Nápady zpruzeného čtenáře IV

Rok 2019.


Nejdřív třikrát Viktorie Hanišová. Houbařka: Dlouho jsem Houbařku obcházela s tím, že to zaprvé bude téma, kterého je všude plno, a zadruhé určitě zpracované formou, kterou nemám ráda (představovala jsem si ty procházky lesem plné lyrických pasáží a metafor nadužívajících psychotropních hub). Hodně tomu nepomáhalo taky, že kniha byla horem dolem doporučovaná ve skupině Co čteme, kterou jsem opustila potom, co se otevřela diskuze o tom, že většinu z nás zajímají recenze a tipy na knížky, nikoliv vyfocené nohy na pozadí s knížkou, batolata na pozadí s knížkou, zvířata na pozadí s knížkou a o knížce ani slovo, aby následně počet fotek nohou na pozadí s knížkou, batolat na pozadí s knížkou a zvířat na pozadí s knížkou pětkrát vzrostl.

Nepřišla jsem na nic, co bych Houbařce vytkla. Přestože ta kniha je vlastně jeden velký hnus. Parametr, že mě knížka rozbrečí, u mě není směrodatný, protože mě rozbrečí kdejaká blbost. Houbařka mě nerozbrečela, ale naplnila mě zoufalstvím, bezmocí a vztekem. Nad selháním systému i selháním těch nejbližších. Sáru považuju za jednu z nejlépe napsaných postav, se kterými jsem se kdy setkala. Na rozdíl od jiných tragických hrdinek jsem u ní nikdy neměla chuť kopnout ji se slovy „Tak už nad sebou přestaň tak fňukat, ty krávo“ do zadku. Ve všech svých polohách a v každém rozpoložení je naprosto autentická, bez patosu a bez zbytečného ždímání emocí, které má osolit děj. Ten konec konců plyne tak, že není potřeba velkých zvratů, ťafky vám dává průběžně, ale nenechá vás si na ně zvyknout, takže každá další stejně bolí. Za Sáru i za všechny, co nedokáží vystoupit ze své komfortní zóny, hlavně zachovat posraný dekórum i na úkor vlastní morálky.

Anežka byla slabší. Syrový příběh o tom, co se nikdy nemělo stát. A že všichni někdy uděláme špatné rozhodnutí, ale někteří z nás mají větší štěstí na náhody. Julie neměla a Agnes vzala s sebou.

Rekonstrukce: Nejslabší kousek. „Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly…“

Tak nějak by se daly charakterizovat chudinky opuštěné výhonky děje, které ale nikam nevedou, na konci se nespojí do jednoho celku a čtenář se jenom ptá, proč tam byly, kam šly a kam zmizely.

Nemít srovnání s Houbařkou, asi bych se spokojila s oddechovkou o těžkém tématu, ale napsanou lehkou rukou. Takhle se musím ptát, proč mě autorka po Houbařce, ve které jako by vážila každé slovo, týrá banalitami jako „něco však ve mně zemřelo“ nebo „v tu chvíli jsme věděla, že je to ten pravý“? Proč v Houbařce dokázala příběh dávkovat s naprostou přesností, kdy a kolik hnusu, překvapení, naděje, smutku použít, ale v Rekonstrukci se to všechno míchá do jednoho jídelnového UHA? Měla moc málo času na to, aby si s nosným tématem vyhrála jako v Houbařce?

Škoda, že jí to nejde vrátit s tím, že „tak znovu a lépe“.

Stejný případ jako Rekonstrukce byly i dlouho očekávané Tiché roky od Aleny Mornštajnové. Je to klasický page-turner, zvládla jsem to za tři večery i s vybalováním a uklízením po stěhování, řemeslně se tomu nedá nic vytknout, splňuje to všechny předpoklady dobře napsané knihy, jenže po dočtení jsem se cítila, jako když si projdu Ikeu, ale na konci nejsou masový kuličky. Všechny vystavené obýváky a kuchyně jsou perfektní, čisté a uspořádané, ale něco jim chybí: osobnost člověka, který je má používat. A přesně tak na mě zapůsobila kniha. Je to čtivé, formálně dokonalé, ale naprosto sterilní.

