Mezikus II

F08

Pamatujete si, jak se Přídemu omrzela moje kombinovaná pračka se sušičkou, vybral si set Bosch a já jsem našla o pět tisíc levnější set Whirlpool s bonusem dětské pojistky a přidání prádla? 

V sušičce po roce začalo něco rachtat. Nebyl to Přídeho zapalovač ani Sucháčův kámen (jsem jediná v této domácnosti, kdo v pračce opravdu pere výhradně prádlo).

Sušičce odešel po roce větrák. Teda nevím, jestli se tomu říká větrák, ale je to něco, co se točí a trochu jako větrák to vypadá. „No, oni to dřív dělali hliníkový, teď to dělaj plastový a sype se to furt,“ povzdychl si servisák. Pračka měsíc po konci záruky zahlásila poruchu F08. Závada topného tělesa. U topného tělesa bych očekávala povzdech typu „No jo, oni to teď dělaj z plastu a sere se to furt.“ Ano, mohl tam být kámen. Vodní, ne Sucháčův. Máme v domácnosti rozděleno, že já mám na starost údržbu pračky a Příde údržbu myčky. Tak jako ten Calgon na poličce ale je…

Po resetování nicméně pračka naskočila.

Začali jsme spekulovat, jakou značku bychom zvolili příště. Táta má Miele. Jeden kus za čtyřicet litrů a já těm spotřebičům nerozumím. Táta taky ne. Všechno pereme na expres, protože ostatní cykly nedávají smysl. Někdo si fakt pere jenom košile? Nebo jenom džíny? Sušičku u něj používám stylem, kdy prádlo namátkou proženu třemi programy, až je nakonec suché. Program „suché k uložení“ se bojím použít, protože není definováno, k uložení kam. Taky to asi i vysvětluje to, že táta v ní suší už jenom ručníky a ložní prádlo, protože všechno ostatní mu sráží. Při této příležitosti jsem zavzpomínala na pračku, kterou jsme měly s LinG a McBealovou na bytě ve Španělsku, která měla programy praní: tmavé-málo špinavé, tmavé-hodně špinavé, bílé-málo špinavé a bílé-hodně špinavé. Vývojáři v Miele by se mohli učit. U tátovy pračky a sušičky mě kromě toho, že na každém spotřebiči všichni používají jeden program, protože ostatním nerozumí, fascinuje ještě to, že za ty peníze nemá displej s ukazatelem zbývajícího času do konce cyklu. Na rozdíl od naší levné Whirlpool. I když spíš než ukazatel času by se to dalo nazvat generátorem náhodných čísel, kdy si Příde řekne, že když zbývá 13 minut do konce praní, akorát si stihne skočit do Alberta pro chleba, a vrátí se a na pračce svítí 18 minut. 

Kolega má zase LG a zkušenosti s jejich servisem. Jak z porna. Na spojení se servisákem stačila tři kliknutí na mobilu a přišel druhý den. S pračkou si povídal: „Tak ty prý zlobíš,“ něžně jí pohladil buben, „prý nechceš prát. Tak se na tebe podíváme.“

Brainstormingem s hosty na sestřině svatbě jsem prodiskutovali, co za funkce bychom si u pračky přáli. U mě vede:

-          automatická detekce kamenů, zapalovačů a kočiček. Kocour babičky Přídeho nejlepšího kamaráda opravdu přežil deset minut cyklu. Já buben kontroluju pokaždé, když peru černé prádlo.

-          osvětlený buben  – když už tam má člověk tu kočku, tak ať na ni vidí. Kamarádka takovou pračku má a dokázala na hodinu zabavit batole. Dokonce bez kočky uvnitř.

Byli jsme sice toho času sto čtyřicet kilometrů daleko, ale jako by nás slyšela, po resetu zvládla pračka ještě tři cykly praní. F08. Vzpomněla jsem si na galahada, který v komentářích radil: Občas některým spotřebičům stačí vyhrožovat nějakou obdobou koňáckýho "neser, nebo pudeš do salámu!" No nic. Ne vždycky máš pravdu, galahade. Sousedi si do světlíku mohli otevřeným oknem poslechnout opakovaný příkaz: „Ždímej, kurvo!“ Ta blbá pračka nepustila ani program na ždímání, ke kterýmu topný těleso nepotřebuje!

„No jasně! Vyrábí se to na Slovensku!“ měl jasno Příde, když zkontroloval štítek na pračce. „V Popradu. Tam se dřív vyráběly tatramatky, ale pak se v tom státě něco zvrtlo.“

Abych to shrnula: pračka potřebuje měsíc po záruce výměnu topného tělesa, plastový větrák odejde dle mých výpočtů do půl roku znova, a přestože sušička aktuálně funguje, platí kolektivní vina. Jdou z domu. Přídeho jsem přesvědčila, že nebude spotřebiče v Datartu ani v Popradu nikomu narážet na hlavu, protože by to byla přitěžující okolnost, koupí za pětikilo topné těleso a vymění ho, čímž ušetříme tak tři tisíce za práci servisáka.

Uvažujeme, jak moc nemorální je koupit topné těleso, vyměnit ho a set prodat. „A kdyby se nás ptali, proč to prodáváme, řekneme, že se rozvádíme,“ navrhl Příde. – „Nebo že budeme rekonstruovat koupelnu a designově se nám to tam nehodí. Třeba tím tu rekonstrukci přivoláme.“ Po konzultaci se svými morálními hodnotami, jsem rozhodnuta Přídeho přesvědčit, že v inzerátu přiznáme vyměněné díly. Ale i tak - kdybyste věděli o někom, koho nemáte rádi a kdo shání pračku a sušičku, nabízíme krásný setík a začínáme na 12 000,-. Je v podstatě jako nový.

Přestože mi Příde explicitně neodebral rozhodovací právo o spotřebičích, tak nějak jsem pochopila, že už ho nemám, a odeslala mu peníze na sušičku Bosch. Oba spotřebiče mají připojení na wifi a spárování přes bluetooth s aplikací, přes kterou jdou ovládat. Asi abych mohla doma dát do pračky prádlo, prášek a aviváž a pak ji z práce zapnout a mít pocit, že mám aspoň něco pod kontrolou. Nebo aby mohly spotřebiče sjíždět socky, když nemaj co na práci a nikdo není doma. Nebo si spolu chatovat, protože když doperete a zapnete sušičku, tak pračka jí pošle poslední použitý cyklus a sušička podle toho automaticky nastaví program. Předpokládám, že příští generace Bosch bude mít místo dětské pojistky Face ID nebo zapínání na otisk prstu. A když jí olíznu displej, řekne mi, jestli už můžu řídit, a zda mám dostatek železa.

„Nechceš k tomu pro jistotu koupit i originální mezikus?“ neodpustila jsem si přesto. „Ale tenhle je univerzální!“

V pondělí Příde dojel pro pračku, v úterý pro sušičku.

Když jsem se včera vrátila z práce, už z chodby slyším Přídeho nevěřícný, tichý hlas: „No to snad… do prdele… ty vole…“

Mezikus. Ten univerální mezikus tam určitě nepasuje.

V kuchyni mě uvítal pach spáleniny. Ne z večeře. Ze spotřebiče. Odešla nám žehlička.

Pozitivní zpráva je, že vzhledem k tomu, že pračka prala a sušička sušila a stály při tom na sobě, tak starý mezikus se slevou a příběhem – sedí!