom si to nedokážu představit stejně jako si většina holek mého věku nedokáže představit mít něco s někým ve věku svého otce. Když nebudu počítat spolužáka někdy v páté třídě ZŠ, nikdy mě žádný můj vrstevník příliš nezaujal. S jednou výjimkou, jejíž životní styl a názory ovšem neodpovídají datu narození. Takže ano, je o dva měsíce starší než já, ale před stejně starými kluky má tak deset let náskok.
Věkově nejblíž mi byl Restaurátor. Jsme pořád v kontaktu a podle toho, co o něm teď vím, tak myslím, že kdybych ho potkala v jeho pětatřiceti, možná by všechno dopadlo jinak. Prostě byl na mě ještě moc mladej. 
Dřív jsem tvrdila, že jsem špatně biologicky nastavená. Kopřiva tomu říká "preference." Možná není pravda, že prostě normální chlapy nepotkávám. Třeba je jenom nevidím, protože když vám od přírody nechutná exotické ovoce, těžko asi strávíte půl hodiny přehrabováním se v bedně v supermarketu a hledáním toho správně uzrálého avokáda, protože jste se rozhodli, že zrovna guacamole vám bude strašně chutnat.
Ne že by to teda něco řešilo.

A není to nebezpečné? A nebojím se?
Stejně jako Kopřiva se v podstatě bojím každého muže, protože v každém vztahu spatřuju velký potenciál k průseru. A stejně to furt dělám. Co už.

A nezneužívá mě Hostující profesor? 
A nezneužívám já jeho? A co je to vlastně zneužívání? Je "společenská povinnost, degradace druhého na spolubydlícího, spermobanku, plátce hypotéky" (tady) nebo "strach o sebe, že nic lepšího nakonec nenaleznu" (tamtéž) taky zneužívání? Anebo je to v pořádku, protože to tak dělá hodně lidí, takže v podstatě je to normální, zdravé a nesebedestruktivní?


A proč to dělám, když to nemá perspektivu?
A co je to vlastně ta perspektiva? Je perspektiva například více než 50% pravděpodobnost, že s člověkem, do kterého investuju čas a energii (a city?), strávím důchod? (Což je naprosto zcestná otázka, když je jasné, že mě žádný důchod nečeká, ale tak pro ilustraci.) Anebo je perspektiva třeba více než 50% pravděpodobnost, že v následujícíh několika měsících budu více než 50% času spokojená? Podle internetového slovníku cizích slov je perspektiva "zobrazení pohledu do vzdáleného prostoru do roviny, kdy se zobrazované předměty zdánlivě zmenšují a sbíhají.“ A jak vzdálený je ten vzdálený prostor? A je perspektivní třeba pořídit si psa? Proč?

Ještě mi bude chvíli trvat, než se naučím nemít výčitky svědomí z toho, že na některé otázky nemám odpověď. A že když tu odpověď nepotřebuju já, už vůbec nemusím mít výčitky z toho, že ji nemůžu poskytnout ostatním. Hostující profesor je jedna z kapitol, které si nemusím před nikým obhajovat, ani je nikomu vysvětlovat.
Samozřejmě se nabízí, k čemu tedy tenhle spot. To si ale taky nemusím obhajovat:) Třeba už jenom proto, abych odkázala na Kopřivu. Nick Kopřiva je zárukou kvality;)

Každopádně toto není filipika proti standardním většinovým vztahům, glorifikace těch nestandardních ani apologie "toho života, kterej vedu." Někdy se ptám, proč nemůžu být normální a chodit se spolužákem, sestěhovat se s ním do jednoho pokoje ve studentském bytě, představit ho doma a řešit s ním ty stejné problémy jako je spolubydlící, co myje nádobí jenom z jedný strany, nebo nedostatek kreditů na příští semestr. A pak si uvědomím, jak vlastně můžu vědět, že by to fakt bylo jednodušší?
Taky mám někdy pochybnosti, jestli tohle opravdu chci. Jedno ráno po návštěvě Hostujícího profesora mě z venku probudily děti. Myslím, že byla zrovna neděle nebo nějaké volno, takže asi odjížděly od prarodičů a loučily se. Nevím co, ale najednou mi něco bylo hrozně líto. A měla jsem pocit, že něco dělám hrozně špatně. Asi takový ten záblesk touhy po spolužákovi a plánování hypotéky, retrívra a dvojčat. Pak jsem ale vstala, dopila jsem ze skleničky zbytek nočního vína a šla do školy.
Minulý rok, přesně 19. září, jsme s Baličkou cigaret a Rebekou napsaly vzkaz v láhvi. Prostě jsme se opily, na papírek napsaly, jak si představujeme, že náš život bude vypadat přesně za rok, papírek hodily do láhve od vína, tu zavřely a vystavily na poličku mezi ostátní láhve od vína. Mobil s upomínkou mi zazvoní ve středu v 18:00. Nepamatuju si, co jsem tam napsala. Ale pochybuju, že bych před rokem měla nějakou jasnou představu o tom, jak můj život bude vypadat teď. A moc nevím, co tam napíšu tenhle rok.
Třeba vím, že nechci, aby můj život za tři, čtyři, pět let vypadal jako teď. (Progres, že jo.) Ale nevím, jak chci, aby vypadal.

