Velký bratr

tě slyší.

Nemůžu o sobě říct, že jsem fanynka nejnovějších technologií. Chytrému telefonu jsem se bránila do roku 2014 a předtím jsem jenom nerada svolila ke kombinaci tlačítkového telefonu s dotykovým displejem, protože to aspoň byla Nokie, která pořád měla hada. Táta se musel stydět, když mi kupoval kabelovou myš a klávesnici, které jsem chtěla k předloňským Vánocům, protože jsem byla přesvědčená, že USB mi rozhodně nebudou fungovat.

„Late adopter“ jsem přirozeně byla, i co se týče mobilních aplikací. Doteď si vzpomínám na svoje překvapení, když jsem někdy v roce 2015 sháněla podnájem, a když jsem dorazila na prohlídku, zjistila jsem, že jsem zapomněla číslo popisné, takže jsem zapnula svá cenná data, abych zjistila, že slečna, se kterou jsem měla prohlídku domluvenou, mi dvacet minut zpátky napsala, že jí do toho něco přišlo a ruší to. Na facebook. Přestože měla moje telefonní číslo. Konec konců, pravidlo, že když po mně někdo něco chce urgentně, má telefonovat, ne se spoléhat na aplikace závislé na internetovém připojení, pro mě platí dodnes.

Nicméně i mě s 2GB dat na měsíc aplikace doběhly, takže kromě klasického messengeru nebo WhatsAppu mám krokoměr, aplikaci na běhání, radar, Waze, menstruační kalendář a díky google maps nebo mapy.cz bych nemohla začít jezdit sama na kole, aniž bych pokaždé neskončila v Bělorusku. Nemůžu se tedy divit, že několik společností má přehled o mé poloze a aktivitách a facebook přesně ví, kdy mi nabídnout reklamu na menstruační kalhotky a kdy na kliniku vykupující vajíčka. A asi mi to vadí míň, než by mělo. Je to taková salámová metoda. Nejdřív mi přestaly připadat děsivé kontextové reklamy na základě toho, co jsem vyhledávala (zvlášť na pracovním notebooku), pak mi nejdřív přišlo děsivé, proč mi na facebooku vyskakují kontextové reklamy na věci, které jsem nevyhledávala, ale jenom si s nimi s někým psala na messengeru. Teď si s Baličkou cigaret posíláme print screeny, jak moc se FB trefil. Myslím, že majstrštych se povedl Tatře, která mi deset minut potom, co jsem Baličce sdělila, že bych si dala pečené kuře, na něj jako sponzorovanou reklamu vyhodila recept.

Děsí mě to míň zřejmě proto, že aspoň trochu chápu, jak to funguje. Víc mě děsí, když to chápat přestanu.

Před několika měsíci mluvila na večeři Sporty Spice o Spotify. Až jsem usoudila, že to taky chci. Když jsem ráno zapnula na mobilu wifi (protože na noc ji vypínám ne proto, že způsobuje rakovinu, ale protože si nechci pro případy nouze vypínat zvonění a přitom nechci, aby mě budil Pinterest s upozorněním na várku nových pinů na mou nástěnku Koupelna), našla jsem mail z 23:20, kdy mi Spotify – španělsky – píše, ať dokončím svoji registraci. Prohledala jsem e-mail deset let nazpět, kdy jsem žila ve Španělsku, jestli jsem si tam opravdu náhodou nezaložila účet a potom na to nezapomněla. Nic. Mail jsem samozřejmě mohla smazat. Takže jsem e-mail přeposlala na zákaznické centrum Spotify s dotazem, jestli se nejedná o spam. Odepsali, že nikoliv a že registraci můžu bez obav dokončit. Odpověděla jsem jim, že také nikoliv, protože jsem žádnou registraci ani nezahájila (na to jsem pak použila jinou e-mailovou adresu), a jestli by mi mohli objasnit, jak se výzva k jejímu dokončení ocitla v mojí schránce. Tak prý někdo s podobným jménem asi zadal špatnou adresu, shodou okolností tu moji. To, že si někdo se stejným, českým, jménem, někde ve Španělsku založil účet na Spotify ve stejný den, kdy jsme se o něm bavily, a omylem zadal moji mailovou adresu je… velmi zvláštní náhoda.

Ve čtvrtek jsme tuhle historku vytáhly se Sporty Spice na večeři před kinem, doplnila jsem ji o zážitek, jak mi Google někdy v listopadu poslal něco, co se jmenuje „Google Maps Timeline“, kde mi shrnuje všechny státy a města (včetně puntíku ve Francii přibližně pět set kilometrů od Normandie, kde jsem se v tu chvíli opravdu nacházela), kde jsem byla, zajímavá místa, která jsem navštívila (včetně „Jezirko Uprostred Lesa“), počet kilometrů, které jsem ušla, počet kilometrů, které jsem ujela na kole (to má, mimochodem, blbě) a počet kilometrů, které jsme ujela v dopravních prostředcích, a glóbus s procentem planety, co jsem procestovala.

Vzhledem k používaným aplikacím mě neděsí, že o mně tohle Google ví. Děsí mě to, že když jsem po filmu vytáhla mobil, čekalo na mě připomenutí „Google Maps Timeline“ doplněné o to, kde jsem byla na Silvestra.