úterý 30. ledna 2018

Better safe than sorry?

Opět porušuji pravidlo (které, jak víme, neexistuje) nepsat o práci před koncem zkušebky, protože tentokrát nejenom, že nevím, jestli se nerozloučí oni se mnou, ale nevím, zda se nerozloučím já s nimi.

Ale nejdřív si dejme nějakou srovnávací analýzu:

V této práci nepotřebuju nikoho náhodou potkávat v hospodě. Na firemním večírku jsem pochopila, že tyhle děcka neuchlastám. „Na Silvestra jsem náhodou moc nejedl. Měl jsem jenom dvě lahvinky červeného.“ Na o deset centimetrů vyšší a deset kilo těžší kolegyni nebylo po třech dvanáctkách ani stopy.

Na obědy můžeme chodit do školní jídelny, k jejíž kvalitě zatím odmítám zaujmout stanovisko. Největší odvar zatím byla dušená játra s tatarkou (podle jídelníčku měla být na roštu) a chlebem. Na výběr je ze dvou jídel, při čemž každé může mít jiný doprovod (k jedničce např. salát a ke dvojce jablko) a v případě, že máte jedničku a vezmete si jablko, jste pokáráni a musíte ho vrátit.
V případě nutriční nedostatečnosti školní jídelny doplňují kalorie kolegové například domácí zabíjačkou včetně grilované prasečí kůže, kterou kolega v kanceláři distribuoval jako žvýkačku. „Chrupavky z kuřat taky žerete?“ zeptala jsem se s plnou pusou. Prej jo.

Na záchodech nesvítí červené ani jiné světýlko a nelze tam nikoho zamknout. Co víc, vzhledem k tomu, že v naší firmě pracují celé tři ženy, nelze u něj ani vytvořit frontu.

Dalším plusem je absence píchaček či čipových karet. První den v práci jsme byli na obědě hodinu a ve čtvrt na pět mě přitom vyhodili domů. Ale jenom ten první den, pak už jsem začala něco dělat a prokázala se kompetentní k tomu po sobě zhasnout a zamknout.

Nyní již k dalším zajímavostem z nového pracovního poměru.

Vzhledem k tomu, že prvních čtrnáct dní jsem žila bez pračky a vzhledem k tomu, že jestli se něco při stěhování ztratí, je to to, co budete první den v práci potřebovat, musela jsem si od Baličky cigaret půjčit čisté ponožky. Dobře jsem udělala, protože hned můj první den v práci byla porada, kde bylo 12 lidí, ale oproti 120 to není žádný rozdíl – taky jsem si zapamatovala čtvrtinu jmen.

Od šéfa jsem se dozvěděla, že prý se mnou mají velké plány. V šoku jsem se zapomněla zeptat jaké. Ale mám pocit, jestli jsem si tentokrát neukousla moc velké sousto. Při první události, kterou bylo třeba nějak řešit, se ukázalo, že možná bude trochu problém ty plány realizovat. Utrpěla jsem flashback, jako bych se ocitla v Doře před dvaceti lety. Kálení si do vlastního hnízda. Teď nám bude chvíli teplo, ale z dlouhodobého hlediska už to pak bude jenom smrdět. Dalo by se říct, že je to Dora před MVDr. Akorát, že já nejsem MVDr. Prohrabávám se tunami papírů a projevuje se přesně to, co mě Dora naučila: vidím, že je něco špatně, jenže tak úplně nevím, jak to má být správně.

Přestože jsem si svým přístupem „better safe than sorry“ znepřátelila minimálně jednoho člověka, což je při dvanácti lidech celkem dobrý procento, i po pouhém měsíci vím, že o jiné bych nerada přišla. Zvlášť, když jsem se jim přiznala k pozadí svého životopisu:
„Když jsem hledala nějakou fotku, která by se dala použít na CV, zjistila jsem, že na všech mám buď sluneční brýle nebo v ruce půllitr s pivem nebo skleničku vína. Vlastně i z tý, kterou jsem nakonec poslala, je ta sklenička vystřižená.“ – „To je jako ty. Tos měla poslat. To by bylo hned ‚Hej, ju berem.‘“

20 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. (A jdu si dát do překladače tu divnou větu smrdící frází.)

      Vymazat
    2. K čemu?
      Raď mi nadpisy a nebudu muset používat fráze;o)

      Vymazat
    3. No abych věděla,jaké že máš to motto svého přístupu.
      Protože moje angličtina dosahuje závratných výšin right left top bottom font-size font-weight font-style backgroung color a display: none.

