Něco mezi individualistkou a asociálem

A asi už vím, proč jsem dřív nesnášela nakupování. Protože jsem nakupovala v Čechách.

Jsem poprvé sama doma. A už to bylo potřeba – přejít z fáze, kdy už si v metru nepotřebujeme povídat, ale je povoleno zapnout si mp3 nebo si číst. Holky dneska jely do školy. Hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky, aby se podívaly na výsledky rozřazovacích testů do kurzů španělštiny, ačkoliv zítra bychom do školy jely tak jako tak. Prý aby zabily čas. Výborně, jsme v Madridu a budeme zabíjet čas tím, že strávíme tři hodiny v metru a ve vlaku cestou někam, kam nepotřebujeme jet. Tohle jsou ty chvíle, kdy mi tady chybí Zrzka a Balička cigaret. Bez ohledu na počet stupňů (ne procent nezaměstnanosti) a dešti bychom se nějak zabavily. I třeba takovou kravinou, že bychom koupily tři litrapůlky piva a tyčinky a hrály hru "Jsem tohle zvíře a mám tuhle nemoc."
Ale v podstatě se nemám na co stěžovat – podle prvního týdne jsou holky asi zatím nejlepší spolubydlící, co jsem kdy měla. Problém bude ve mně – já prostě neumím se stejnými lidmi být dvacet čtyři hodin denně a to poslední týden jsme. Většinou hned poznám, co mi na konkrétním člověku půjde na nervy. A bohužel mám většinou pravdu. Nechápu, jak LinG může několik hodin denně telefonovat. Denně jí volá děda, teta, rodiče a přítel a na skypu kamarádi. Mě by jeblo. A děkuju za to, že mám rodiče, co bez kontaktu se mnou vydrží i celý víkend a stačí jim informace "nic zajímavého se neděje a už nejsem nemocná." Ne jako máma McBealové, která včera během půlhodinového rozhovoru na skypu asi čtyřikrát řekla "Tak mi ještě něco pověz," i když odpověď pokaždé byla "Není co." Ono se toho prostě za půl dne moc nestane.
Úplně jsem se zpětně orosila při představě, že by se mi nepodařilo McBealovou přesvědčit, ať nebereme ten pokoj pro tři, i když byl v centru. Bez možnosti úniku. Ze stejnýho důvodu jsme spolu asi přestaly bydlet s Kačátkou a Sanchou. Moc času pohromadě. Jsem zvědavá, jestli někdy zvládnu bydlet s chlapem. Ale stejně jsem někde četla, že pro vztah je ideální, když spolu trávíte rovnou třetinu času, takže možná žádný společný bydlení:o)

Taky jsem myslela, že bychom trochu mohly najet na španělský zvyky a jako ve Valencii kluci dělat společný večeře. Fajn, je fakt, že od holek bych se dočkala maximálně tak topinky, ale klidně bych vařila i já sama, jenže že to nepůjde, jsem pochopila při prvním společném nákupu, kdy jsem navrhla koupit půl kila kuřecího za tři eura a holky prohlásily, že to máme asi naposled a šly koupit párky. Nekecám, že od pondělí mají každý den k obědu nebo k večeři těstoviny s párkem a kečupem. Jednou jsem jim to teda ozvláštnila, když jsem to zapekla. Jsem v zemi choriza a jamónu a budu tady žrát párky, neasi. Tohle se mi zdá jako šetření na nesprávným místě. Navíc tři eura za půl kila masa mi nepřipadá jako důvod, proč bych ho půl roku neměla jíst.
Ale dneska už jsem si v Mercadoně udělala zásoby a v lednici mám dvě naložený kuřecí stehna (2,70 za pět, kdyby to někoho zajímalo, ale je fakt, že pět párků stojí 0,40;)) a v mrazáku už je vedle ledu i maso. A vůbec... Mercadona! Když jsem ji před pár lety poprvé spatřila, asi jsem pochopila, jak se moji rodiče museli cítit, když poprvé vlezli do supermarketu. Jsem tam fakt schopná strávit i hodinu a vybírat si (taky proto, že půlce věcí nerozumím, že jo). A navíc je to tam tak logicky uspořádané – olivy a víno mám hned u vchodu. Až budu velká a bohatá, tak vedle toho, že koupím České dráhy, taky u nás zavedu Mercadonu.
A slevy jako ve Španělsku.
A prodavačky jako ve Španělsku.
Já jsem si fakt nechtěla nic koupit... ale když... ale další podvazkový pás už si nekoupím, čtyři stačí!

A už by to chtělo, aby začala škola.

A holky už se vrátily a jsem ve skupině čtyři, to znamená, že se můžu pokusit narvat do přípravky na DELE. Tak jako je fajn, že to do tý školy jely, že jo;o))