Manuál pro uživatele těhotných žen

Pro všechny stupně pokročilosti

Slovy svého šéfa jsem nastoupila na mateřskou přesně podle jeho představ tím, že se mi povedl zcertifikovat produkt, co vlastně ještě neexistuje, přestože den před auditem jsem na základě prvotní zpětné vazby snědla půl kila thajského kari s tím, že třeba předčasně porodím a nebudu tam muset, ale byla jsem jenom přežraná. Až se vrátím, možná už budou mít hotový vývoj a budeme moct začít prodávat a všichni těžit z plodů mé práce za uplynulý rok. Já mezitím taky budu těžit z plodu své práce z minulého roku a nebudu u toho muset být.

A pak se začaly dít dvě věci a ani jedna z nich se netýkala horečných příprav na příchod Suchého února, nebudeme-li do toho počítat nákup v ostravské Ikee (bo koronavirus je lepší než D1 na Brno), kde jsme si nakoupili noční stolky, knihovny na Chlapcovy knihy a komodu, kde má Sucháč vyhrazené dva šuplíky, do kterých můžu vyskládat oblečení, které jsem dostala od Drahomíry a Motorové myši, a vyhodnotit, co všechno ještě chybí.

Zaprvé mi skutečně začal vynechávat mozek, takže jsem pochopila adekvátnost nástupu na mateřskou nejpozději šest týdnů před porodem. I když demonstrace toho, že mám zůstat doma a studovat návod k rektální rource, mi nepřišla úplně fér, protože se to nestalo, zatímco bych se v hospodě pokoušela se zbytky IQ o intelektuální konverzaci, ale když jsem šla na trh Sucháčovi koupit rajčata! Přecházím po přechodu, zleva mě pouští auto. Zkontroluju pravou stranu. Nic nejede. Přecházím. Dva metry za zády mi přejede tramvaj, kterou jsem prostě přehlídla. Od té doby přecházím jenom po přechodech se semafory a po sedmé večer, kdy je vypnou, vycházím ven výhradně s doprovodem. Co se týče řízení motorových vozidel, poslední návštěvu Salónu republiky jsem uskutečnila vlakem, neboť jsem to vyhodnotila jako bezpečnější minimálně pro ostatní, navíc když před pár lety udělali z trasy mezi Salónem a Pardubicemi dvojkolejku a ČD jezdí již sedm dní bez nehod.

Ta druhá věc, co se stala, je, že při absenci konverzačního tématu práce a audit, kam můžu hovor bezpečně stočit od mateřského small talku, se projevuje, že jste, jak jsem tušila, měli pravdu, a zatím jsem poznala jenom špičku ledovce cizích představ o tom, co bych měla dělat, nevyžádaných rad a blbých keců.

Začala jsem tedy pracovat na manuálu pro uživatele těhotných žen, respektive pro začátek na takové brožurce, jak se ženou v tomto stavu komunikovat. Co do užitečnosti a obliby zajisté dosáhne úrovně mého rychlého průvodce krájení papriky pro lenochy.

Užitečný bude především pro příbuzné, kterým pomůže vyhnout se situacím, kdy telefonický rozhovor dobrovolně ukončí po dvaceti vteřinách od položení otázky „Tak jak je na mateřský?“, nebo kdy začnou přemítat, co udělali špatně, že vychovali nevděčného spratka, co jim při příjezdu zakáže veškeré dotazy týkající se těhotenství, protože budou chápat, že to, co jim připadá jako nevinná otázka, kterou položili poprvé, jsou pro těhotnou otravné kecy, které poslouchá už půl roku v kuse.

Z blogu jste si asi ráčili všimnout, že nejsem úplně sluníčkový typ. Zároveň nesnáším frázi „No jo, Češi“, nicméně teď musím poznamenat, že vnímám tu děsivou míru negace, kterou jsem u jiných národů fakt nezaznamenala. Člověk by řekl, že plození a výchova potomků je pro Čechy jedno velké utrpení a sled nešťastných událostí, při čemž vrcholem je druhé dítě, aby se mohlo začít říkat „No jo, jedno dítě = žádný dítě“ (což je fáze přicházející po „No jo, to já jako bezdětná jsem taky… byla hubená, měla koníčky, dalo se se mnou mluvit“), takže jsem došla k závěru, že cca 90 % koncepcí druhých a dalších potomků probíhá v České republice s pistolí u hlavy. Celý tento negativistický přístup, který ostatní musí nutně ventilovat směrem k těhotným, shrnuje následující dialog:

