Nápady zpruzeného čtenáře III

Za 2018.

Zdá se, že s jinou frekvencí než jednou za dva roky, to nezvládnu.

Olivier Bourdeaut - Čekání naBojangelese: Nejrozporuplnější kniha roku aneb poraďte mi, co si mám myslet.

První tři čtvrtiny mě ta kniha neskutečně srala. Kdo má ve svém okolí hysterika, pochopí, proč mi Henriettiny/Louisiny/Georgettiny výstupy nepřipadaly okouzlující a roztomilé. Kdo má s touhle diagnózou zkušenosti, se tomu prostě nezasměje. Ne, ani u té scény s neplacením daní a to jsem pořád měla v puse pachuť březnového daňového přiznání.

Nelíbil se mi styl. Nevím, jaký je francouzský originál a jestli jsou rýmy, nebo možná spíš pokusy o ně, zničehonic se objevující uprostřed vět a odstavců onen hravý styl, ale za mě je to příšerné. Místy si překladatel nedohledal reálie, podle mě se nejednalo o „oslavy ve vesničce San José“ (konec konců, autor se nijak zvlášť nezatěžuje lokalizovat děj příběhu), ale o svátek sv. Josefa (fiesta de San José), protože podle popisu se takhle v některých částech Španělska slaví.

Iritovala mě podprahová melodie pohrdání těmi, co nežijí tak strašně výjimečný život: třeba je baví škola a platí daně.

Jenže potom přišlo posledních dvacet stránek a hmatatelné důkazy, jak vypadá přijetí druhého se vším všudy včetně toho, že vám poblije auto a zapálí byt. Metaforicky i nemetaforicky.

Klišé mě obvykle nedojímají, ale našlo se jedno, které jsem jim věřila:

„Přísahám před bohem všemohoucím, že všechny ty, které v sobě ukrývám, vás budou navěky milovat!"

„Slibuji před Duchem svatým, že vás budu milovat a ve dne i v noci hýčkat, vás a všechny, které v sobě ukrýváte, budu vás provázet, kamkoliv se vydáte."

„Přísaháte před všemi anděly, že se mnou půjdete kamkoliv, opravdu kamkoliv?"

„Ano, opravdu kamkoliv!"

O to víc, že to dodržel ad absurdum.

Lucie Faulerová - Lapači prachu: Jedna ze dvou knížek, které jsem předloni přečetla při pokusu dokázat, že i já můžu jet na dovolenou do Chorvatska.

Občas se mi stane, že náš vztah s knihou začne špatně už věnováním (v životě jsem viděla asi dvě dobré a jedno z nich bylo „Tatínkovi“) a skončí špatně fotkou autorky se zakrytým obličejem na zadní straně přebalu (tam snad pózy netřeba). Horší ale bylo to mezi tím.

Nespolehlivý vypravěč po stopadesáté první. Nic proti, pokud by se tomu nespolehlivému vypravěči dalo skutečně nevěřit. Ne na první dobrou, že na straně šedesát jsme se s Jakubem seznámili ve frontě na banány (ve kterém roce, prosím?), na straně osmdesát jsme se s Jakubem seznámili v kině… ale kdyby to po celou dobu šlo tak, jak se to autorce podařilo na posledních několika stranách. To už bohužel bylo pozdě, abych si spravila dojem, a řekla si, že to předtím někam vedlo. Nevedlo to celkem nikam, protože témata jako trauma z dětství, domácí násilí a nemilované dítě je těžké dobře zpracovat na dvě stě stránkách a přitom nesklouznout ke klišé zaobalených v originální formě - která mně osobně nesedla, ale ok, jsem ochotná smířit se s postavou dalšího vypravěče, která ale potřebuje dotáhnout, i s opakováním klišoidních obrazů, které ale asi mají dokázat, že autorka si uvědomuje, že je to fuj. Co mě ale vytáčelo, byly prosté otazníky („?“) místo celých otázek nebo těch tázavých výrazů, povytažených obočí a nechápavých kroucení hlavou, které se pro to obvykle používají. Na facebook dobrý, ale asi jsem na to moc málo mileniál.

Proč jsem to dočetla? Protože „Máš už konečně někoho?“ Téma frustrovaných, nespokojených a nešťastných ženských („Děti, tatínek mě sice asi jednou zabije, ale kvůli vám s ním zůstanu. A kdy i tvůj život bude konečně tak na hovno jako ten můj?“) nechápajících, že frustrovaně, nespokojeně a nešťastně lze žít i bez chlapa a dětí, mě prostě neomrzí, za to dík.

