Video killed the radio star

Pět minut rozhlasové slávy

Posloucháte někdy rádio? Je jedno, jestli komerční nebo jakoukoliv stanici Českého rozhlasu. Obojí má svoje specifika, která mě neustále fascinují. Například lidi, co volají do rádia, aby všem sdělili, jaké je u nich počasí: „Horší Heršpice hlásí tři nad nulou a mlhu!“ 

Nebo dopravní zpravodajství: „Ve Veselí na Moravě na křižovatce u Kauflandu oktávka a bavorák v sobě, dávejte tam pozor!“ 

Poradna pro spotřebitele: „No, já jsem si jednou koupila boty. Měla jsem je na ples. Takové hnědé boty. S tkaničkou…“ – „Nezlobte se, ale my tady máme pro náš pořad omezený čas. Jaký byl s těmi botami problém?“

Prostě lidi, co udělají všechno, aby se slyšeli v rádiu, a moderátor je musí umravňovat: „Paní Milado, vypněte si prosím svůj přijímač, špatně vás tady slyšíme.“

A pak je druhá kategorie lidí, kteří jsou náhodně osloveni. A vy si říkáte, kam na ty tragédy chodí. Jak je možný, že ze všech možností, které se tam musely pohybovat, dokázal reportér vytipovat zrovna toho, co mu dělá problémy vyjadřovat se v rozvitých větách, zaměňuje cizí termíny, nadužívá slov „prostě“ a „jasně“ a za každou spojkou udělá „em“.

Tak už vim, kam.

Asi není možný uniknout projektu Ježíškova vnoučata. Navzdory uslintanému názvu je to akce, která mě chytila, protože lidé, kteří znali Hostujícího profesora a viděli můj obývák, vědí, že mám pro staré lidi a věci slabost. Akorát vždycky rezervuju přání a potom se musím odpojit od všech kanálů, protože nedávám tři věci: Zaprvé naprostou idealizaci ze strany organizátorů. Já chápu, že bez toho by nebyla videa, díky kterým se pak lidi složí na deset vozíčků a výtah, jenže hodně účastníků propadne dojmu, že každý člověk jim za balíček kosmetiky padne kolem krku a budou mu do konce života dělat adoptivní rodinu. Často je to o tom, že si ani nepamatuje, že si něco přál, tvrdí, že se spletli, a nechápe, proč ho někdo ruší u televize a nechce se s nimi bavit. V případě zážitků si to někdy na poslední chvíli rozmyslí, popřípadě umřou. A mně u některých lidí trochu chybí pochopení, že mají právo se neposrat z toho, že jim někdo přivezl deku. Což souvisí s druhou věcí, kterou nedávám, a to je oslovení „staroušci“, „babičky“ a „dědečkové“. To, že je někomu přes osmdesát a neudrží stolici, nikoho neopravňuje k tomu, aby o něm mluvil jako o „starouškovi“. Mohli by to zkusit na aktivního důchodce.

U staroušků se pak do třetice často sejde plejáda masáží eg, co ukazují, jak všechno pěkně zabalili, co přibalili navíc a jak pro někomu o dvě generace staršímu jejich návštěva nepochybně změnila život.

No a taky nikdy nemůžete vědět, jestli nedáváte dárek bývalýmu estébákovi nebo domovní důvěrnici.

Já jsem se takhle ocitla na odpolední akci v domově důchodců, kam jsem nesla knihu, což mě u někoho s Alzheimerem celkem překvapilo. Měla jsem štěstí na velmi lucidní paní, takže dneska jsou buď už léky na Alzheimera fakt něco, anebo tam evidentně nepatří, což mě přimělo k plánu na její útěk, což ale bude vyžadovat značné přípravy, protože my jsme při odchodu museli třikrát požádat o pomoc personál. Hodinu a půl plynulého rozhovoru jsem fakt nečekala.

Při odchodu mě oslovila ředitelka, že pán z rozhlasu by potřeboval udělat ještě jeden rozhovor a všichni už odešli. Můj doprovod zbaběle odbočil ke zbytkům seniorského jarmarku a v sebeobraně si zakoupil šišku s muchomůrkou. „To bude v pohodě, ničeho se nebojte,“ ujistil mě reportér a položil první otázku: „Proč se této akce účastníte?“ – „Em…“

Místo abych řekla pravdu, že to dělám proto, že se celý rok chovám jako píča a doufám, že to na závěr roku doženu, vypustila jsem tu nejdebilnější větu, kterou jsem mohla.

Na závěr jsem zavrhla možnost zeptat se, jestli to snad nebude uvádět kamarád Patka, spolužák Baličky cigaret, který spal s půlkou našich kamarádech a ty, se kterými nespal, s ním aspoň jednou spát chtěly (chtěla jsem se zeptat jen na tu první část), protože mi přišlo, že bych se akorát zbytečně prozradila. Takhle jsem si říkala, že když jsem řekla jenom svoje křestní jméno (z jakýho důvodu jako pravý?!), nemůže mě v rozhovoru plného píčoviny, anakolutů a zeugmat přece nikdo poznat.

Dva dny na to kamarád Patka do naší skupinové konverzace na messengeru ohlásil: „Jak to, že na mě z éteru mluví Žena s moly?“

Od odvysílání reportáže je v této skupinové konverzaci poměrně ticho, takže předpokládám, že společně s Grafikem řeší finální verzi triček, které mají vepředu nápis „Sama mám dost“ a vzadu „Tak proč nedat někomu jinému“, a k narozeninám očekávám nahrávku se smyčkou téhle věty, kterou mi v hospodě pustí místo „Happy birthday“.

V pondělí konečně otevřeli nový most přes řeku, kudy chodím do práce. Naproti mně šel kameraman regionální pobočky Novy. Přešla jsem na druhou stranu.