Huggers & Kissers

Objímači a líbači a my ostatní

O víkendu jsme byli na chalupě. Bezdětné. Na rozdíl od minulé kinder chalupy se čtyřmi dětmi ve věku dva až tři roky si nikdo dvě hodiny nehrál u otevřeného okna s polínky a kůrou na masnu, ani jsme neslévali brambory, do kterých načůralo batole. Na rozdíl od kinder chalupy taky celý víkend chcalo a nejenom do hrnce. Především pro dětné to byla jasná omluvenka, proč vstávat o půl desáté a po snídaní končící o půl jedenácté si s Proseccem zalízt na pec. Bezdětné jsme poslali do 13 °C na exkurzi do pevnosti Hanička, když si ještě nedokáží vážit času.

Když v neděli dopoledne odjížděla Delfína, která je původně z Čech, zavolala z chodby do světnice „čau“, načež všichni, kdo z Čech nejsou, se zvedli, aby ji zaskočenou poobjímali. „You Czechs are not big huggers,“ řekla pak Koala, načež to rozproudilo debatu, jak velká míra fyzického kontaktu na úrovní známých nebo úplně neznámých je pro nás ještě ok. Pro mě osobně je podání ruky jako forma přivítání v pohodě až někam do úrovně manželství. Klidně si můžeme do svatební noci i vykat. V Hanácké kancl máme dánského spolupracovníka, který s námi spolupracuje tak nějak odjakživa. Takže když krátce po mém nástupu přijel do ČR, se všemi se poobjímal. Pak vyrazil ke mně a jeho otevřená náruč narazila na mou nataženou ruku. Byl to špatný timing, protože kdyby to udělal o vteřinu dřív, už stihnu objetí akceptovat. Nicméně i teď, po téměř šesti letech, několika litrech vína a piva, mi na pozdrav podává ruku, zatímco se všemi ostatními se obejme. Asi se nám to oběma vrylo do paměti stejně.

Ve Španělsku jsem si zvykla na dvě pusy na tvář, tam se nějak zlomilo, že jsem od té doby schopná i v Čechách se obejmout nebo třít si s někým líčka. Po hlubší analýze jsem ale zjistila, že to tak dělám s „novými“ lidmi, se kterými jsem se seznámila po Španělsku. Například s Baličkou cigaret jsme se sice asi už párkrát objaly, ale rozhodně jsme se nikdy nepolíbily. S ostatními taková situace nastává maximálně, když si přejeme k narozeninám. Nemůžu ale říct, že i ve Španělsku by to pro mě bylo komfortní. Doteď mi přijde ujetý, aby bylo normální se ocucávat s pronajímatelem bytu a jeho matkou, které vidím poprvé v životě.

Mám objímání nastavený jinak. Projev účasti, úlevy, útěchy. Obejmout někoho, koho něco bolí nebo ho něco trápí, ale není to pro mě fyzicky projevená společenská fráze. Proto tím asi šetřím. Ani v rodině se u nás nepraktikovalo objímání jen tak. Objímá se prostě od tělesné teploty 38,5 nebo když umře pes. Morče nestačí.  Dá se pusa na dobrou noc nebo před odjezdem na tábor. Loučení před školou je málo. U Sucháče se snažím o teplejší odchov, ale i on mi od narození oproti ostatním přijde jako méně kontaktní dítě a od dvou let si umí říct, že nechce pusu nebo se vykroutit z objetí. Jestli jsem ho tak podvědomě nastavovala od narození nebo se to dědí, těžko říct. 

Chalupa se rozdělila na objímače a líbače z Polska a Moravy a na studený čumáky z Čech. Skupina číslo 2 je stejně jako já pro líbání až po svatbě, zatímco skupina jedna řeší pouze rozpačité situace, které mohou nastat, pokud narazí na člena skupiny číslo dvě (třeba Katia, když se vrátila také ze Španělska a v Praze se před metalovým koncertem zkoušela na přivítanou za udivených pohledů ostatních plazit po dvoumetrovém kamarádovi kamarádky, který jí byl právě představen), nebo nejasně definovaný počet polibků. Je nějak stanoven? Ve Španělsku jsou to dva, ve Francii tři. Kolik je to v Čechách? Na obě tváře nebo na jednu? Začíná se zprava nebo zleva? Vede to pak k situacím, kdy zůstáváte s nastavenou tváří ve vakuu, popřípadě naopak pochopíte, že druhá strana se dožaduje přídavku, takže se vrátíte k druhému líbnutí, ale to už se druhá strana stáhla, takže opět zůstáváte s vystrčenou hlavou do prostoru.

Na čem jsme se ale všichni shodli, bylo, že nesnášíme, když se koncept tření líček zvrhne v líbačku. Když někdo prostě nechápe, že se jedná o letmý dotek tvář o tvář a vrazí vám oslintanýho hubana. Prostě pusou ne.

Včera se u mě cestou z dovolené zastavil Chlapcův bratr a představil mi novou přítelkyni. Podaly jsme si ruce. Po dvou hodinách jsme se před vchodovými dveřmi loučili. Objala jsem se s bratrem, přítelkyně ke mně natáhla ruku, potom ji stáhla a padly jsme si do náruče. Otřely jsme si pravou tvář a ve chvíli, kdy jsme si o sebe chystaly otřít levou, za sebou Suchej únor zabouchnul se slovy „čau“ dveře a vzápětí zjistil, že já jsem pořád před nimi. Instinktivně jsem otočila hlavu doleva. Na tváři přítelkyni zůstal červený otisk mojí rtěnky. Je z Čech.