Seznam věcí, co mě serou

Naschvál neuvádím přesné číslo. Vlastně bych ho mohla průběžně aktualizovat. Pro začátek bychom si mohli dát aktuální TOPku.

1. Hledáš si na léto nějakou brigádu?
NE!!! Děkuji za optání. V létě bych ráda utratila ty peníze, co jsem vydělala během roku.

Zdroj: http://mox.ingenierotraductor.com/search?updated-max=2012-05-22T16:53:00%2B02:00&max-results=6&start=6&by-date=false

Podívejte se, já chápu, že je společensky akceptovatelnější jít si na osm hodin sednout za kasu do Tesca, protože když někdo u své práce sedí u počítače a především u počítače DOMA, takže u toho může být na facebooku a to navíc klidně do tří do rána, není to hodno označení "práce." A víte co? Běžte už fakt do prdele. Tenhle rok to je poprvé, co jsem kvůli práci nestíhala školu, takže jsem jeden předmět vzdala s tím, že si ho holt zapíšu znova (ano, dokonce i na fildě se najdou zkoušky, na které potřebujete alespoň týden nepřetržité přípravy a ten týden jsem v červnu prostě nenašla), navíc to byla práce, u které si už čtrvtým rokem říkám, že příště už fakt řeknu, že to dělat nebudu, protože se na to necítím dostatečně kvalifikovaná a naprosto nerozumím tomu, o čem se v těch prezentacích píše. A už čtvrtým rokem trávím měsíc se situačními analýzami a marketingovými plány, u kterých postupuji maximálním tempem 30 slidů/den a při některých slovních spojeních se mi chce plakat, protože žádná lidská bytost přece nemůže být tak krutá, aby takové slovní spojení vymyslela, použila a ještě ho nutila používat ostatní lidi! Takže jestli se mě ještě někdo zeptá, jak je možný, že nemám čas, když celý den sedím u počítače, rozbiju mu hubu.
Jestli mi někdo řekne, že jsem především studentem, takže škola by měla dostat přednost před prací, taky mu rozbiju hubu. S tím souvisí další bod:

2. Že mí kamarádi nemají peníze nebo jich mají málo
Já vím, že i přes všechno nadávání na marketingové plány a dokumenty v pdfku mám se svojí prací neobvyklé štěstí. A není to tak, že bych pohrdala těmi, co jdou na tu brigádu do Tesca nebo dělat za bar. Akorát tím, že dělám docela jinou práci a hlavně celý rok, vydělám si trochu dost jiné peníze. Které nemám s kým utratit. Když chci jít s někým na pivo nebo na večeři a on nemůže, protože nemá peníze, jasně, že mu to zaplatím. Letenku do Mexika už asi ne-e. Takže pak do takových destinací lítám sama. A frustruje mě ta myšlenka, co všechno bych s těmi penězi mohla dělat, kdybych měla s kým.
No a s tím se pak pojí i to, že někteří, co jím zaplatím to pivo a večeři, si na to občas moc zvyknout a dovedou to i do "když potřebuju peníze, řeknu si Grétě, ona nebude spěchat na vrácení, protože jí nebudou chybět." No, nebudou. Ale občas mi třeba od takovýho člověka chybí zpráva nebo mail, co mi pošle jen tak.

3. Ty už máš určitě hotový všechny zkoušky a bez problémů, to se ani nebudu ptát.
Nejlepší je taková věta pronesená někdy v půlce června. Nechápu, jak na to přišli. Letní zkouškové jsem nejdřív měla ukončené 9. června a to někdy v prváku, zimní 31. ledna, protože jsem tenkrát měla motivaci letět za Restaurátorem, krerý mi pak napsal, ať radši nejezdím. Bilance letošního zkouškového (pravda, trochu mě omlouvá, že jsem toho měla hodně plus práce) je jeden áčkový předmět, který si musím zapsat znova, protože jsem nešla ani na jeden vypsaný termín (á, napadá mě podbod, děda: "Ale to jde okecat, ne?" Ne, v průměru sedmdesát stránek na jednu samohlásku nejde okecat), na jeden béčkový předmět jsem se vykašlala a jednu zkoušku jsem dělala dvakrát a stejně z ní mám E. Tak jako s kým si mě ti lidi pletou?

