Apeniny vs. Pyreneje - 2:1

Nedá se nic dělat, italský přízvuk je prostě k sežrání. A všichni Italové dělaj stejný hrubky.
A některý věci už tak k sežrání nejsou a psát se mi o tom nechce. A učím se u některých osob používat minulý čas a moc to nejde. A kvečeru to bývá horší. Ale i tak to na mě nemělo takový dopad, jaký asi mít mělo. Možná, až se vrátím domů a prostě tam nebude. A taky jsem jaksi pokrytecky ráda, že jsem tam nemusela mít.

---

No a ve čtvrtek jsme konečně vyrazily na erasmáckou fiestu. Měly jsme v plánu dorazit tam na půl jedenáctou, kdy začínala akce pivo a sangría za euro, ale nějak jsme se zasekly u Dědy, což je jediný použitelný bar v naší čtvrti a obvykle z toho máme i nějaký to pivo zadarmo, včera dokonce i tři lahvičky olivového oleje, a do centra jsme dorazily o půl jedný.
A první poník, na kterýho jsem narazila, byl z Apenin. A naprosto to nebyl erasmák. Mám dojem, jestli jsme se s tou španělskou filologií o kousek nesekla.
Nemá dlouhý vlasy a zřejmě by mi ani nemíchal kafe a nenosil pivo do postele. Nicméně jsem už dost poučená na to, abych nečekala, než se nějakej chlap rozhodne, že na mě má čas. I kdyby měl dlouhý vlasy, míchal mi kafe a nosil pivo do postele. Což taky znamená, že na Fallas se budu muset dostat jiným způsobem, zřejmě tak, že budu muset být hodná na Javiho, aby nás vzal do domu jeho strýčka kousek od Valencie. Z čehož jsem mírně rozmrzelá (sere mě to).

Dále pak uznávám, že můj problém se spolubydlícími je zřejmě můj problém. Asi jediní spolubydlící, kteří mi nezačali lézt na nervy, jsou mí rodiče. (Když nepočítám pubertu.) A větší problém mám obvykle s ženskýma. Tak například ten způsob holčičího sdílení. Když jsme začaly společně bydlet se Sanchou a Kačátkou, ty dvě spolu byly v jednom pokoji. Což samozřejmě vedlo k efektu rozevírajících se nůžek. Dneska vedle toho, že o sobě skoro mluví v množném čísle, tak když jednou do Hradce, každá z jiného města, tak se domluví, aby se sešly v Pardubicích a mohly zbytek cesty dojet jedním vlakem. Zřejmě nejsem správná holčička, anebo jsem fakt asociál, ale přikláním se ke komentáři zoe – příliš společného času, nejen zajícova smrt. V případě Sanchy a Kačátky jsem se separovala nevědomě, v případě McBealové a LinG naprosto naschvál. Předtucha, že by z toho pro mě nekoukalo nic moc přínosného, se vyplnila. Například si o sobě myslím, že jsem opravdu dobrá v zabíjení času. Ale na tohle nemám. Neznám nikoho dalšího, kdo by čas dokázal zabíjet tak neefektivně. Například cesta do školy nám trvá hodinu až hodinu a půl, záleží na tom, jak při neexistujícím jízdním řádu chytneme autobusy. V pondělí nám škola začíná o půl třetí. McBealová si potřebuje dojít na rektorát a na zahraniční styky. A tak vyrazí do školy po dvanácté. A pak samozřejmě čeká. LinG si taky myslí, že je to zbytečně brzo, ale protože jde McBealová, tak ona jde taky.
Teď je půl dvanáctý. McBealová ještě nevylezla z postele. Pak zapne televizi, bude snídat a obědvat. A pak budou tak tři. LinG bez ní samozřejmě nikam nepůjde, takže když dneska nebudu chtít zůstávat tady (a třeba vytírat nebo se učit, že), budu muset jít sama.
Ano, čas hledat únikové východy. První, ve vzdálenosti nejlépe více než sto kilometrů, budu potřebovat začátekm března, kdy na návštěvu přijede maminka a babička McBealové. Těším se na to jak na návštěvu tchyně. Nic objektivního proti její matce nemám, ale kdykoliv slyším jejich rozhovor na skypu, děkuju za to, že mám poměrně normální rodiče, kteří se nedomnívají, že mi sem musí přivézt salám a český chleba a uvařit mi, protože nepochybně strádám. (A asi nejsem správná vlastenka, když se obejdu bez rohlíku.) A děsím se potenciálních následků, pokud uslyším, že McBealová st. se vyjadřuje stejně jako McBealová ml. Myslím, že včera u mě proběhla menší mrtvička, když jsem z pokoje uslyšela: "... a teď jsem se přepapinkala a bolí mě bříško..." McBealová je tak trochu koťátko. (Neplést s hyperkorektní kočičkou). Všechno musí být perfektní jak obrázek Hello Kitty, a když není, je to důvod ke kňourání a odpovědi na orázku "Jak se máš?" – "Špatně." (Mimochodem, když vidím obrázek tý blbý, infantilní kočky, nejradši bych jí vypárala obě očička.)

A pak, až dojde ke konfliktu, tak to samozřejmě bude mezi nimi, protože když začnou srát mě, tak si někam zalezu a vylezu až v okamžiku, kdy vím, že pohled na Hello Kitty na župánku McBealové nebude důvodem k vraždě v afektu. Výjimka nastala pouze v pátek ve čtvrt na pět ráno, kdy jsme nestihly doběhnout autobus, protože slečny si vzaly podpatky, i když na ně nejsou zvyklé, a cestou na zastávku musely dvakrát odpočívat.

Ale celkově vzato si i nadále trvám na tom, že to jsou jedny z nejlepších spolubydlících, co jsem kdy měla. Nevodí mi do pokoje cizí lidi, v noci nezvrací, neschovávají si jídlo mezi oblečením a já dobrovolně myju sprchový kout, protože ony umývají sporák. A budou to ještě lepší spolubydlící, až spolu nebudeme trávit tolik času.

P.S.: Rosaura už to dítě našla.