      Vymazat
    4. To je dobrý, půlku z toho bych nepřeložila:o)
      Ale myslela jsem, k čemu gratuluješ:o)

      Vymazat
    5. Ale jinak bysmne to stran nadpisů možná mohly dát dohromady, páč mně se občas stává, že nadpis mám krásnej a k němu i krásnou pointu, ale to mezitím nějak...nic...

      Vymazat
    6. Jooo k čemu! No přece k úžasnému kolektivu, kde se chlastá!

      Vymazat
    7. Do slovenštiny se ten nadpis překládá jako "Aj moja paranoia!" :-)

      Vymazat
  2. "Dalším plusem je absence píchaček či čipových karet" - to může být plus i mínus. Podle okolností.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo... Kamarád dělá u jedné stavební firmy. Taky tam docházkový systém berou hodně sportovně.
      Je to jedno z těch zaměstnání, ve kterých člověk vlastně nikdy nemůže říct, že by měl hotovo. A tak kamarád sedí v kanceláři nezřídka i deset hodin místo osmi. Jednou toho takhle měl dost. I řekl si, že by taky někdy chtěl vidět dceru jinak, než spící a šel domů po osmi hodinách. Co čert nechtěl - něco nebylo hotovo a sháněl se po tom šéf.
      "Víte pane kolego - to se občas musíte kousnout a zůstat tu o chvilku déle!" řikal ten šéf druhého dne...
      Takže mě sice náš systém vykazování práce trochu štve, jelikož vykazovat si práci na projektech s přesností na čtvrthodiny je maličko voser. Ale na druhou stranu každej vidí, že mam hodin jako kvítí, a tak si odpustí držkování, když v pátek s úderem třetí upustim výrobní prostředek a zmizim jak pára nad hrncem.

      Vymazat
    2. Při tomhle množství lidí a při stálé přítomnosti šéfky v maximální vzdálenosti dvaceti metrů od člověka, který sedí úplně vzadu, panuje v tomto ohledu celkem jasno.
      Přišla jsem z firmy, kde nám chtěli přičítat tři minuty k času příchodu a odčítat tři minuty od času odchodu, protože tu dobu přece nepracujeme, ale jdeme od píchaček do kanceláře, sundáváme si kabát a zapínáme počítač... Hodiny přesčas se neproplácí a nepřevádí do dalšího měsíce, takže pokud nemáš šanci si je v daný měsíc vybrat, tak si z toho kvítí můžeš uplíst tak věneček;o)

      Vím, že systém bez čipových karet funguje i ve velkých firmách, tam si to moc nedokážu představit, ale tady je to prostě o důvěře. Na druhou stranu v tomto systému stačí jeden debil, co jí zneužije...

      Vymazat
    3. Hodiny přesčas se neproplácí ani u nás. Do dalšího měsíce je převádět v omezený míře lze - Hodiny nám musí (při nemálu dalších podmínek) sedět za čtvrtletí, takže dejme tomu. U nás dobrý.
      Ten kamarád dělá pro jednu vcelku provařenou stavební firmu, malá rozhodně neni. Jak jsem z jeho vyprávění pochopil, systém čipových karet tam udržujou v jakymsi komatu, protože úplně zbavit se ho nemužou, ale úplně poctivě s nim pracovat taky ne, protože by okamžitě ruplo, že se tam ve věci pracovní doby docela ve velkym porušuje zákoník práce...

      Vymazat
  3. Školní jídelna a tři ženské v kolektivu? To musí být řeznické učiliště, nebo sdružení školníků! Velkých plánů se neděs. Na mě čekaly všude, ale silně podléhají erozi, takže po roce z nich byla už jen taková kupička skromných přání a očekávání:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli ty ženské obsadily místo na personálním a v účtárně, klidně by to mohlo být u nás.

      Vymazat
    2. Pfff, gender předsudky! Nejspíš jde o ředitelku, IT guru a řidičku firemního kamiónu.

      Vymazat
    3. Jaký předsudky? Naznačil jsem, jak to vypadá v naší firmě. To neni předsudek, to zkušenost ;-)

      Vymazat
    4. Jeden ze tří zásah. Jedna ze třech ženských je ředitelka.

      Vymazat
  4. Já bych silně uvítal v práci kolegu s grilovanýma vepřovýma kůžema a podobnýma delikatesama!

    OdpovědětVymazat