Ježíš mě zklamal

... Carlos ne.


Tak jsme doletěly, přistály, žádnej pták v motoru, turbulence a tak. Akorát kapitán se jmenoval stejně jako docent Recorrense, takže jsme usoudily, že jsme tam správně. Z letiště do hostelu nás odvezl známý McBealové, kterého asi začnu nesnášet a McBealová taky, ačkoliv mi samozřejmě o pár dní odložil poznání tří linek metra s třiadvacetikilovým kufrem a notebookem (nicméně kdybych o tu zkušenost nebyla ochuzena, zřejmě by mi pak nebylo líto dát peníze za taxík při stěhování. Nebo při nejmenším mým zádům ne.) Akorát se mu teda pak v půjčeném autě zablokoval kufr s našimi kufry, volali jsme tudíž do servisu, kde nám přesně popsali, kde najdeme čudlík, kterým se kufr odemkne. Bohužel ho zrovna do tohohle konkrétního auta zapomněli dát. Nakonec jsme ale podle manuálu našli páčku u zadního sedadla (!) a do kufru se dostaly.

A pak ta strašná sranda s hledáním bytu. Vlastně když se to tak vezme, nebyl to zase takový problém – ve čtvrtek jsme přijely a v neděli bydlely. Ale třeba kdybych nemusela bejt u toho mezi tim...
V pátek jsme se byly podívat na jediný tip, co jsme měly už z ČR, v rodinném domě u jedné Slovenky. Když jsme vylezly ze cercanías (vlaky na kratší vzdálenosti, asi jako Hradec-Pardubice:o)) a čekaly jsme na autobus, prohlásila jsem, že je tam něco depresivního a divného. MCBealová se zamyslela, načež pravila: "Vidělas Dům voskových figurín?" Jo, tak to mi to připomínalo.
Do vilové čtvrť, kde byl i náš dům, nás pustila soukromá ochranka. A pak jsme šly čtvrt hodiny do kopce. Jako jediné pěšky, zatímco kolem nás projížděly mercedesy.
Nejvtipnější okamžik zřejmě nastal v okamžiku, kdy jsme při prohlídce bytu prošly kolem zavřených dveří a paní pravila: "To je taková třináctá komnata. Tam nikdo nechodí." Stepfordský paničky hadr.
Rozhodla jsem se, že tam bydlet nebudu, i když nic levnějšího zřejmě neseženem.

Cestou zpátky jsme narazily na inzerát a telefonní číslo, na jehož druhém konci se nacházel Jesús, jenž nám na druhý den přislíbil schůzku. A byt! I dojely jsme do čtrvti, dvě minuty od metra našly byt, a protože jsme měly ještě půl hodiny, našly jsme i tři obchody s vodními dýmkami, středověkou stavbu, spoustu až nemadridsky vypadajích uliček a spoustu Arabů a černochů. A usoudily, že tam prostě musím bydlet. A pak v hlasovce našly vzkaz, že Jesús už byt pronajal a schůzku ruší.

Hele, mě už to nebaví. Pak jsem normálně zavolala na inzerát z internetu a Carlosem usmlouvala cenu. Teda usmlouvala... asi takhle:
"Aha... tak hasta luego."
"Počkej... a kdyby to bylo za 750 i s internetem?"
Jsem z Čech moc zvyklá na to, že něco něco stojí, a buď na to peníze mám, anebo mám smůlu. Škoda, že nejde smlouvat cena měsíční průkazky na dopravu za padesát euro (ale ne, nehodlám se omlouvat hradeckému dopravnímu podniku za to, že tam jezdím načerno, protože to je drahý – protože tady na rozdíl od Hradce ta doprava fakt funguje. Proto jsem taky Madrid ještě skoro neviděla z povrchu, protože jsme furt v metru.)
Další výhodou se ukázalo být, že Carlos se zřejmě na první pohled zamiloval do McBealové a to tak, že z toho snad budeme mít pressovač nebo varnou konvici.

V neděli jsme se stěhovaly. Dva Španělé, co je známe v Madridu, neměli čas – jeden stěhoval maminku a druhý se toho času nacházel ve Valencii. A oba do sms svorně psali "jajajaja," že je jako sranda, že tedy kufry potáhneme metrem. Kokoti. Cestou na metro jsme se utěšovaly monologem, jak jsou chlapi nepoužitelní. (A někteří dokonce chtějí, abychom jim vařily.) Pak už jsme moc nemohly mluvit. Kdybyste někdo chtěl cenné rady, jak procpat metrový kufr turniketem v metru, aby se tam neskřípnul, neváhejte se na mě obrátit, po čtyřech přestupech v tom už mám praxi. Co nás ovšem dorazilo, bylo 32 schodů na Las Musas. Poslední stanice a já myslela, že si tam prostě počkám, až kolem půjde chlap a donutím ho, aby mi ten kufr vynesl. Samozřejmě žádnej nešel. V bytě jsme pak poznaly i Carlosovu maminku (se kterou samozřejmě bydlí). Jelikož jsme se původně měly stěhovat až v pondělí, nestihli v bytě úplně všechno uklidit, proto teď vedle pokladů na dlaždičkách v kuchyni nacházíme s McBealovou a v neděli nově přijetou LinG poklady i v šuplíkách – spoustu čtení do metra (teda zrovna toho pětikilovýho Quijota tam tahat nebudu), špinavýho plyšovýho tuleně apod. Holky mají druhý Vánoce z každý šeredný vázy, ale my, co jsme rok bydleli s urnou...

V pondělí jsme přistoupily k prvnímu praní – výsledek je minus jedna ponožka a plus jedny kalhotky, které nepatří ani jedné z nás. Oblečení se suší na ramínkách všude po bytě, protože venku prší. Nepřetržitě už šest dní. V neděli teda vlastně na chvíli padaly pěticentimetrový vločky, a když vám spadly na hlavu, tak to bolelo.

V úterý se cestou do Cáceres stavila Balička cigaret a nechala mi tu půlku tabáku. LinG by to mohla umět ubalit.

Mají tu malý lilky. Asi dvakrát tak menší než u nás, ačkoliv většina lilků, co kupuju v Čechách, je ze Španělska. Možná to lepší dávaj na export.

A jinak... vzpomíná si někdo na moje první bydlení v Olomouci? Jak do půlky prosince dělali fasádu, kterou měli mít hotovou v říjnu, a když skončili, sousedi začali rekonstruovat byt? No, tak tady dělaj výtah. Ale aspoň nezačínaj v sedm, ale v devět.
Bohužel přes sbíječky občas neslyšíme televizi – předevčírem dávali hezký pořad o eutanázii, teď dávají telenovelu, kde sebou nějaká blonýna házela na posteli a křičela, a až když řekla, že je slepá, tak jsem to pochopila, asi pokračování Esmeraldy, a pak samozřejmě náš oblíbený "Cifras y letras," kde dostanete buď číslice, se kterými pomocí násobení, dělení, sčítání a odčítání musíte dojít co nejblíž k určitému číslu, anebo dostanete písmena a musíte z nich složit co nejdelší slovo – už jsem přišla na dvě.
A taky občas neslyším, když se holky při kouření zabouchnou na balkoně a pak na mě ťukaj, ať jim jdu otevřít.

No a jestli přestane pršet, možná bychom mohly sejít těch pár metrů k baru.

Jinak je jedenáct a ještě jsem se nepřevlíkla. Na španělský režim jsem najela rychle. A považte, možná budu mít školu už od desíti!!!