Taky vám seberou chajdu v Sudetech?

Proč si myslím, že by Miloš Zeman neměl vyhrát volby.

Já vím, že k volbám se teď vyjadřuje kdekdo. (Akorát jsem ještě neslyšela nic pořádného od Okamury, nevíte, jestli mu to novináři přestali otiskovat, anebo jestli se na to už vykašlal?) Skoro do Vánoc se tedy moje zaujetí prezidentskou volbou omezovalo na posmívání se Tomio Okamurovi a Janě Bobošíkové, dokonce jsem ani nebyla v žádné facebookové skupině na podporu někoho nebo proti někomu, což v dnešní době je, jako bych o volbě vlastně ani nevěděla.

Navíc jsem byla proti přímé volbě, neboť ji v našem politickém systému považuju za zbytečnou a taky si myslím, že Češi nejsou připravení na to, aby si volili prezidenta, což dokazuje přítomnost dvou výše zmíněných v prvním kole volby. To jsem ovšem ještě netušila, jaká to bude sranda!

Koho budu volit, jsem se rozhodla až začátkem ledna. A byla to volba z rozumu. Mezi kandidáty jsem našla člověka, jehož názory jsou mi bližší než názory Karla Schwarzenberga, nicméně u kterého bylo jasné, že do druhého kola se nedostane. A nechtěla jsem se rozhodovat mezi Jezevcem a Ředkvičkou.

Nenosím placku „Karel na Hrad,“ nejsem pravdoláskařka a odmítám o Schwarzenbergovi mluvit jako o „Karlovi“ a popravdě řečeno ten kult osobnosti, který kolem něho vzniká, mi vadí. Naivně jsem si myslela, že to prostě začne a skončí tím, že dvakrát půjdu hodit do urny – snad – to samé jméno, pak bude tak týden půlka lidí zákonitě nasraná a pak bude zase všechno jako dřív. Přiznám se ale, že vlně, která přišla po prvním kole, nešlo odolat. Jsem sice už dostatečně vyspělá internetová uživatelka, abych se nesnažila diskutovat pod online články v médiích nebo ve skupinách na FB, které mají více než deset členů, ale nedokázala jsem nereagovat, když jsem si i od svých přátel, které jinak považuju za inteligentní lidi, přečetla, že není možné volit Schwarzenberga, protože:

-          není mu rozumět (pro některé lidi rovná se neumí česky)

-          usíná

-          neumí zpívat (synonymum pro neumí českou hymnu)

-          je to Rakušák

-          jeho žena je Rakušanka

-          jeho tchán byl nacista

V podstatě bych na podobně primitivní argumenty mohla odpovědět stejně primitivně, že budu volit Schwarzenberga, protože:

-          proslulost mé schopnosti usnoust kdekoliv a při čemkoliv už překročila hranice okruhu mých nejbližších přátel

-          můj hudební projev je takový, že byste řešili velké dilema, zda Slavík pro skokana roku patří mně nebo Schwarzenbergovi (a když jsem se ho naposledy zastávala tím, že lučiny a skaliny si plete dobrá čtvrtina Čechů, tak… jsem je obrátila). Sborové vystoupení jsem viděla v přímém přenosu a jako člověk, který na základní škole před každou hudební výchovou záhadně ochraptěl, jsem s ním velmi soucítila a přemýšlela jsem, co bych dělala na jeho místě. (Umíte si představit ten kartáč, co by dostala, kdyby nezpíval?)

Zbytek argumentů je prostě tak blbý, že blbější protiargument se mi k tomu už vymyslet nepodařilo. Určitě existují důvody, proč Schwarzenberga nevolit, které respektuju. Ale ty nejčastěji opakované to nejsou.

Myslela jsem, že pokud by se do druhého kole místo Schwarzenberga dostal Fischer, měla bych velký problém rozhodnout se. Pokud by ale Miloš Zeman vedl proti Fischerovi kampaň v podobném duchu jako proti Schwarzenbergovi, bylo by po problému. Mě neděsí Zeman jako takový – včera jsme se s Baličkou cigaret bavily nad jeho bonmoty z posledních patnácti let, které náš kamarád a spolužák Kudrnáč zná zpaměti. Vzhledem k pravomocím prezidenta bych se prostě příštích pět let smála tomu člověku na Hradě, to by nebyla zase taková změna. Navíc dodnes si vzpomínám, jak jsem si poté, co Paroubek odstoupil z čela ČSSD, posteskla, koho teď budu nenávidět, a Kudrnáč mě ubezpečil, ať se nebojím, že povstanou noví bojovníci. Vybaví se mi to kdykoliv, když slyším mluvit Bohuslava Sobotku. A Miloš se vrátil z Vysočiny. V podstatně můžu být spokojená.