Dita Táborská – Běsa: Sáhla jsem po ní proto, že jsem byla zvědavá na prequel k Malince. Člověk by někdy měl tu zvědavost přemoct. Kdybych nečetla Malinku, vzdám to nejpozději v půlce a udělím tomu titul nejzbytečněji přečtená kniha roku (ale byl teprve začátek ledna). Ale když ve vás ještě rezonuje její příběh, chcete vědět víc a tak se prodíráte cinty o trhání kytiček, dětských kafíčkách a vaření boršče a říkáte si, že to pro někoho určitě má přidanou hodnotu, kterou ignorantsky nevidíte. Pak dojdete k nemocniční scéně, kde se opět zjevuje ta Bůh a ten Smrt, která je tak trapná, že ji tady nemůžu ani odcitovat, protože to píšu ve vlaku, červenala bych se a spolucestující by si mysleli, že se dívám na porno. To byl jako pokus o magický realismus, nebo co?
Hele, božské scény v Malince ještě šly zvládnout, tohle už ne. Magický realismus zemřel s Márquezem a na Bulovku se stejně nehodí.
Mírně to zachraňuje konec ve formě deníkových zápisků, ale ocenila bych čitelnější font, u kterého vám nevytečou oči.
Na druhou stranu Táborská prostě vymyslela silný příběh, dala si práci s reáliemi, dobře vykreslila postavy, ale do propracovanosti Malinky to má hodně daleko, místy se z toho stává taková trochu iritující bramboračka. Nebo boršč.
Ale znova opakuju – ani po tom pokusu o antické drama to nešlo nedočíst, bohužel jenom proto, že jsem četla Malinku.

Tematicky poslední je Koho vypijou lišky od Lidmily Kábrtové, pro mě společně s Houbařkou nejlepší kniha roku.      Za dobu, co jsem měla knížku půjčenou z knihovny, jsem ji přečetla dvakrát.

U experimentů s formou mám obvykle problém, že mě začnou srát po prvních třech stranách, protože z toho čiší snaha uspokojit intelektuály, případně literární pozéry, co se za intelektuály vydávají, aneb „je jedno, že to skoro nikdo nepochopí, hlavně, když se v pár recenzích objeví slovní spojení jako ‚odvážná a originální forma‘ a hipsterům na to upadne avokádu z toustu“. Tady ne.

Nacpat do padesáti slov příběh i emoce a přitom se vyhnout patosu, je umění.

Nesmí chybět nějaký ten holocaust. Radka Denemarková – Peníze od Hitlera: Kdybych to nenapsala už minule u Velkého sešitu, mohla bych teď napsat, že naposledy mi u čtení bylo fyzicky špatně u Nabarveného ptáčete, ale že Denemarková dotahuje.  V průběhu čtení pocit beznaděje, že všichni lidi jsou svině, a na závěr facka přes rypáček, že sviňárny někdy začínají u rychlých soudů.

Musela jsem si dát i nějaké holocaustové zklamání v podobě vychvalované Hany Andronikové – Zvuk slunečních hodin: Jeden z důvodů je samozřejmě to, že tématem holocaustu jsem už tak nějak saturovaná, přečetla jsem toho tolik, že je těžké mě překvapit a nezklamat. Dalším faktorem byla tematická linka z Indie, jejíž kultura mě vůbec nezajímá, a když se tam skákalo z Normandie nebo Terezína, přímo mě to vytáčelo a pasáže jsem skoro přeskakovala. To je všechno subjektivní, nicméně teď objektivně (a přijde *spoiler*): Kdo je centrální postava příběhu? Ráchel? Ráchel z pohledu Tomáše, Daniela, Anny? Funguje to v první půlce, pak se to zamotává a Ráchel se nějak ztrácí, je to poznat i na tom, že nejdřív se její charakter dařilo vykreslovat přirozeně, ilustrovaný na příhodách. Při snaze vytvořit silnou a zajímavou hrdinku je hrozně lehké sklouznout k tomu, že po dvaceti stranách leze všem na nervy, autorka to v první půlce, možná skoro prvních třech čtvrtinách, zvládla, jenže pak je vidět, jak si musí pomáhat explicitními prohlášeními, jak je vlastně Ráchel skvělá. A na závěr je skvělá Ráchel totálně out of character: měla ji nechat třeba umřít na tyfus, cokoliv by bylo lepší než ta hrozně nepravděpodobná scéna na louce, kde byla nepravděpodobná i Anna, která se od Ráchel nehla na krok a najednou ji zapomene někde na poli? A na závěr patetický Daniel, který se tu louku vydává hledat. To samé, co s Ráchel, se postupně dělo i s formou a s jazykem. Některá klišé a banality už oči na posledních stránkách nebraly. Vynechat se taky mohlo převyprávění notoricky známých osvětimských příběhů.