4. Být doma.
Jo, je to blbý, ale je to prostě tak. Já vím, že to je nevděčné, protože se přece mám kam vrátit, mám tady rodinu a nikdo mě tu nebije a nekřičí na mě, ale já se někdy nemůžu ubránit tomu, abych si neříkala, že to tady strašně nesnáším. Už to není jenom o tom, že se tady nudím, protože tady nikoho neznám a domů jezdím prakticky jenom kvůli tátovi, ale o tom, že mi začíná připadat, že sem nepatřím. Přestávám tady tomu rozumět a mám si toho pořád míň a míň říct s vlastní rodinou. Ubývá starých témat a neobjevují se žádná nová. Někdy hledáme, co si říct, jako kdybychom byli úplně cizí lidi, co spolu musí vydržet, a snažili se najít nějaké konverzační téma.
Pořád víc a víc mě ubijí tátův pasivní životní styl. Hlavně mi ho je líto a v podstatě by se dalo říct, že se na to nemůžu koukat. Navíc teď mám srovnání s Hostujícím profesorem. Co si budeme povídat, Hostující profesor je o dva roky mladší než táta, ale jinak to vypadá, že aspoň o patnáct. Je to takový smutný srovnání. Tátovi není ani padesát, má peníze, měl by i čas, kdyby se přestal vymlouvat, a jeho život se mimo práci omezuje na to, že jde s kamarády do hospody, dívá se na televizi a občas vyjede s klukama na motorku. Jestli matka měla v něčem pravdu, když odcházela, tak to bylo v tom, že v naší rodině je prostě nuda - protože jsme nic nedělali spolu. Ne že by to nebyla i její chyba. Vzpomínám si, jak jsem několikrát našla nějakou akci v okolí a navrhla výlet, na což mi naši řekli, že si klidně můžu vzít auto a dojet si tam. Nějaká snaha tu byla potom, skončilo to ale asi u dvou výletů a pak velkých plánů, které obvykle ztroskotaly na neschopnosti tří lidí se domluvit a taky na pohodlnosti, páč je velký problém zavolat sousedům, jestli můžou pohlídat psy, a najít na netu ubytování a v mapě trasu.  
Očekává se ode mě, že budu jezdit na víkendy domů a přitom nejsme jako rodina se schopný ani společně naobědvat, protože když se uvaří jídlo, ségra si obvykle sedne k televizi, táta ke stolu, kde si rozloží noviny, a já si sním oběd na baru a uvažuju, jestli když něco řeknu, nebude je to rušit.
Momentálně je táta na týdenním výletu na motorkách a jsem tady jenom se ségrou. Což jsem vydržela dva dny a za tři hodiny odjíždím. Včera jsem měla chuť jí uprostřed obchodního centra naplácat na prdel. Dostala další ze svých záchvatů puberty. Ve dvaceti letech. Někdy o ni mám docela obavy - co se jí bude muset stát, aby si v tý načesaný hlavince trochu srovnala priority a odnaučila se ten přezíravý tón, když tak moudře říká "jaký si to uděláš, takový to máš" a to u věcí, o kterých vůbec nic neví, protože ke zkušenosti s nimi si ani nepřičichla. Trochu škodolibě si představuju, jak po čase na výšce zjistí, jak vzdálenost přetrhává kontakty se spolužáky ze střední a s kamarády, se kterými dřív trávila každý víkend, a že lidi začínají navazovat jiné vztahy, začínají chodit do práce a mají pořád víc povinností a pořád míň času a ten čas musí dělit mezi víc lidí a že stojí docela úsilí najít jeden termín, kdy se sejdou všichni, a já jí na to jako ona mně moudře řeknu, že "jaký si to udělala, takový to má." Pravidla nudná sestra, co nechodí nikam pařit a nezná žádný dýdžeje ani nikoho z Evropy 2.
Bod 4 zřejmě dává krásně vyniknout názvu blogu:) Gréta není doma - asi nikde. 

Moje cesta k dospělosti, 1. díl: Když se ze slova "spolubydlící" stane vulgarismus

Na některé věci jsem už příliš stará.

Například na spolubydlící.

Shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem částečně opustila rodné hnízdo, absolvovala se spolubydlícími, by bylo skoro stejně zábavné jako shrnout anabázi, kterou jsem od té doby, co jsem poprvé viděla nahého muže, absolvovala s nimi. Akorát míň frustrující. No ne, ta poslední věta je blbost.

Pět let, pět bytů, dvacet tři spolubydlících.

Vyjmenovat si alespoň ty, kteří se nesmazatelně zapsali na můj seznam, s čím už nikdy bydlet nechci, by vydalo tak na pět samostatných příspěvků (pravděpodobně s názvy jako Oblomov, Psychopatická medička, Pan Hovno a Hello Kitty – to poslední ovšem se šťastným koncem, neboť z poslední doby mám zprávy, že Hello Kitty si osvojila mnoho sociálních návyků a poměrně dobře se s ní dá žít), takže si vyventiluju frustraci pouze za poslední období.

