Svatba mojí nejlepší přítelkyně

Spadla kliecka.

Rozlučka se svobodou byla první příležitost, kdy jsem mohla prokázat, co všechno můžu jako svědkyně posrat.

Zásadní problém vidím v tom, že Baliččina svatba probíhala ve věku, kdy se termín rozlučky se svobodou volil nikoliv podle potenciálních kolizí s jinými večírky, ale s tím, kdy budeme mít hlídání pro děcka.

Balička cigaret mi dala několik tipů, kde by si přála mít večeři a kam by se chtěla následně přesunout, s dodatkem „však víš, co mám ráda“ do mě vložila důvěru. Sice vím, co má ráda, ale evidentně nepočítala s tím, že můj hospodský život se nyní sestává víceméně z toho, že jednou za čtrnáct dní se s Přídem dohrabeme do pivnice čtyřicet metrů od bytu, kde mají tankovou Plzeň (protože po každém jiném pivu už mi je blbě), dáme si k ní tatarák a pak jdeme v deset spát. 

Zarezervovala jsem v místo pro večeři a rezervací místa pro přesun jsem po kontrole jejich facebookové stránky (že podnik zahrnuje tvarůžkový tatarák, nakládaný hermelín a sklep s klenutými stropy) pověřila Pšonku.

Protože často trpím rozhodovací paralýzou i v případě, že jídelní lístek má dvě položky, v den rozlučky jsem otevřela stránky restaurace, že si předvyberu jídlo. Inu, nevím, kdy v ní byla Balička naposledy, ale evidentně ještě v době, kdy restaurace nějaký jídelní lístek měla. Ten se změnil v polední a odpolední menu, při čemž odpolední menu zahrnovalo sýrový sendvič a debrecínské párky. Nějaký svatební instinkt mě zavedl i na facebookovou stránku místa po večeři, kde na mě vyskočila neodolatelná pozvánka, která tam ještě přede dvěma dny rozhodně nebyla:

Přátelé, kamarádi,

V pátek 14.4. se rezidentní DJ’s legendární party CASABLANCA NIGHT po letech schází, aby pro Vás ještě jednou zahráli a všichni jsme tak zavzpomínali na zlaté časy!

Těšit se můžete na průřez hudebních stylů od House, Progressive-House, Techno

Těšíme se na Vás!

 Já jsem se těšila na to, jak v pátek ve dvě budu v tomhle městě shánět rezervaci pro šest lidí.

Sehnala, přátelé, sehnala.

Po páté jsem v práci sbalila klíče, mobil a deštník, zhasla a zamkla a vydala se vstříc party. Přibližně ve tří čtvrtinách cesty, když jsem míjela obchod s batohy a kabelkami, jsem se zastavila a na skupinovou konverzaci rozlučky napsala, jestli mě někdo založí, anebo jestli se mám vracet do práce pro tašku s peněženkou a doklady. (Analýzou následně byla jako kořenová příčina identifikován deštník – beru vždycky tři věci: klíče, mobil a tašku. Teď jsme vzala klíče, mobil a deštník, no. Zasraný počasí.)

Doma jsem se snažila obléknout tak, aby po mně v žádném případě nechtěli nikde občanku.

V náhradním podniku měli aspoň pizzu a Radegast. Party začala slibně, když jsme si objednaly tři pizzy, čtyři malý desítky a sodovku. Nicméně dopadlo to dobře, protože den poté jsem si kupovala pokocovinový pivo a v Albertu po mně chtěli občanku (kdyby se snad chtěl někdo pozastavovat nad předešlým odstavcem o potřebě obléknout se tak, aby po mně nechtěli prokázat plnoletost – třeba v Lidlu nepomůže ani Suchej únor ve vozíku, ale tam už to považuju za obchodní strategii).

Jestli existuje něco jako Stifflerova máma, jejím ekvivalentem pro nás prostě je Baliččina máma. Nemá plastiky, ani botox, ani s ní snad doufám nikdo z našich kamarádů nespal, ale je pojmem i pro lidi, kteří ji nikdy neviděli. Já jsem ji viděla několikrát, hlavně ale ona viděla mě a jako svědkyně jsem tomu nedokázala moc zabránit.

Když jsem se stěhovala zpět do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce její reakce směrem k Baličce cigaret byla: „Tak to je teda dobrý. To se nikdy nevdáš!“ Když se rok poté dala Balička přítomnosti mojí i Covidu navzdory dohromady s Patem, prohlásila maminka, že mi ho rozhodně nemá představovat. Vzhledem k tomu, že Pat je Polák (jako těšínská holka holt odříkaného chleba největší krajíc), kterého si Balička přivezla z Prahy, při jejích služebních cestách často trpěl s home officem sociální izolací stejně jako já na rodičáku a oba nás nezávisle na sobě napadlo zajít spolu na kafe (já jsem navíc během jedné Baliččině služební cesty vařila kulajdu, kterou chtěl Pat ochutnat). Stín Baliččiny mámy nás však vždycky zastavil (aspoň mě) a Pat ještě neměl kulajdu, protože Balička nejí houby. Takže Baliččina máma může být v klidu, protože za tři roky jsme spolu s Patem skutečně nikdy nebyli o samotě déle než pět minut, při čemž z těch pěti minut se tak tři Pat snažil mluvit česky nebo já rozumět polsky a u obojího jsem se usmívala a přikyvovala, což je teď naše znamení pro to, že má přejít do angličtiny.

No a přece se vdala. S Baličkou se shodujeme, že svatba má proběhnout do roka od zásnub, jinak je to držhubu prsten. Možná, kdyby jí Pat ten prstýnek, co měl už na Vánoce, nedal až na narozeniny, nemuseli jsme na konci dubna ve dvanácti stupních a vytrvalém dešti stěhovat svatební oblouk z altánu  na krytou terasu.