Co mě ale děsí, jsou Zemanovi voliči.

Snažila jsem se negeneralizovat a nehodit je všechny do jednoho pytle s označením „Čtenáři titulků Blesku,“ protože znám celého jednoho voliče Miloše Zemana, který mi dokázal svou volbu logicky zdůvodnit – nicméně taky spíš tím, proč nemůže volit Schwarzenberga. V posledních dnech si ale myslím, že to nejde. Získala jsem dojem, že průměrnému voliči Miloše Zemana stačí k vytvoření si názoru vždycky jenom půlka faktů. Prostě jenom ten titulek. A Zeman si to velmi dobře uvědomuje a umí s touto skutečností zacházet. Jedna ilustrace (dávám příklad, kde se paní alespoň vyjádřila slušně, to ale nemění nic na hrůze obsahu):

Mám dotaz na lidi, kterých by se teoreticky mohla dotknout situace, že by si němci začali nárokovat jejich majetek (domy, pozemky, atd.). Jsou tady nějací? Pokud ano, volite i přes to Karla? Nevadí Vám, že by jste mohli o všechno přijít? Pozn.: Neútočím, jen se ptám!

Ještě včera jsem Kudrnáčovi nevěřila, když říkal, že zaslechl paní, která byla přesvědčená, že pokud ve volbách zvítězí Schwarzenberg, zabere jí nějaký Němčour barák v Sudetech a ona skončí na ulici, a že kvůli tomu nespí. A hle, hned druhý den ráno mám něco obdobného před očima. Nedivila bych si tedy, kdyby takoví lidé věřili tomu, že zvítězí-li Zeman, bude od března levnější chleba a vyšší důchody. Utopie pak je myslet, že když si přečtou, že „Schwarzenberg je pro školné, církevní restituce, zavedení eura atd.,“ budou se taky zajímat o to, za jakých podmínek a za jakým účelem. Volně se dostáváme k tomu, že pak už není tak složité je přesvědčit, že ten starej Rakušák je vlastně nácek, že jo.

Zemanovi voliči také mají krátkou paměť. Schwarzenberg možná nevyhraje proto, že je spojený s nynější vládou a s tím, co zvorala. Je to holt víc na očích. To si ale vážně nikdo nepamatuje, co bylo před deseti, patnácti lety? Když tohle mám v povědomí i já, které bylo v době uzavření opoziční smlouvy jedenáct?

Nicméně krátká a selektivní paměť není zase tak specifickou záležitostí. Co mi v žaludku leží nejvíc, je reakce Zemanových voličů na jeho útoky z posledních dnů. Nebudu rozebírat každou kauzu z posledního týdne, protože koho to nezajímá, ten nečte už od prvního odstavce, a koho to zajímá, ten je zná, a dovolím si zase jeden příklad za všechny:

  

Nepřekvapuje mě, že Zeman něco takového řekl. Taky nepovažuju na nejhorší, že Zeman o svém kandidátovi řekl, že je zdegenerovaný, ale děsí mě na tom, kolika lidem přijde normální, že kandidát na prezidenta může veřejně říct, že má chlapácký původ, protože musel znásilňovat. Nejsem genderově přecitlivělá a dokonce se směju šovinistickým vtipům, ale marně jsem se v tomhle výroku snažila najít vtipný zemanovský bonmot a ne prasárnu. Prasárnu, za kterou mu ženy v publiku zatleskaly. Která normální ženská může volit chlapa, který prohlásí tohle? Říct to kterýkoliv z kandidátů včetně Schwarzenberga, skončil u mě. Vlastně jako kandidát by zřejmě skončil v mnoha jiných státech. Nebo bych při nejmenším očekávala takovou vlnu kritiky, že hned druhý den se Zeman objeví v televizi a omluví se, popřípadě uváde svůj výrok na pravou míru. Ne tak u nás. Nejenom, že jeho voličky mu tleskají a voliči si u televize myslí, jakej je ten Miloš borec a volají na mámu, ať jim z lednice přinese pivo, ale i média to nechají v podstatě bez povšimnutí. A proč najednou neřvou všechny ty aktivní studentky gender studies a salónní feministky, které degraduje, když se jim přechyluje příjmení?    

Proto si myslím, že Miloš Zeman se nesmí dostat na Hrad. Protože jeho přítomnost v takové funkci, byť – nebo možná právě proto – je v podstatě jenom reprezentativní a symbolická, velké množství lidí utvrdí v přesvědčení, že chovat se takhle je normální.