I přes své bohaté zkušenosti se spolubydlením jsem nikdy nezažila to, co zažívám za poslední rok se Slovenou. Co jsem ji poznala, musela jsem zcela redefinovat své vnímání konceptu „prase.“ Když o ní vyprávím, setkávám se buď se znechucenými výrazy, asi jako když někdo na rozlučkové party mého kamaráda začal popisovat obsah filmu The Human Centipede (negooglete to, fakt ne!), anebo s naprostým nepochopením a zpochybňováním mé věrohodnosti.
Ono je toho tolik, že ani nevím, kde začít. A asi by bylo lepší to zkrátit, protože už jste teď všichni jistě znechucení tím, že jste si vygooglili The Human Centipede. Tak já na to navážu. V tomhle bytě bydlím třetím rokem. Začínaly jsme ve složení já, Balička cigaret, Gedžitka a Zrzka. Z původního složení jsem zbyla já a Balička. Mezitím se tam prostřídalo sedm různých lidí včetně dvou Thajek a jedné Japonky. S každou změnou šla úroveň o něco dolů, ovšem to, co na náš byt přinesla Slovena ani žádnou úroveň už nemá. Tak například posraný záchod, kdo z vás tohle má, že? Když se to stalo pár týdnu po nastěhování Sloveny poprvé, řekla jsem si, že se to teda může stát. Dobře, viděla jsem to předtím jen na záchodech na veřejných místech, ne u nikoho doma, ale tak… může se to stát. Když se to stalo ve stejném týdnu podruhé, použila jsem svou oblíbenou lístečkovou metodu a na dveře umístila opozornění, aby si po sobě uklízely záchod. Balička pak slyšela Slovenu, jak se Želvíny, spolubydlící, která ji na náš byt přivedla a se kterou sdílí pokoj, ptá, proč tam zase byl nějaký lísteček. Takže jsem vysvětlila, že proto, že ten záchod byl už zase posranej. Neuplynul ani týden a v bílé míse se opět skví hnědá čára. Odolala jsem pokušení dotáhnout na záchod Slovenu za vlasy a vymáchat jí v tom hlavu a na dveře jsem umístila názorný obrázek, jak se používá záchodová štětka. Musím říct, že od té doby už zbytky hoven v míse nemáme, nicméně bohužel to byl můj poslední pedagogický úspěch, co se týče Slovenina osvojování si základních hygienických návyků.  Nebudu-li počítat, že občas už si po použití toalety umyje ruce. Mám ale podezření, že to dělá pouze v případě, že musela použít záchodovu štětku a to jenom, když si vzpomene. (Mám navíc dojem, že ji na to upozornila Želvína, kterou jsme na to upozornily my.) Od té doby, co jsem zjistila, že Slovena si opravdu poté, co si utře zadek nebo frndu, nemyje ruce, tak si příbory, které vytahuju ze šuplíku a nevím, kdo je myl nebo utíral, před použitím znova umyju. Vedle toho, že jsem toho hodně přečetla o přenosu nemocí fekálně-orální cestou, tak se mi taky jednoduše chce blít, když si představím, že si do pusy strkám vidličku, na kterou předtím sahala ruka, která ještě předtím byla v bezprostřední blízkosti Slovenina řitního otvoru.

I k používání kuchyně, respektive jejich určitých částí, má Slovena svérázný postoj. (Bod mytí nádobí přeskočím, to je nuda. Snad jenom, že se u nás rapidně zvýšila spotřeba houbiček na nádobí. Tak dvakrát týdně vyhazuju houbičku, ve které jsou zažrané zbytky jídla a pokládám na dřez houbičku novou, která za dva dny vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsem vyhodila. Fascinující také je neschopnost některých lidí zapamatovat si, že houbička, která leží na dřezu slouží k umývání nádobí, zatímco houbička, která leží na sporáku, slouží k čištění sporáku (což je ale v podstatě jedno, protože proč by si po sobě někdo uklízel sporák od oleje, že jo?) a věčně bude tou houbičkou od sava mýt talíře.)  Tak například, proč používat odpadkový koš, když šlupky a zbytky nespotřebované zeleniny, případně skořápky od vajíček můžu hodit do dřezu? A nechat je tam? Tak den, dva? Možná bych to pochopila, kdybychom měly odpadkový koš o tři patra níž, ale my ho máme metr od dřezu. Při naší hádce, která proběhla asi před třemi týdny a při které jsme si se Slovenou sdělily, jak už se nemůžeme dočkat, až z toho bytu vypadne, mi ovšem vysvětlila naprostou nelogiku mého počínání, kdy vyžaduju, aby ve dřezu neplavala rozmočená ředkev: „Musíš si uvedomiť, ze predsalen je nás tu viac a kuchyňa je miesto, kde sa spracovávajú potraviny, takže to, že tam občas budú ďaké šupky je úplně normálna vec. Neviem, ako by si teda prežila v prirodě, keď sa ti bridí chytit jednu sprostú šupku od redkovky.“

No tak měli byste na to nějaký argument? Prostě v kuchyni se dělá s jídlem, takže je normální, že jídlo je na lince (kde třeba týden hnije nakousnuté jabko), jídlo je na podlaze (jednou byla Slovenina červená řepa nejen v kuchyni, ale i na záchodě a v umyvadle v koupelně), jídlo je rozmočené ve dřezu, jídlo je připečené na sporáku… A mé nároky jsou nepřiměřené, jak mi nadále Slovena sdělila. Bohužel už mi neodpověděla na otázku, co přesně je na mých třech požadavcích (aby se dodržoval rozpis úklidů – který mimochodem nebyl před jejich nastěhováním potřeba – aby si po sobě v kuchyni uklízely svůj bordel hned a aby si ze sítka ve vaně vybíraly svoje vlasy) nepřiměřené, ani na otázku, jak to vypadá u nich doma. Mám ale dojem, že ještě hůř než u nás, protože Slovena jezdí domů tak jednou za tři týdny. Asi tam nemůže vydržet ten bordel.

