Mamma mia madrileña!

Anybody could be that guy... ale s holkama to je lepší.

Tak se to stalo. V pátek fakt přijela půlka Klubu, jehož celé jméno zde nemůžu uveřejnit, neboť jsme i na facebooku a stala bych se tak snadno vygooglitelnou. V pátek jsem tedy vyzvedla na jednom madridském nádraží Baličku cigaret a na druhém madridském nádraží Gedžitku (která zde vystřídala několik přezdívek, než jsem si vzpomněla na tu původní). Jako první následovala krátká instruktáž k madridskému metru, především zdůraznění faktu, že jediný, kdo ví, jak se v Madridu chovat v metru, jsou turisti. Neznám jiné město, kde by cestující na světelné tabuli upozorňovali, že nejdřív se vystupuje. Ale oni to stejně nepochopí, nebo to nečtou. Dále jsem pak jejich pozornost převedla na španělský národní sport, který se jmenuje "vytáhnu holuba z nosu, prozkoumám úlovek, sežeru to." Ale lepší, než kdyby to lepili na sedačku. A pak samozřejmě upozornění, že na oranžové lince metra, na které bydlím, se v metru pohybují nejdivnější lidi z celýho Madridu. To se nedá popsat, to se musí vidět. Za oranžovou linkou následuje zelená, tam nejsou lidi ani tak divný, jako nebezpečný. Každou chvíli, aby člověk vytahoval z tašky cizí ruku. A pokud jedete ve špičce a jste žena, tak jednu cizí ruku máte v tašce a druhou mezi nohama. Prostě adrenalin.

Zbytek pátčního odpoledne jsme na náš spolek zcela neintelektuálně zasvětily nákupům v ulici, kde jsem si za třináct euro koupila boty, které nikde mimo Madrid nebudu mít odvahu vytáhnout. Spíš než nákupní zážitek jsem kolegyním uštědřila zážitek kulturní, když jsme se zastavily u metra na Gran Víe a Balička si chtěla zapálit.
"Já bych tady teda radši moc nepostávala."
"Proč?"
"No, víš, Baličko, ty ostatní slečny, co tu taky stojej, jsou štětky."
Ale když jsem tam šla poprvé, ve čtyři odpoledne, tak jsem ve své nevinnosti první tři taky minula s tím, že prostě čekaj na kamarádku.
A LinG to tam zvládla projít už i v minisukni.

Večer byla na programu dlouho plánovaná fiesta s panem domácím a jeho kamarády. No, jako fiesta... jak už se tak těším, až poznám Španěla, co umí chlastat. Zavedli nás do sidreríi, což je jasně morfologicky odvozeno od sidra, čili od něčeho jako moštu, ve kterém prý někde je i alkohol (ale hodně dobře schovanej). Tak jsme to ochutnaly, zkonstatovaly, že to vypadá jak chcanky a chutná jako hnusnej burčák bez alkoholu a čekaly jsme, že se vše bude řídit podle španělského zvyku vystřídat co nejvíc barů za jeden večer. Neřídilo. Takže jsme začaly pivo a nechaly si do bot lít sidru, protože je u toho asi jakási tradice, že čím z větší výšky se lije do sklenice, tím líp. A někdy ani ne do sklenice, že jo. Plus jsme byly obohaceny o informaci, že jsou kluci po dvou Estrellách na šrot. Chvíli před zavíračkou došlo na diskuzi, kam dál, a byla odhlasována diskotéka. Načež jsme s Baličkou a Gedžitkou klukům vysvětlily, že my na diskotéku jedině v opilosti a tento stav si z těch jejich dvojek fakt nepřivodíme, a využily jsme posledního metra. Půlka z nich se samozřejmě urazila, že se s nima nudíme. (Což o to, kdyby nás viděli o dvě hodiny pozdějí, uznali by, že tento večer nás se sidrou a diskotékou nemohli uspokojit). Mezi tím mě ještě stihlo nasrat něco, co se jmenuje Nacho a je to blonďaté (co si to dovoluje – bejt Španěl a blonďatej?!). Tvářilo se to, jak mají cizinky být vděčné, že je Madriďani někam vyvedli, prohlásilo to, že nejlíp z nás španělský umí McBealová, na což přišel poté, co s nikým jiným nepromluvil víc než dvě věty, a pak, chlapec chytrý, tvrdil, že jsme z Československa. Prostě čas odejít nebo zabít.

Myslely jsme, že pak půjdeme spát. A pak jsem dopily tu jednu flašku vína. Pak jsem načaly druhou. A pak jsme vypily všechno, co tam bylo. A někdo dostal ten geniální nápad pustit soundtrack k Mamma Mia. A vypadalo to fakt skoro
takhle. A nestydím se za to. Ale jak vznikla série fotek, kde mám na hlavě kryt od lampy, na to se mě nebudete ptát, ok?
Ráno, respektive někdy odpoledne, když jsme vstaly, jsem pak všude po bytě našla vytahané sošky andělíčků, které zde zbyly po předchozím nájemníkovi a které jsme pracně schovaly. Jednoho se McBealová lekla ve sprchovém koutě. Dále pak měla LinG v posteli olysalého plyšového tuleně a McBealová umělou slunečnici. A všechno jsem to údajně udělala já.

A zbytek víkendu jsme pak páchaly turismus a jiné odpočinkové aktivity.

V neděli se nakonec i ke mně dostaly informace ze zbytku pátečního večera. Ono se nám to tam totiž nakonec nějak rozpárovalo a na ocet zbyl Ivan, který se utrazil a odešel a holkám poslal roztrpčený email, ve kterém jim sděloval, že už je nikdy nechce vidět, což překvapilo i mě, neboť Ivan se zpořátku zdál jaksi nejsympatičtější. Jelikož McBealová a LinG mají narozdíl ode mě svědomí, anebo narozdíl ode mě disponují tolerancí k mužskému egu širokému jako ruská duše, kajícně Ivanovi také napsaly. Načež přišla odpověď, ze které pro mě vyplynulo, že kdyby na Ivana taky nějaká zbyla, tak se vlastně nic neděje. A že teda nás možná ještě vezme na milost a přijde na naši fiestu. (Dověděly jsme se, že prý pořádáme fiestu.)
Bože, dej, ať odsud neodjedu s názorem, že Španělé jsou idioti. Jinak nevím, jak tu filologii dostuduju.

Jinak dnes přijede McBealové matka a babička. Z čehož pro Kopřivu vyplývá, že v pátek zmizí do Burgosu.

No, a někdy si možná popovídáme o různých Italech a jestli jsem se náhodou se španělskou filologií o kousek nesekla.