Na žádné svatbě z Klubu perverzních lingvistek jsem nikdy nebrečela, při čemž velkou zásluhu na tom měl projev oddávajícího (viz třeba Cypřiše a duby). Zde se zasloužila tlumočnice – no, polský dabing znáte, ne? Představte si, že takhle máte nadabovanou svatbu. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že tlumočnice přeložila, že manželství je jako skládačka, ke které jste nedostali návod (kolikrát za rok to tak řekne?), jako „něco něco skliadka ke kliecce“. Ptala jsem se Pata, ale pravděpodobně to bylo mnohem prozaičtější „klocki“. Ale potom mi hlavou prolítli desítky hodin a piv u stolu u záchodů v Casablance, o kterém jsme tvrdily, že pokud by Casablancu někdy zrušili, budeme si chtít vzít ten stůl, protože na nás má kompro, a pak jsem to neudělaly, všichni její chlapi od těch důležitejch jako Guma první, Guma druhý, ten, co se nechtěl vázat a pak ho pánbíček potrestal dvojčaty, přes ty nedůležitý jako Němec Erik, co byl strašně fajn, ale po třech dnech zjistila, že si ani jednou nevyčistil zuby, přes volejbalistu, který dostal přezdívku Dřívko a dál to nechci rozebírat, kromě toho, že pak řekla památnou friend-zonovou větu „víš, můžeme se spolu kamarádit jako kamarádi?“, a když nastal moment, kdy jsem jí v rámci gratulace měla hodit nějakou verbální bombu, která všechno to předchozí vztahové snažení rozmetá jak Fat Man Nagasaki, potřebovala jsem tak akorát podat kapesník.

Dostala jsem pět zásadních úkolů:

 

ü  Zaplatit tlumočnici. „Tlumočnice sedí v restauraci. Poznáš ji podle toho, že nemá vlasy,“ instruovala mě Balička cigaret. Tlumočnice se mi musela po obřadu připomenout. „Svědkyně prý pro mě něco má?“ ozvala se Telewizja Polska.

ü  Zaplatit řidiče (kamarád Přídeho). „Hm. Takže nás poveze ten Robert Šlachta?“ neunikla podoba Sydovi.

ü  Dohlížet na pitný režim, protože původní nabídka cateringu bylo 40 korun za karafu kohoutkové vody, nakonec se dohodli na paušálu 1500,-. „Všem říkej, ať pijou hodně vody.“ Splněno. Třeba Příde si to vzal k srdci natolik, že měl za celý večer dvě piva a jinak celou dobu pil a rozlíval svoji slivovici a zapíjel ji vodou a rozpil i Baliččinu maminku (slivovicí, vodou nevim, to byla moje práce a náš vztah viz výše). Takový hosty prostě na svatbě chceš.

ü  Zabraňovat všem v tradiční lidové svatební zábavě typu rozbíjení talířů, únos nevěsty nebo manželský kvíz (doteď vzpomínáme na první svatbu Sporty Spice, kdy jedna z otázek zněla, kdo jako první navrhl anální sex. Byla to Sporty Spice a na svatbě měla babičku, která se druhé svatby raději nedožila.) Nakonec nebylo třeba ničemu zabraňovat, protože jediný pokus provedla jakási polská mamba (polská část s výjimkou Patova švagra nemluvila anglicky) hrající na kytaru, která s notami v rukou oslovila Přídeho taky hrajícího na kytaru. Příde si myslí, že po něm chtěla, aby spolu novomanželům zahráli, já mu říkám, že je debil a v těch notách bylo číslo jejího pokoje. Každopádně se nepochopili.

ü  Nosit v kabelce tabák a pod různými záminkami, jako že je potřeba něco zařídit a Pat mi nerozumí, odvádět Baličku tajně na cigáro (takže my, její tatínek a její maminka jsme všichni kouřili tajně na jiném místě).

ü  Bonusový úkol jsem si dala sama, protože jsem absolvovala jeden tanec s otcem ženicha, jenž okamžitě získal přezdívku polský Viktor Orbán. Viktor Orbán měl po tanci pocit, že je třeba ještě jeden tanec a já jsem ho neměla, takže měl pak pocit, že se na něj Příde ošklivě dívá (kdyby věděl, že to jsem si myslela čtyři roky), a Pat to musel žehlit. (To má za tu polskou mambu.)

Všechny úkoly jsem splnila. Nevím, jestli je úkol svědkyně vydržet až do konce, to se mi každopádně nepovedlo. Kolem jedné nás Robert Šlachta odvezl domů, kde jsem si vyndala čočky, odlíčila jsem se, vyčistila zuby (moje stupně opilosti znáte, ne? Liší se podle toho, co z toho vynechám) a šla jsem spát, při čemž jsem začala nahlas počítat zlomky a Přídemu jsem se svěřila, že jsem právě asi pochopila, že šest dvanáctin je polovina a že jsem o tom nikdy dřív nepřemýšlela. Ve čtyři ráno jsem šla obejmout záchodovou místu.

„Po čem?“ zeptal se ráno Příde, když spočítal, že za dvanáct hodin jsem měla dva panáky, pět piv a asi čtyři litry vody.

„Omylem jsem snědla ty veganský špekáčky“ (reference na jednu z chalupářských akcí, kde jsme opíkali špekáčky a já tam konec šestinedělí našeho vztahu s Přídem zakončila tím, že jsem vedle chlastacího stromu, kam jsme v době mládí a kondice lezli se šampaňským, založila blicí strom, a Příde od následujícího dne trávil týden na suchých rohlíkách a Endiaronu).

„Tam byly veganský špekáčky?“

„Ne.“

Ale Balička cigaret řekla ano.