Ten poté, co jsme se takhle zhádaly, se ve dřezu objevily skořápky od vajíček a po obou holkách zůstaly vlasy v sítku. Brala jsem to už jako provokaci, takže jsem si udělala provokaci vlastní – koupila jsem druhé sítko a nechala vzkaz, že chápu, že můj požadavek, aby si po sobě vlasy uklízely, je nepřiměřený, takže teď budeme s Rebekou mít vlastní sítko. V současné době to vypadá tak, že když se jdu mýt, obléknu si rukavici, vyndám olezlé sítko plné vlasů, dám do odpadu vlastní sítko, umyju sebe, umyju sítko, vezmu si rukavici a do odpadu vrátím olezlé sítko plné vlasů.

Nicméně Slovenin argument, že kuchyň je od toho, aby tam všude bylo jídlo, již teď vstoupil do dějin tohoto bytu, není dne, kdy bychom ho nazapojily do běžné konverzace:

„Holky, co kdybychom přestaly splachovat? Víte jak, je to záchod, tam se sere, to hovno tam patří.“

„Rebeko, zbyl mi v lednici jeden syreček, tak ho prosím tě sněz, anebo ho polož na linku a nech ho tam, než se vrátím. Je to kuchyň, to jídlo tam patří.“

Nepopírám, že jediné, co ke Sloveně cítím, je naprostá averze. A může si za to sama. Vedle absence hygienických návyků je u ní patrná i absence návyků sociálních. Prostě tři ze čtyř svých spolubydlících nasere, jen co ji vidí.Vlastně ji nemusí ani vidět, stačí ji slyšet. Například společně s detoxem začala i se cvičením. Skáče podle videí, která si pouští na notebooku. V koupelně. Mezi jedenáctou a půlnocí. Tedy dobou, která je u nás na bytě nejfrekventovanější k čištění zubů a podobným hygienickým aktivitám, o kterých nevím, jestli je Slovena má. Když už jsme u čištění zubů, dělali jsme si spolužákem, který má na bytě Slovenu v mužském vydání, srandu z toho, že on si pro jistotu bere kartáček na zuby k sobě do pokoje. Tak jsem ho politovala a sebevědomě prohlásila, že tohohle jsem ušetřena. Přišla jsem domů a nemohla jsem najít svoje bačkory. Načež Slovena vyšla z balkona, kde byla kouřit. V mých bačkorách. Na můj dotaz, proč si na špinavý balkon bere moje boty, ve kterých chodím po bytě, odpověděla, že nevěděla, že ten balkon je špinavý. Balkon, na který prší a po kterém se válí vajgly, protože po dobu, kdy byla Balička cigaret pryč, Želvína ani Slovena, jediné, kdo na bytě kouří, popelník nevynášely. Doufám, že sledujete tu logiku: balkon není špinavý, proto si sundám svoje bačkory a půjdu tam v cizích. Jasný, ne? A šlupky do kuchyně patří.

Ani Želvína na tom není s úklidem nejlíp (tři měsíce po jejím nastěhováním jsem přestala používat mikrovlnku – a to v ní tenkrát bylo jenom připečené jídlo, teď už v ní bují tři druhy plísní a Želvína se Slovenou ji dál jako jediné v bytě vesele používají – hlavně, že obě nakupují biopotraviny a Slovena drží detox), přesto jsem schopná se s ní normálně bavit nebo jít s ní na pivo. Se Slovenou se snažím kontakt omezit na pozdrav a předání nájmu. Který mi měla dát před dvěma týdny, mimochodem. Což mě plynule přivádí k tomu, jak ráda bych se už dostala do světa dospělých lidí.

Momentálně mi nepřipadá, že žiju v bytě s dalšími dospělými osobami, ale s dětmi, co věčně něco nemůžou, nechtějí nebo nevědí. Když jsme na bytě začínaly v původním složení, dohodly jsme se, že smlouva na byt a na plyn a elekřinu bude na mě a ostatní mi do určitého dne v měsíci pošlou svoji část nájmu. Tenkrát jsme řekla, že souhlasím, ale že to neznamená, že budu všechno zařizovat já. Jak myslíte, že to je dneska? Můžu být ráda, když mi do toho určitého dni v měsíci dá nájem půlka lidí. To mě na tom ale tak neštve. Nejvíc mě rozčiluje, že to jsem já, s kým se řeší: „No ale já tady příští rok nebudu a nemůžu platit celé prázdniny…“ (Ale že smlouvu máme do půlky září to víš, ne?)

