Aktivní důchodce

Z něčího dědy dělá aktivního seniora čtvrteční návštěva Kauflandu, z něčího dědy zase pašování heroinu do Hong Kongu. Můj děda k tomu nepotřebuje slevové letáky ani nigerijské dopisy.

V březnu mu bude osmdesát dva. Jeho narozeniny obvykle slavíme tak, že si vyjedeme na lyže. Poslední čtyři roky už je ale na sebe opatrný, takže přestal jezdit do Alp.

Děda je svéráz. Jeden z výrazných rysů jeho osobnosti je cholerismus. Tato vlastnost kupodivu začala s věkem ustupovat a dnes lze zaznamenat již pouhé odlesky její někdejší slávy, třeba když mu v restauraci jako přílohu přinesou místo vařených brambor pečené. Moji matku učil Archimédův zákon tak, že ji topil na zahradě v sudu. (A ano, čím jsem starší, tím víc se mu podobám. Včetně toho, že bych svou matku někdy chtěla utopit na zahradě v sudu.) Trochu obtížně se mu prohrává. V šachách se jednou pokusil vyhodit si vlastní figurku, aby nedostal mat, ale byl přistižen. V diskuzích o politice postupuje podobně. Jeho oblíbené tematické bloky jsou Čína, Rusko a arabské jaro.

Na diskuze s ním má vzpomínky již několik generací přátel a dětí přátel mých rodičů, protože děda s námi jezdíval na chalupu, kde ho děti i dospělí oslovovali „dědo“. Pokud s ním někdo opakovaně zvládl nechat si odpřednášet „Rusko dnes, kdy jsem tam nebyl, a Rusko před padesáti lety, kdy jsem tam studoval“, nechat se jako profesionální řidič kamionu poučit, že do Francie jezdí deset let úplně špatnou trasou, nebo se jako dítě nechat učit běžkovat nebo plavat, byl to skutečný důkaz přátelství k mým rodičům.

Děda však byl, především v době, kdy zimy ještě bývaly kruté a chalupa před rekonstrukcí, platným členem společnosti. Například nařezal a naštípal dříví na dvě sezóny dopředu a pak – ideálně po obědě, a když si otevřeli pivo – poslal kluky dříví složit, aby na něj nepršelo.

Přestože aby člověk začal dědu zvládat, musí k tomu dozrát (vzhledem k jistým společným rysům naší povahy mi přestal hysterické záchvaty způsobovat teprve někdy kolem pětadvacátého roku mého života), nic z toho, co svému okolí působí, nemyslí zle. Často poté s údivem dítěte pozoruje pro něj neočekávané reakce lidí, u kterých se jeho dobré úmysly nesetkaly s pochopením. Je poté velmi uspokojující sledovat, jak si ve svých osmdesáti letech osvojuje některé sociální dovednosti.  

Už několik let děda nedoslýchá. Vzhledem k tomu, že až do minulého týdne měl naslouchátko špatně seřízené, odmítal ho většinou nosit. V kombinaci s touto sluchovou vadou probíhaly naše telefonické rozhovory přibližně tak, že děda vedl cca třičtvrtěhodinový monolog, u kterého neslyšel vaše přerušující otázky, takže pokud jsem chtěla zachovat zdání konverzace, mohla jsem si jedině dělat poznámky a otázky položit po skončení monologu. V závěru poté pravil: „A ty mi taky nic neřekneš. Tak já už tě nebudu zdržovat, měj se hezky a ahoj.“

Babička zemřela před šesti lety. Dle vzpomínek dědových blízkých na jeho mládí a zralý věk se divím, že to neudělala dřív. Když se děda oklepal, začal si shánět přítelkyni. Zaregistroval se na internetové seznamce (ještě že je mu prozatím skryta existence tinderu – facebook má od roku 2012). Po několika schůzkách ale rozhodil své sítě i jinde, protože na seznamkách si ženské dávají fotky, na kterých vypadají líp než ve skutečnosti (stěžuje se někdo, kdo se na profilu udělal o pět let mladší, protože 77 se mu zdálo moc).  

Takže můj děda začal randit. Ve velkém. Volával mi (dle schématu telefonování uvedeného výše), vyprávěl mi své milostné peripetie a dožadoval se rad. Jednu dobu randil se třemi ženami najednou, což, přiznám se, nechápu, jak při svých organizačních schopnostech mohl zvládnout. Při jedné z návštěv jsem na stěnách v obýváku zaregistrovala neznámé obrazy. Děda přisvědčil, že si je koupil na jedné výstavě, protože se mu líbily. Záhy jsem zjistila, že autorkou je jedna z oněch tří, padesátiletá umělkyně, která se kvůli mému téměř osmdesátiletému dědovi chystala opustit manžela. Nakonec děda vycouval, protože si k němu příliš rychle nastěhovala štětce a malířské stojany.  