Jestli autorka vydá něco dalšího, tak si to přečtu, ale jestli tam zase bude dělat tu věc s otazníky, tak naposled.

Guzel Yakhina – Zulejka otevírá oči: Druhá knížka přečtená při chorvatském pokusu. Vyloženě taková oddechovka na dovolenou.

Nestala se literární senzací zbytečně, pro mě kniha roku 2018. Asi už jste si všimli, že jelikož jsem megera, jsem schopná se víc rozepsat o tom, co se mi nelíbilo. Tak jenom dodám, že je to o hledání svobody uprostřed sibiřské tajgy a o vůli, která přijde člověku o to nezdolnější z terasy apartmánu a se třetím vínem, kdy si říká „že už se na to, holka, nevysereš.“

Pavol Rankov – Stalo se prvního září: Po Zulejce druhé místo.

Exkurze do části moderních slovenských dějin k nezaplacení.
Tři hlavní postavy – slovenský Prchal pro KSČ Peter, lehkomyslný wonder boy Honza a spirituální souchotinář Gabriel – postrádají jakékoliv černobílé znaky, jsou vykreslení se všemi možnými vadami, které lidské plémě může mít, ale ve chvíli, kdy se je chystáte začít soudit, některý odstavec vám položí otázku: A co bys na jejich místě dělal ty?
Přesto mě trochu štvala milostná linka s Márií, protože to skutečně byla přehlídka toho, kdo se ve vztahu k ní chová jako větší debil, při čemž na rozdíl od závodů v plavání v této soutěži o první místo bojovali Peter a Honza, Gabriel se držel na chvostu, přece jenom by asi se svými plícemi tolik sebestřednosti neudýchal.
Jsem trochu rozpačitá z historických černohumorných intermezz, protože mi do příběhu úplně nesedly, působily trochu nepřirozeně, i když Kléma stloukající jedenáct rakví pro spolustraníky nebo odhalení pozadí vzniku Májky mají něco do sebe.
Dle některých výhrad je to příliš nerealistické, s čímž nesouhlasím, protože to bychom za nerealistické museli označit celé 20. století.

Ágota Kristóf – Velký sešit: Připomnělo mi to Nabarvené ptáče, které jsem četla několik let předtím, než to bylo cool. Velký sešit mě donutil pochybovat, jestli náhodou taky nejsem psychopat, když jsem si nemohla pomoct, abych dvojčatům občas nefandila, přestože jejich pojetí adekvátního trestu za hřích bylo poněkud pokřivené a dnes by už dávno jako vysoce inteligentní sociopati byli v diagnosťáku. V určité chvíli už to nebylo o přežití a nutných činech, ale o zneužívání síly a moci. Jenže se bavíme o dětech uprostřed války. Přesto si nejsem jistá, že původ je v tom, co z nich udělaly podmínky a prostředí.

Kristóf používá hodně ekonomický styl psaní i dialogů a ke klukům to přesně sedí.

Jedná se o otevřenou trilogii, první díl má tak nejednoznačný konec, že vás donutí přečíst si další dva. Tedy za předpokladu, že taky máte rádi sociopaty.

Fredriku Backmanovi jsem se cíleně vyhýbala, protože podle nejčastěji se opakujících charakteristik jeho díla jsem usoudila, že je to přesně to, co číst nechci. Jako první jsem se nechala přesvědčit na Medvědín cestou do Izraele. Dobře jsem udělala, protože kdybych jako první četla Muž jménem Ove, Medvědín bych už nikdy neotevřela, protože u Oveho to Backman prostě přehnal s medikací a dávkování sentimentu a klišé vedlo k tomu, že jsem chvílemi sama cítila stud za chování protagonistů.  

Další knížka, kterou bych bez doporučení nečetla, je Málinka od Dity Táborské.  Nakonec to má víc vrstev, než je na první začtení se zřejmé. Neobsahuje to žádné postavy, které bych v určité chvíli nechtěla v jejich alibismu, nedostatku empatie a sobeckosti kopnout do zadku. Nicméně až potom, co se zbavím pochopení pro jejich situaci a chyby (ať zvedne ruku ten, co nikdy nic neposral). Až tak jsou reálný.

Kvituju dobře napsané erotické scény, ze kterých nesténá pocit trapnosti.

Ten jsem naopak měla se scénami s Bohem. Vlastně s Bůh.

Trochu úsměvný mi na rok 2017 přišel termín „elektronický dopis“. Ale aspoň, že tam nefiguroval x-chat.