„Aha, no já jsem nevěděla, že když ti teď oznámím, že se za dva týdny stěhuju a nikoho za sebe nenajdu, tak se všem zvedne nájem…“

„Platím tady předražený nájem jako všichni ostatní, tak si budu šlupky nechávat, kde chci…“(Nájem je v současné době při dvou osobách na pokoji asi o sto padesát korun vyšší než je zdejší průměr a stejný jako na koleji, kde jsou ale na pokoji tři, o koupelnu se dělí s dalšími šesti lidmi a v kuchyňce mají tak maximálně mikrovlnku. No a vyšší je proto, že nám zvedli inkaso za plyn, protože Slovena si v půlce září zapnula topení, termostat hodila na třicítku a odešla do školy. Tak to pokračovalo ceou zimu. Pak by bylo divný, kdybychom neměly nedoplatky.)

Nejvíc mě ale dostává, když se někdo začne tvářit, jako že protože to všechno platím já, tak já asi ovlivním cenu, a když se platí hodně, tak si asi něco strkám do kapsy. Za poslední rok jsem už několikrát měla chuť zajít na RWE a ČEZ, odhlásit se tam, hodit před ostatní spolubydlící nájemní  smlouvu s číslem účtu majitele a vesele jim zamávat. Sice by asi byl pocit k nezaplacení koukat, jak nejsou schopné dát dohromady tu částu na pokrytí všech výdajů a jak zoufale hledají, kam jim zmizely tři čtrvtiny spotřebičů a nábytku, které jsou moje, ale pro mě by to znamenalo ty tři čtvrtiny kvůli jednomu roku někam odstěhovat a hlavně opustit byt, který jsem si svým způsobem „vypiplala“ a kde mám druhé doma. Takže pořád naivně doufám, že výměnou několika nefungujících elementů dám celek zase do normálního pohybu a bydlení pro mě nebude akorát zdrojem frustrace.

Ale každý den se přesvědčuju o tom, že na některé věci jsem prostě už stará, že už nemůžu jet v tomhle studentském módu, kdy si mám zvykat na „jiné“ hygienické návyky dalších pěti lidí, kdy jim mám říkat „umyj si ruce, zaplať nájem, nenechávej otevřený dveře, když topíme, zhasni v kuchyni, když tam nejsi…“ Nemyslím si, že bych měla problémy přijmout nějakou zodpovědnost, akorát už bych ráda žila ve světě, kde tu zodpovědnost nemusím mít za další dospělé lidi a kde věci fungují podle vzorečku nemůžu, nechci, nevím -> odnesu to, nikoliv nemůžu, nechci, nevím -> Gréta to bude muset nějak zařídit.

So what?

To si teď říkám já skoro pořád:

-          když odejde Hostující profesor. Něco jako malá postkoitální deprese.

-          když skončí přednáška na kolokviu, kde máme povinnou účast. Za dva kredity. Těžce vydřený. Neskutečné, kolik nudy dokáží akademici vtěsnat do zajímavého tématu. (I podle akademika Hostujícího profesora.) Následně pak dotazy od akademiků z publika. U kterých je těžké identifikovat, co je ten dotaz. Aneb akademik v publiku: „Děkuji za přednášku, byla velmi podnětná. Myslím si, že pes může být černý a hnědý. Ovšem profesor Veterinář ve své publikaci Disputace o barvě jezevčíka uvádí, že pes může být i bílý. Nevím, jaký na to máte názor, ale já s tím souhlasím a také bych rád dodal, že pes může být také strakatý.“ Odpověď akademika před mikrofonem: „Tak ano, samozřejmě, pes je chlupatý. Pes může mít dlouhé nebo krátké chlupy. Podle docentky Dojičky krav mohou psovi chlupy vypadat. Ovšem – a o tom se již Dojička nezmiňuje –  pes se také musí česat.“ A tohle jsem poslouchala celý víkend. Navíc chlebíčky byly jenom pro přednášející.

-          když plánuju blízkou nebo vzdálenou budoucnost. Rozhodnu se, že něco udělám a potom následuje: A?

Poslední dobou mám dojem, že ostatní píší o tom, o čem bych chtěla psát i já, akorát líp. Což je taky jeden z důvodů, proč zmizel minulý příspěvek. Protože nikdo, kdo na něj reagoval, ho nepochopil. To není výčitka, protože pravděpodobně je chyba na straně autorky. Internetový rybníček je malý a každým postem se vydávám všanc náhodným spojením v googlu. A to riziko mi za to nestojí, ne, když musím v komentářích vysvětlovat, co jsem příspěvkem myslela a nemyslela. Navíc z toho pak mívám výčitky svědomí. Když ve vzteku napíšu něco o Hostujícím profesorovi (mimochodem, vztek je nejlepší „Visiting profesor summon kit“ – udělat si večeři, oblíknout se do županu a být nasraná a Profesor se hned ozve, že je za hodinku u mě) a on potom, sice pozdě, ale přece, přijde s tím, že „Měl jsem pro tebe tulipány, ale nechal jsem je na sluníčku a asi jsem je uvařil.“

Tak třeba zoe. Líbí se mi to spojení "krok zpátky ve vlastní evoluci." Potřebovala bych si promluvit asi tak se sedmnáctiletou Grétou, která by mi dala pár rad do života. Jak ta měla ve všem jasno! Je to stejné jako třeba s angličtinou - ta taky byla jednoduchá, dokud jsem o modálních slovesech věděla jenom to, že ve třetí osobě přítomného času se k nim nepřidává sufix -s. 