Pořád jsem si nepořídila placku „Karel na Hrad,“ nestala se ze mě pravdoláskařka, nezačala jsem Schwarzenbergovi říkat Karel a nepřestal mi vadit nekritický obdiv ke komukoliv. Účastnila jsem se jenom jedné menší diskuze s Karlem Schwarzenbergem, ale díky tomu, jak na ní mluvil a co říkal, a díky tomu, s jakým klidem je v posledních dnech schopný reagovat na útoky z žumpy, kam se nenechal zatáhnout, ho ve druhém kole už nebudu volit jenom z rozumu.

Nechci přesvědčovat už přesvědčené, ale jestli plánujete k volbám nejít, zkuste to ještě přehodnotit.

O, Brave Old Year!

No, tak když mám novej blog, klidně v něm můžu používat starý nadpisy.
Tematicky i formálně tedy navažme na příspěvek z 31. prosince minulého roku: Gréta má: pořád stejný titul, pořád stejné běžecké boty a pořád stejného milence. Gréta je ráda.

Vyrovnaný postoj k životu, o němž jsem se zmiňovala před rokem, byl sice zřejmě jen takový záblesk a nedržel se mě po celý rok (důkazem budiž několik hádek s Hostujícím profesorem, u kterých jsem se přesvědčila, že ano, tím talířem bych hodit uměla - kdyby se všechny tyto hádky neodehrály po smskách. Tímto zároveň děkuji Ness, která nás uchránila od poslední hádky na závěr roku, kdy mě upozornila na to, že tentokrát se z mé strany skutečně jedná o poněkud hysterickou overinterpretaci. No a Hostující profesor mi včera přivezl z Tesca úplně poslední veku na chlebíčky, když jsem si postěžovala, že v Bille došla. Což by asi neudělal, kdybych mu před třemi dny skutečně udělala tu scénu na téma "Ty si mě vůbec nevážíš!"). Nicméně i tak, přiznejme si na rovinu dvě věci:

1) Nemládnu.

2) Věk je relativní.

Ad 1) I když ve čtyři ráno sotva trefím ode dveří do postele (ani ne tak kvůli opilosti jako kvůli únavě - třeba když vyprovázím Hostujícího profesora), hlas, který mi našeptává "Odlič se. Víš, jak jinak budeš ráno vypadat," je stále naléhavější a já ho stále častěji poslechnu. Navzdory tomu, že pak ráno dostávám odličovací mléko z ofiny. Jsem zvědavá, jak dlouho potrvá mé přesvědčení, že moje babičky měly tak málo vrásek proto, že si celý život mazaly ksicht indulonou, když nic jinýho nebylo, a pořídím si něco s koenzymem Q10.

Nové běžecké boty z minulého roku jsem vskutku neopotřebovala. Podstatné je, že pořád vím, kde jsou! Naposledy jsem je vytáhla dnes ráno a přísáhám, že to nebylo jenom z tašky, ve kterých jsem si je přizvezla z domova zpátky na byt, neboť během vánočních svátků jsem byla dvakrát běhat!
Metabolismus je svině. (A myslím, že je dost nefér, když meťák prý přestává tak dobře fungovat po pětadvacítce, zatímco nejlepší sex prý budu mít až po třicítce. Co jako těch pět let?) A největší svině je metabolismus u lidí, co jsou zvyklí být celý život hubení a přitom jíst, co chtějí. A co nesnáší sport. Třeba já, že jo. Ale ta čtyři kila za rok se prostě někde nějak vzala. Ano, já vím, že mám ještě pořád pár kilo rezervu, než budu moct darovat krev nebo kostní dřeň, ale nějaká čtyři kila jsou vždycky ta první. Nepatřím k lidem, kteří by někdy dokázali zhubnout. Proto pro mě existuje jediné řešení - nikdy nepřibrat.
A co já vím, třeba mi ten sport fakt někdy vyplaví nějaký endorfiny. 

Ad 2) Ověřování klišé. A ne, neříkám to jenom kvůli Hostujícímu profesorovi - co si budeme povídat, pro starší pány jsem měla slabost vždycky, jenom se to vždycky pozdrželo spíše v té platonické rovině, Hostující profesor je v podstatě naplnění mých pubertálních snů, když jsem ve čtrnácti četla Lolitu. Akorát na tu Lolitu už jsem poněkud přezrálá.