Nicméně i přes tyhle výhrady je ta kniha pořád dobrá. Vlastně od začátku víte, že to nedopadne dobře, musíte to dočíst jen proto, že potřebujete vědět, jak špatně to skončí. Přestože konec je pro mě slabší, podařilo se autorce nastínit jednu otázku, která se u tohoto tématu tak často neobjevuje: Kdyby Ráchel přežila, byli by někdy znova šťastní? Dokázala by s rodinou fungovat i s takovou nepředatelnou a nevyslovitelnou zkušeností? V jednu chvíli jsem věřila, že Ráchel přežije a že alternativní epilog bude o tom, jak se Danielovi rodiče rozešli, nebo Ráchel zmizela, protože nedokázala naplnit Tomovu a Danielovu potřebu dávat štěstí. Napadlo mě i rouhačské, že vlastně možná dobře…

Michal Vaněček – Mlýn:  Moje prababička se narodila v roce 1916 a dožila se 93 let. Když jsem se začala seznamovat s historií 20. století (dřív než prostřednictvím dějepisu rodinnou historií, kdy si jedna větev rodiny užila heydrichiádu a druhá Jáchymov), usoudila jsem, že vzhledem ještě ke geografické poloze, to byl dost blbej výběr. Tady Hadrbolcovi mi to potvrzují.

S každou kapitolou odpočítáváte roky do Sametové revoluce a chcete, aby to už skončilo. Do dvojky Sauvignonu ke knížce mi padala tíseň z představy, že bych tu dobu mohla zažít bez vidiny konce. Zřejmě se nabízí, abych napsala, že kapitoly po roce 89 nebyly o tolik lepší. Ale vážně někdo může potom, co si s bratry projde PTP a psychiatrii, tvrdit, že chlápkům v lakýrkách a s ledvinkou (dobře, o té ledvince se tam nepíše, ale my, co máme první vzpomínky až z raných devadesátek, víme svoje) navzdory se žije hůř? Mlýn domlel a režim naštěstí taky.

Nicméně dobrý pamatovat, co hrozí, když „je jich hodně a jsou blbí“.

Knize bych vytkla až moc jednoduchý styl. Naštěstí se jednalo jen o formu a autor nesklouzl k tomu, aby dělal ze čtenářů blbce ve stylu „Karel šel na záchod, protože pil, a pil proto, že měl žízeň“.

Knize by prospěl i větší rozsah, některé linky (např. Černobyl) si říkají o protažení.

Na Mlýn bych navázala Ratajským lesem od Aleše Palána: Dalo by se to popsat jako sex, na kterém byla nejlepší předehra, takže po prvních kapitolách muselo zákonitě následovat už jenom zklamání.
Napínavý začátek, depresivní atmosféra 50. let, vražda popsaná, jak kdybych u toho byla... A potom se to nějak začalo míchat páté přes deváté, Dítě otravná, nedostatečně vysvětlené motivy jednání postav, některé linky naopak okecané moc, přestože ději to nijak nepospělo, pokus nacpat potom všechno do poslední kapitoly. Takhle jsem to nechtěla.

Dvě shitky roku: Pavlo Rankov – Legenda o jazyku: Jo, ten, co napsal Stalo se 1. září. Nechce se mi tomu věřit. Sloh Hochů od Bobří řeky a uvěřitelnost citového života hlavních hrdinů na úrovni Lenky Lanczové. Černobílé, šablonovité postavy, prvoplánová paralela, pokus unudit čtenáře k smrti přednáškami z historie ve stylu referátů z Wikipedie.
Tetička. Fakt nešlo použít míň otravné slovo?
Nebo jinak – nešlo použít míň nepřirozené postavy, míň průhlednou zápletku a míň umučit ten nápad?
Tahle nuda fakt bolela.

Simon Mawer – Skleněný pokoj. Nominace na Man Bookerovu cenu. No ty kráso. Nejvíc mě na tom uráží ta průměrnosti, protože humbuk okolo knihy i filmu by někoho mohl vést k doměnce, že takhle vypadá kvalitní literatura. No tak fakt ne. Je to plné nepřirozených dialogů bezduchých postav, které z úst nejsou schopny vypustit jedinou nosnou myšlenku. Když je někdo průměrný spisovatel, tak přidat druhou světovou válku a sex a personifikovat dům na ústřední figuru příběhu mu styl nezlepší.

Jo a kdybyste to náhodou nevěděli, tak v té vile je onyxová stěna, což je třeba zmínit jenom asi na každé třetí straně.

Na závěr dvě nové autorky. Herta Müller, se kterou jsme si nesedly. Rozhoupaný dech ani Liška lovec jsem nebyla schopná dočíst. Máme spolu vztah asi jako s panem Grankem, prostře se k sobě nehodíme, ale pro někoho jiného určitě bude skvělá partnerka.

Světlana Alexijevičová – Válka nemá ženskou tvář: Kdybyste si mysleli, že jste o druhé světové válce přečetli už všechno.