Co je větší zlo?

Komunismus nebo generativní gramatika?


Opět čas použít oblíbené bloggerské moudro "Nebloguju, protože žiju." Nicméně já nebloguju, protože pracuju a tři hodiny denně trávím cestou do školy. Což ale tak úplně nevylučuje existenci společenského a milostného života. Až si někdy říkám, že bohužel, neboť jsem nabyla dojmu, že trávit noci se španělskými intranzitivními slovesy a ne s italskými architekty by sice bylo o něco málo nudnější, ovšem bezesporu by mi to vyřešilo mnoho problémů.

Ale co odehrálo před italským architektem. Nejdřív tedy italský... vlastně pořádně nerozumím tomu, co dělá, jenom vím, že je to Ital. Nepovlečený rozkládací gauč odporuje zásadám bezpečného sexu. To si pamatujte. Vznik vydírací věty LinG "A kdopak ti mazal záda framykoinem?"

O týden později zjištění, že co Španěl, to kokot (a často navíc taky levičák) a řešením situace jsou skutečně Italové žijící ve Španělsku. Což jsou sice často taky levičáci, ale ne kokoti. To jsme potvrdily návštěvou italského erasmáckého baru, kde se mi podařilo být vylosována a vyhrát zadarmo lístek na Erasmus cestu do Valencie na Las Fallas, což je jedna z věcí, kterou do smrti musím stihnout vidět a která se tvářila, že teď, když mě od ní dělí čtyři hodiny cesty autobusem, opět mine. Holky si zakoupily lístek a jely jsme. Na poslední erasmáckou cestu. Mezi námi a našimi erasmáckými spolužáky se zřejmě vyskytuje příliš mnoho nepřekonatelných kulturních rozdílů. Asi mi nikdy nepřijde normální, že někomu přijde normální přijít o půl hodiny pozdě a odůvodnit to tím, že "ráno se přece taky čekalo," nebo ožrat se tak, že se budu válet po trávníku a řidič mě nebude chtít pustit do autobusu (a hádejte, vedle koho si pak tohle sedlo). A zadruhé jsme po příjezdu do Valencie zjistili, že pálení Fallas je až o den později, tudíž jsme nějak nepochopili, co tam mám do tří do rána dělat. Když ne pít, což se teda dá i v Madridu, že. Nicméně mně se tento problém vyřešil, když se ozval pan Ital, co se ještě včera tvářil, že ho moje přítomnost ve Valencii příliš neinteresuje. Večer ho interesovala velmi.
A pak jsem viděla aspoň něco z Fallas a po půl roce se potkala s jeho homosexuáními spolubydlícími, kteří mi připomněli, že těch kokotů je jenom asi 90%. A z těch deseti procent tvoří čtyři homosexuálové.
A dělala jsem si z Itala srandu v metru, že s těma třema linkama neumí zacházet, když si myslí, že musíme jet s přestupem a já přijdu na to, že ne. A rovnou jsem mu věnovala plánek madridskýho metra. Až přijede.
Pak ohňostroje, petardy a pivo a co asi znamená, když si dva Italové, jeden Španěl a jedna Češka řeknou "uvidíme se v Madridu."
V metru jsme přejeli naši zastávku. A pak mi hlídal tašku, když jsem čůrala v křoví mezi stovkou lidí a asi pětistovkou petard, a dal mi kapesníčky. Potom jsme se přes Jardín del Turia automaticky vydali na zcela opačnou stranu, než čekal autobus, což jsme zjistili asi po kilometru. Ale šli jsme kolem stromu, kde jsme ho tenkrát v létě našla cestou do muzea ležet. A když jsem ho ve 3:05 nechala stát na druhý straně Ciudad de Las Ciencias, už mi začal chybět. Nabídka "tak tady zůstaň na pálení" se mi asi nezdála vyslovená dostatečně přesvědčeně a jenom jednou. Kráva blbá. Možná se mi něco začalo vymykat z rukou, ale ještě je moc brzo na to, abych si to připustila.

Teď bych měla jít dospat probdělou noc, abych zahnala chuť vzít čtyřicet euro a strávit osm hodin v autobuse. Protože chci vidět hořet fallas, samozřejmě. Fakt, že jsem celá poškrábaná od vousů a ani po sprše jsem ze sebe nedostala jeho vůni, mi zrovna nepomáhá uchránit finance a hrdost.

Jsem zas jednou byla pragmatik, až to bolí. Celkem dost.