Věku nevěřit. Před Štědrým dnem mě sestra vytáhla na pivo se svým přítelem dýdžejem a jejich kamarády. Byla jsem ubezpečena, že tam nebudu nejstarší, a je fakt, že oficiálně jsem byla po sestře druhá nejmladší. Ovšem kdybych tam seděla s osmnáctiletými puberťáky, myslím, že skutečnost by byla méně děsivá.
Dlouho se mi nestalo, že bych si s někým neměla vůbec nic co říct. Tím nic myslím opravdu nic, shledala jsem nemožným udržovat byť jen společenskou konverzaci, o které víte, že je ztrátou času, ale aspoň mluvíte. Nemám si co říct s třicetiletými lidmi, cílem jejichž večera je vypít kýbl Cuba Libre do deseti vteřin a kteří se v okamžiku dosednutí za stůl v hospodě připojí na facebook, aby mohli napsat, kde jsou, otagovat, s kým tam jsou, a vzájemně si to olajkovat. True scary story. Nejčastějším tématem rozhovoru pak bylo, kde byli pařit minule a kdo se tam jak ožral.
Bylo by zajímavé pozorovat to ze sociologického hlediska, kdyby tito lidé neměli nic společného s mojí sestrou, které z nějakého důvodu imponují. A to je moje sestra poměrně chytrá holka (až na to, že se nejdřív odbravila na blond a teď k tomu ještě přidala růžový pruh).

Po Štědrém dnu jsem se pro změnu sešla se sestřiným spolužákem ze střední, říkejme mu třeba Záchranář, přestože záchranář není, ale už na střední dělal u Červeného kříže. Seznámila jsem se s ním, když mi pomáhal předejít jednomu šumavskému průseru, a ze začátku jsem myslela, že je minimálně stejně starý jako já, takže jsem koukala, když jsem se dozvěděla, že před měsícem odmaturoval společně s mou sestrou. Víc jsme se začali bavit, když jsem zjistila, že on se taky rád směje Babicovi. Zvládli jsme skoro tři hodiny plynulé konverzace. A to jsme nikoho nepomlouvali.
Když uvážím, že mezi Záchranářem a sestřinou suitou, která zde bude uváděna pod souhrnným označením "dýdžejové," je nějaký desetiletý věkový rozdíl, tak bych skoro řekla, že někdo tu bude tragéd.
Což samozřejmě nesmím prohlašovat nahlas, protože můžu být ráda, že se se mnou sestra občas baví, přestože neznám žádný dýdžeje ani nemám kamarády, co daj kýbl Cuba Libre za deset sekund. Lepší bude, když rychle zapomeneme na její neúspěšnou snahu uvést mě do společnosti.

Když jsem včera vyprávěla tuto historku na hodně drsné lingvistické silvestrovské kalbě, kterou jsme trávily ve třech pojídáním česnekové, tuňákové, tvarůžkové a hermelínové pomazánky,

kamarádka navrhla, abych ukázala, že se snažím sestře přiblížit i prostřednictvím facebooku, na který zcela jistě bude připojená, protože na Silvestra se toho na FB děje nejvíc, a hodila jí na zeď něco tematického:

Myslím, že by mě sestra potrestala nejen odebráním z přátel.

Jinak silvestrovská oslava se nesla přesně v duchu bodu 1). Do půlnoci jsem decentně pila svou sedmičku Merlotu a ani jsem ji nedopila (!), ovšem šampaňské na náměstí zřejmě bude důvodem pro posunutí čtvrteční zkoušky, neboť mě dnes tři skleničky do půl jedenácté upoutaly na lůžko, do kterého se poté, co k obědu zkonzumuji například topinku s tvarůžkovou pomazánkou, zase odeberu.
A večer bych do lůžka ráda nalákala Hostujícího profesora s vlastním kartáčkem na zuby, neboť někdo mi s tím kilem pomazánek a dvěma litry vína pomoct musí.

To by ode mě bylo z novoročních mouder asi všechno, projev si přečtěte třeba od Okamury, nezklamal a sepsal ho, a jinak vám přeji úspěšný rok 2013.

1. bloggerské přikázání

Jedno z bloggerských desater určitě říká „Aspoň jednou za půl roku postneš na blogu nějakou řetězovku.“ Dodržuju to asi jako přikázání „Nesesmilníš,“ ale tentokrát jsem Dewberry slíbila, že by to mohlo vyjít, protože jsem si dala závazek, že do konce listopadu dopíšu esej, to znamená, že budu radši dělat cokoliv jiného. Ale… Ráda bych tu teď uvedla nějaký časový údaj, kdy naposledy jsem měla práci do školy hotovou dva týdny před jejím deadlinem, ale zjistila jsem, že nikdy, takže radši přejděme k těm otázkám z řetězovky od Dewberry: 

1.      Máš nějakou (a pokud ano, tak jakou) slabůstku, kterou bys raději neměl/a? Jídlo, které ti chutná, ač bys ho neměl/a jíst, hudba, která se ti líbí, ale stydíš se za to, film, herec apod.?

