Ty seš ta zasraná komunistka?!

Moje prababička je pravá dáma.
Narodila se v roce 1916 uprostřed válkou zmítané Evropy... tak to by byl románový úvod a teď k věci.


Prababička byla až do svých pětaosmdesáti let něco jako nezničitelná pancéřová divize. Vlakem jezdila křížem krážem republikou komandovat své děti, vnoučata a pravnoučata (pravnučky — jelikož prabábu z ní děláme jen já a sestra). Kdykoliv mě viděla po delší odmlce, zhrozila se a jala se kritizovat, přesně v tomto pořadí: "Ježíši, ty seš ale hubená! (upozorňuju, že do patnácti jsem hubená nebyla) A co to máš na sobě?! A ty vlasy!" Netřeba dodávat, že babiččiny požadavky jsem neuspokojila nikdy — v kalhotech, v sukni, s krátkými vlasy, s dlouhými vlasy, s padesáti kily, s méně jak padesáti kily ;) A ještě bych měla připomenout jednu prababiččinu vlastnost — spořivost. Jezdívala vlakem do Zábřehu kupovat máslo, protože ho tam měli o korunu levnější ;)
Pancéřovou divizi zpomalila v pochodu mozková příhoda. Nejdřív se o ni starala její dcera, ale teď je prababička víc jak tři roky v jednom nejmenovaném domově na severní Moravě. Samozřejmě nadává, že na jaře — v létě — na podzim — v zimě tam je hrozná nuda, ale je třeba ji brát s lehkou nadsázkou, protože babička nadávala celý život na všechno (i když vzhledem k datu jejího narození se jí zas tak moc nedivím).
O Vánocích jsme se u ní skoro celá rodina sešla. Když se početná famílie naskládala do malého pokoje, paní, s níž babička sdílí pokoj, na mně utkvěla pohledem, poté se zvedla, vzala si chodítko a odešla. Nevím, jestli kvůli mému kabátu nebo vlasům, ale každopádně odešla.
Nato jsme si od prababičky vyslechli "proč za ní jezdíme, když to máme tak daleko,", potom tradiční "vy ale vypadáte" a nakonec "jděte s těma dárkama doprčic".
Na otázku, jak se má, si postěžovala: "Tady je zima." Moje trpělivá babička se snažila vysvětlit: "Mami, tady je všude zima, je prosinec." Prababička se zadívala do stropu, nebo možná k nebesům, s nevyřčenou otázkou, co to, proboha, zplodila a pak změnila téma. Obrátila se na mou matku: "A ty, ty seš pokřtěná, že jo?"
"Ne, babi, já nejsem pokřtěná."
"Ale seš, já si to pamatuju."
"Ne, babi, nejsem. To si možná pleteš s mámou."
"Ne, nepletu, ty seš pokřtěná, já si to pamatuju."
"Ne, babi, fakt nejsem."
Babička se chvíli zamyslí... "Jo tak to ty seš ta zasraná komunistka, jo?!"
Můj otec leze smíchy po zdi, ostatním vyvádí obličejové svalstvo divy. Matka se ještě chvíli snaží vysvětlovat, ale po chvíli vše vzdává a s cejchem komunistky vyklízí pole.
Závěr: Navštěvujte častěji babičky a dědečky, dozvíte se věci, které by vás ani nenapadly ;)
.: porcelánem třískla porcelain_doll 2.01.2005, 21:33:17


Komentáře
(Lucy Stike – WWW) Vloženo 02.01.2005, 21:37:03
Tak to je prinejmensim fakt husty :))))
tak to mě teda (Aika) Vloženo 02.01.2005, 22:06:07
pobavilo.. .doma máme cosi podobného, slyšíš pořád to samý.. stížnosti, stížnosti, stížnosti.. ale takhle hustě -naštěstí ne – tedy.. ne od babičky ani prababičky.. já to mám ve vlastní mámě:-(
(ave) Vloženo 02.01.2005, 22:12:09
Máš skutečně podivuhodné příbuzné :o)
(Porcelain Doll) Vloženo 02.01.2005, 22:26:40
Aika: Já tyhle stížnosti beru podle toho, v jakém věku jsou proneseny. Takže babičce a prababičce to toleruju, v jejich věku už na to mají nárok, matka to zatím nedělá, ale to asi taky přijde s věkem.

ave: A tohle je teprv troška ;)
(ave) Vloženo 03.01.2005, 09:56:56
Budou další? Hurá :o)