Dalším úlovkem byla důchodkyně z Kutné Hory. Nedokázala jsem z dědy dostat, co ho vedlo k tomu, aby ji po jediném dnu soužití poslal pryč, nebo k tomu, aby jí dal klíče od domu. Důchodkyně z Kutné Hory ho každopádně po odmítnutí začala stalkovat. Byla schopná mu poslat pět set sms denně, aniž by se dočkala odpovědi, a nedávno ho obvinila, že má něco se svou (ex)snachou. V jedné ze silvestrovských sms mu napsala (Silvestra mimochodem trávil na zábavě, ze které se vrátil ve tři ráno, protože tancoval s manželkou muže, který tanci příliš neholduje), že za ním prvním vlakem přijede. To byla asi zpráva, na kterou už měl děda odpovědět. Ať nejezdí. Protože 1. ledna u nějak skutečně zazvonila. Předstíral, že není doma. Důchodkyně z Kutné Hory začala obcházet barák a zkoušet všechny dveře. Ano, nakonec si odemkla klíčem zmíněném ve druhé větě tohoto odstavce.  

Držákem v dědově vdovecké éře byla Lea, se kterou střídavě žil a rozcházel se asi dva a půl roku. Po definitivním rozchodu nám opakované vykládá, že Lea si odvezla všechny jeho věci včetně poklic od hrnců (vzhledem k tomu, co se toho za svůj život navařil, spíš jenom neví, kde jsou) a že všechny svoje předchozí manžely (dvakrát ovdovělá, jednou rozvedená) utrápila. Po Lee mu zbyla kočka Míca, která nyní v hierarchii zastává místo těsně za dědovými vnučkami. Já sice mám klíče od baráku, ale Míca má ve dveřích kočičí dvířka, aby mohla přicházet a odcházet, jak se jí zlíbí. Asi nemusím říkat, že původně směla vevnitř jenom do díly, a nyní má přístup všude kromě ložnice. I když: „Ale jinak je celou noc hodná a spí mi u nohou…“

Momentálně má děda nepochybně milostný život rozjetý na více frontách, nicméně mě zřejmě k poradenství shledal nezpůsobilou, takže moje poslední informace je o dvou důchodkyních z turistického klubu, které ale „mají svoje baráky a nechtějí je prodat, aby se staraly o ten můj, a taky… v tomhle věku už té práce na zahradě tolik nezastanou“. Jinak o rozdílech mezi hospodyní a přítelkyní a o reciprocitě už jsme spolu hovořili.

Před třemi týdny jsme se dohodli, že jeden ze dvou následujících víkendů přijedu na lyže. Vykládal o tom, jak ve svém oblíbeném středisku musel stát frontu na vlek, a že by bylo lepší jet v týdnu, ale že na to v důchodu nemá čas, protože v pondělí si do Brna jede nechat seřídit naslouchátko, protože na maloměstě to dělají blbě, v úterý si jde nechat udělat nový umělý zub, který má vypadat jako pravý (a jako by patřil třicátníkovi), protože takhle se přece nemůže ukázat na koncertě, kam jde v pátek, ve středu má kurz angličtiny a ve čtvrtek jde do hospody.

Když jsem mu předevčírem celé odpoledne volala, nezvedal mi telefon. Nedovolala jsem se mu ani v sobotu dopoledne už ze svahu, kam jsem nakonec ráno vyrazila sama. Nebyla jsem znepokojena, protože to, že děda opakovaně nezvedá telefon, může znamenat také to, že si našel last minute do Egypta, nebo si před třemi dny dal telefon na nabíječku a zapomněl na něj. Pro jistotu jsem zavolala mámě, abych si ověřila teorii zimní dovolené u moře, ale podle dostupných informací se měl aktivní důchodce naházet doma. (Což mohlo také znamenat, že je na lyžích, jenom v jiném středisku, nebo na výletě s turistickým klubem na Pradědu.) Cestou domů jsem u něj tedy zazvonila. „No ahoj!“ vykoukl z okna (opatrně – kdyby to náhodou byla kutnohorská důchodkyně). „Máš lyže?“ – „Mám, teď z nich jedu. Kde máš telefon?“

Nový telefon měl v servisu, kde mu ze starého měli přetáhnout aplikace (děda už se o sebe víc bojí, takže potřebuje v chytrém telefonu kromě předpovědi počasí na horách a kanálu CNN a Al-Džazíry taky GPS). Vyzvednout si ho měl v pátek. Jenže nemohl. Protože odpoledne doučoval svoji spolužačku z kurzu angličtinu. Čtyři hodiny.