Je snadné nebýt připosraný, když toho moc nevíte. Taky mám plány. Nějaké. A zjistila jsem, že největší překážka v jejich realizaci je zřejmě strach, že když se mi podaří je uskutečnit, tak zjistím, že jsem tohle vlastně vůbec nechtěla. Tak tu tak sedím a tvrdím, že nevím co bych. Co bych měla dělat v létě? Měla bych jet do Mexika? Co když za to dám tolik peněz a nebude se mi tam líbit? A vůbec tam nebudu mluvit španělsky, protože tam budu se samými cizinci, se kterými budu mluvit akorát tak blbě anglicky? Neměla bych zkoušet dostat stipendium na semestr v Argentině, abych stihla magistra v termínu a mohla se přihlásit tam, kam chci, a když se tam zvládnu dostat a udržet se tam, tak pak mít možná job polosnů? (Protože úplně původně jsem chtěla být herečka v Hollywoodu a taky slavná zpěvačka, akorát neumím zpívat a dělá mi problém svlékání na veřejnosti). A co když se mi to povede a pak zjistím, že vlastně chci dělat něco jiného a všechny ty věci jsem tomu podřídila úplně zbytečně? A radši bych za sebou měla semestr v Argentině? Měla bych zkusit Hostujícímu profesorovi říct, že teď spolu nestrávíme večer, ale odpoledne a mimo postel? A on by to možná udělal a co kdybych pak zjistila, že mi je s ním stejně nejlíp v posteli?

Jo, na ty chlapy by sedmnáctiletá Gréta byla nejlepší, protože neznala rozsah a dosah Ale ten už nepřijde. Nikdy se nevracela do ještě vyhřáté, ale už prázdné postele s úvahou, jestli to nebylo naposledy. A jestli to ještě někdy s němým bude takové. No dobře, ta starší Gréta už se neptá, jestli, ale kdy. Stejně ale špatně snáším ta tranzitní období a kazím si jimi náladu ještě dřív, než přijdou. Tady má asi kořeny ta moje klínová metoda - vytloukat klín klínem, najít co nejrychleji náhradu za pána, co už nepřijde. Však posledních pět let trávím tím, že na nějakého chlapa zapomínám.

Poslední necelý rok si zase zvykám navštěvovat někoho, kdo nemluví, čůrá do plastikového pytle, co visí z postele, a koho krmí piškoty rozpuštěnými v čaji, z čehož by mi mělo být ještě víc špatně, než když někoho vidím namáčet si sušenky v kakau. A přesto je mi z některých věcí víc úzko než z těch jipek, ripek a interny. Ty hadičky a zápach moči jsou aspoň konkrétní, víte, jak se s tím vyrovnat, ale tyhlety psychodiagnózy nějak neumím uchopit. Navíc to asi fakt máme v rodině. Ale toho už jste si asi všimli.

A taky by asi věci usnadnila normální komunikace s vlastní matkou. Třeba bych pak nemusela shánět informace přes další dvě osoby. Nějak to ale zatím nejde. Vedle tranzitních období taky ještě špatně snáším, když se dveřmi práskne moc hlasitě.

A taky jsem zjistila, že poslední dobou nějak moc solím.

Jak se snažím nebýt ženou

Vždycky jsem nesnášela takové ty laciné ženské triky, respektive ty postupy, které ženy používají, aby si například vynutily pozornost muže, aby muže potrestaly za nějakou domnělou křivdu, která se jim z jejich strany stala (například když šel na fotbal místo do kina na Sex ve městě), nebo aby naznačily, že muž provedl něco, co se jim nelíbí, a muži, teď si zjisti, co to bylo a usmiř si mě. Prostě takové ty věci, které existují pod nálepkou "typická ženská." Přišlo mi to nedůstojné pro obě strany. Poslední dobou si ale říkám, že tohle "typicky ženské chování" vlastně vůbec není inherentní, ale je výsledkem běžných interakcí mezi mužem a ženou. Myslela jsem, že tohle dokonce ani neumím, ale možná je to tak, že ostatní ženy se s tím taky nerodí, ale osvojí si to během života. Některá dřív, některá později. Chlapi, vždyť vy tohle chcete!