„Jak ti je?“

„Dobře.“

„No jo, to musíš vydržet.“

„Řekla jsem, že mi je dobře.“

„Aha. No tak to počkej, až…“

Prostě vám nemůže být celé těhotenství dobře. Když nezvracíte, musíte počkat, až vás začne pálit žáha. Když vás nepálí žáha, musíte počkat, až vám začnou otýkat nohy. Když vám neotýkají nohy, musíte počkat, až vám popraská břicho. Když vám nepopraská břicho, musíte počkat, až se v noci nevyspíte, protože vás budou bolet kyčle. A pokud se vám nic z toho furt neděje, tak hlavně držte hubu a nepřiznávejte, že je vám dobře a nemáte už od sedmého měsíce chuť radši rodit, protože v tu chvíli se přehoupnete do dalšího levelu, kdy se dozvíte, že těhotenství sice může být v pohodě, ale mimina pak často v noci nespí a brečí a kadí. No neke, fakt? Já myslela, že jsme ten večer zadělali na něco jako plasmovou televizi, ze který budu akorát utírat prach. Teda, ne že bych chtěla televizi, ale dala by se zpeněžit.

Popřípadě vám ostatní začnou korigovat vaše naivní představy. Třeba když na stou otázku „Těšíš se?“ odpovíte, že jako jo, ale že se třeba těšíte i na to, až si půjdete zaběhat. „Zaběhat? Na to teď pár let nebudeš mít čas!“ Jasně, protože příštích několik let na půl hodiny neopustím byt bez dítěte, protože má nesvéprávného otce, nebo co. Téma pracovních plánů tedy ani neotvírám.

Takže zlaté pravidlo manuálu: Nemáte-li nic pozitivního, co byste sdělili ze života s těmi parchanty, co vám evidentně zničili život, prostě se ovládněte a neříkejte nic. Hrozně vám, co rodičovství zřejmě nenaplnilo vaše představy, držím palce, určitě to zvládnete.

Potom několik podbodů, které usnadní život vám i těhotným ve vašem okolí:

-          Nemusíte předvádět, jak těhotná chodí. My o tom víme. Fakt. Když bychom si toho náhodou nevšimly, dají nám o tom po ránu vědět například chodidla nebo záda.

-          Nemusíte těhotné při každé příležitosti oznamovat, že jí roste břicho a prsa. Až na těch několik výjimek z Blesku a novinek.cz, co porodilo na záchodě v domnění, že tam jdou vytlačit epický bobek, jsme to zaznamenaly. Zvlášť pánové se pak třeba nedočkají odpovědi, že zatímco my se toho bachoru zbavíme během hodin, oni se při zavazování tkaniček budou potápět ještě dlouho.

-          Pokud těhotné narostlo i něco víc než břicho a prsa, nekomentuje se to s odkazem na „tu, co přibrala snad jenom to dítě a plodový obaly a týden po porodu vypadala, jako by nikdy těhotná nebyla“. Zvlášť pokud jste muž, co vypadá, že stabilně zadržuje asi tak třicet litrů piva. Jako někdo, kdo přibral zatím devět kilo, myslím, že můžu zodpovědně prohlásit, že nemít hlad, chutě a nestát se zásobárnou na vodu pro případ extrémního sucha, je klika, nikoliv zásluha.

-          Co se týče srovnávání, také věřte, že nás moc nezajímá, že Lenka z lékárny měla touhle dobou už třikrát přepraný hadry na miminko. Tak Lenka z lékárny asi byla na rizikovým a měla na to čas a bavilo ji to.

-          Stejně tak věřte, že nás nezajímá ani to, že „za vás jste se bez takových vymožeností obešli“. Ano, kdysi jsme se obešli taky bez zubaře a chodili jsme ke kováři.

-          Když už svoje dotazy zdůvodňujete tvrzením „Tak se ptám, já nevim, jaký to je bejt těhotnej“, zkuste to aplikovat za každých okolností a například nekomentujte, že těhotná spala celých osm hodin a dvacet minut slovy „Už jsem myslel, že nevstaneš.“

-          Majitelů psů a koček se neptejte: „A co budeš dělat se zvířetem?“ Nic. Fakt vůbec nic. (A pozitivní test na toxoplazmózu mám už několik let z doby, kdy jsem vůbec neměla kočky, kdyby to někoho zajímalo.)

Pochopili jste správně. Jsem nepříjemná jak do prdele. Nicméně to chápu jako preventivní opatření, které mi třeba usnadní do budoucna život se Sucháčem. Při poslední návštěvě rodiny se to celkem osvědčilo a nemusela jsem použít připravenou replika „Můžeš prosím chvíli počkat, než si dojdu pro notýsek, kam si zapisuju představy ostatních o tom, co bych měla chtít?“

Těhotná žena je něco jako vegan. Když bude chtít, dozvíte se o jejím těhotenství i to, co jste vědět nechtěli. Pokud o tom nemluví, tak máte skvělý konverzační téma do hospody.