Hostujícímu profesorovi se podařilo mě během posledních dvou týdnů třikrát naštvat. Podruhé se urazil ještě kvůli větší kravině, než o které mluvím v posledním příspěvku. Takže jsem se urazila. A nemluvila s ním. Což mi vydrželo den a půl. Protože - jak říká Ness - je to chlap, jiný živočišný druh, pravděpodobně mu vůbec nedošlo, že udělal něco blbě. Takže jsem zase couvla, ozvala jsem se mu a naznačila (ano, já vím, chyba) svou nelibost. Naprosto se to minulo účinkem. Nicméně už mě přešel vztek, navíc se mu podařilo mě "podplatit" něčím jiným. Poslední kousek se mu ovšem povedl včera. V pět jsem mu psala, jestli dnes přijde. Odpověděl, že mu pořád není dobře. Jenže odpověděl v osm! Po třech hodinách. Ano, když si po sobě čtu, jak se vztekám, protože mi tři hodiny neodpověděl na zprávu, připomíná mi to, jak jsem se posmívala peťulce, že dělá hysterické scény, když jí boyfriend okamžitě neodepíše. Jenže je to pondělní večer, v úterý mám školu od půl dvanácté, kdyby mi odpověděl hned, mohla jsem si zařídit jiný program. Takhle jsem si místo toho otevřela tu flašku, se kterou jsem se táhla přes půl města, a překládala. Nejde o to, že nemohl. Jde o to, že ty tři hodiny, co neodpovídal, jsem si připadala přesně jako před čtyřmi lety, kdy jsem takhle o víkendech sedávala doma a hypnotizovala displej mobilního telefonu, protože jsem buď čekala, jestli se mi Lektor neozve sám, anebo jestli aspoň neodpoví na mou poníženou prosbu, zda by se se mnou tento večer nemohl vyspat. To znamená jako úplná kráva.
(A ne, já nevěřím, že zrovna ty tři hodiny Hostující profesor zmožen horečkou spal.)

Takže mi nedalo, abych nezačala analyzovat, proč to tři měsíce šlo jako po másle a proč to teď skřípe - dokud jsem si hrála na nedostupnou a že Profesor nemá nic jistýho, dokud jsem se mu nikdy neozývala jako první a zásadně to byla já, kdo ukončoval sms konverzaci, dokud jsem nikdy nereagovala na to, že se mu stýská a jak mi to sluší, prostě dokud jsem hrála tu typicky ženskou hru, že mi je vlastně úplně ukradený a můžu mít deset jiných, tak se nestávalo, že by buď náhodou nebo cíleně dělal tyhle věci, které mě tak vytáčejí! Já vím, že to zní trochu jako, že dokud tancoval, jak jsem pískala, tak jsem byla taková nekonfliktní. Jenže mě to nebavilo, já tohle ve skutečnosti v povaze nemám. Ale kdykoliv jsem už už chtěla zareagovat trochu vřeleji, protože mi bylo líto, že se tak snaží a já mu na oplátku v podstatě jen prokazuju tu laskavost, že ho pouštím k sobě do bytu, rozsvítily se mi v hlavě tři varovné kontrolky:
1. Je to Hostující profesor.
2. Vzpomeň si na Lektora. Restaurátora. Bruce.
3. Je to muž.

Bod dvě a tři mají jednoho společného jmenovatele: Podej prst a oni ti ukousnou ruku. Vzpomínám si na našeho prvního psa. Bylo mi asi sedm a jedla jsem rohlík, pes žebral. Tak jsem mu dala kousnout. Myslela jsem, že si jenom kousne a zbytek mi nechá. Samozřejmě mi vytrhl z ruky celý rohlík a sežral ho. A to samé se stalo, kdykoliv jsem u nějakého chlapa ustoupila z té typicky ženské pozice a něco nabídla.
Inu, chybami se člověk učí. Aspoň teoreticky. Hostující profesor se zeptal, jestli to můžeme odložit na zítřek. Tak jsem odpověděla, že na zítřek už něco mám. I když film s Rebekou by šel přeložit na kterýkoliv jiný den v týdnu.
Není to uražená ješitnost ani nějaká snaha ho potrestat. Naopak mi je líto, že se musím takhle chovat. Ale nesmí si začít myslet, že tady na něj čekám a jsem kdykoliv k dispozici. Prostě kdyby odpověděl dřív než za tři hodiny, mohla jsem ještě úterní věc přesunout na pondělí, takhle ale mám volno až ve čtvrtek, že ano:)
Jenže s touhle blbou paradoxní povahou, kdy jsem na jednu stranu samonasírací a na stranu druhou jsem schopná do dvou minut vyměknout takovým způsobem, že se půjdu omluvit někomu, komu jsem předtím vynadala za to, že mě kopnul do zadku, mi to samozřejmě začalo být přes noc líto - chudáčkovi se vrátila nemoc, bylo mu špatně, ty tři hodiny určitě spinkal a chtěl by mě vidět a já, mrcha zlá, mu z trucu napíšu, že nemůžu, i když můžu. Ale ne, nedám celej rohlík.
Ach muži, nebuďte takoví muži! Mě to nebaví.

Rebečina přednášející na jednom ze seminářů řekla: "Dělejte pro své partnery cokoliv, ale hlavně se z nich neposerte."
Až já se to naučím...