Z vyjmenovaných typů slabůstek nevím, jestli je nějaká natolik vážná, abych o ní prohlásila, že bych ji raději neměla. Nicméně co se týče jídla, mám jednu úchylku – oschlou šunku. Lidem se z toho dělá špatně, ale nechte někde přes noc šunkové chlebíčky, a pokud se k nim ráno dostanu jako první, všechny budou oholeny. Někdy naschvál nechávám v lednici balení se šunkou otevřené, aby okorala rychleji.

Co se týče těch jídelních prohřešků, tak nejsem moc na sladké. Asi by mi nedělalo problém žít bez čokolády. Kdybych na jeden zátah snědla tabulku čokolády, tak se asi spíš pobliju, než že by to ve mně uvolnilo nějaké endorfiny nebo mě to vytáhlo z depky. Spíš, než že bych doma musela mít zásobu sušenek, tak si občas koupím třeba kvalitní pralinky nebo se stavím na dort do kavárny u fakulty. Ale zkuste přede mě položit chipsy… Nebo pizzu. Pizzu. Pizzu. Nevím, jestli se pizza stala mým nejoblíbenějším jídlem (hned po bramborové kaši samozřejmě) na základě vztahu s italským Restaurátorem anebo už předtím. Každopádně se musím velmi držet – hlavně proto, že nejlepší pizzerii ve městě mám pět minut od bytu. Mimochodem, už dvakrát jsme se spolubydlícími byly na pokraji toho, že si tu pizzu z ulice vedle necháme dovézt. Zatím tam jedna z nás vždycky došla. Včera jsem se k tomu ještě o krok blíž přiblížila s Hostujícím profesorem (který má stejně jako já rád pizzu se salámem a taky má problém sehnat někoho, kdo ji bude jíst s ním – proč všichni chtějí pizzu se šunkou?). Přemýšlela jsem, že bych si půjčila Rebečiny berle, aby pak nebylo tak trapné, až mi tu pizzu budou předávat. Nakonec jsem ale zase vyměkkla a objednali jsme pizzu jinde.  

2.      Kdy jsi naposledy udělal/a dobrý skutek, a jaký? Mirkové Dušínové sem. 

Držela jsem hubu. Ne že by to byl dobrý skutek, který by pomohl někomu jinému než mé karmě. Ale vřelo to ve mně strašně a měla jsem příležitost si pěkně postěžovat, svěřit se, jak se ke mně lidé chovají nespravedlivě, a nechat se s větší či menší upřímností poplácat po zádech, jak statečně to snáším. Až by mě to přešlo, pravděpodobně bych cítila výčitky svědomí, že jsem ventilovala něco, co mělo zůstat mezi dvěma lidmi. Možná tohle povznášení se budu praktikovat častěji.

3.      Co děláš, když nemůžeš usnout?

Obvykle propadám řešení existenciálních otázek a následně depresi. V bytě ve studijním městě nemám problémy s usínáním. V rodném městě jsem insomnii částečně vyřešila přestěhováním postele a tím, že tam jezdím málo. Ale bylo období, hlavně, když jsem tam trávila víc času, kdy jsem se ze sedmi nocí vyspala až tu sedmou, protože tělo už nemohlo. Popřípadě jsem nespala v noci, ale chodila jsem si lehnout odpoledne. Obvykle to probíhá tak, že si jdu unavená lehnout. Zaberu a následně se vzbudím a zjistím, že jsem spala asi dvacet minut. Potom hodinu nemůžu usnout, zabírat začnu kolem druhé a tak do čtyř do rána se budím co dvacet minut. Mezitím se mi zdají depresivní sny.

Poslední dobou se mi to stává méně často, ale naposledy ze čtvrtka na pátek, kdy ale z rodiny nespal nikdo. Pořádně jsem usnula o půl šesté poté, co se mi ve snu zjevila herečka, která hrála jednu z hlavních rolí na představení, na kterém jsem byla ve středu. Místo nohou i rukou měla protézy a na hlavě helmu, stála u mojí postele a koukala na mě.

4.      Kdy jsi byl/a naposledy na řetízkáči?

Když jsem byla malá, nechodili jsme na poutě a do cirkusu, protože táta obojí nesnášel a atrakce na pouti se mu zdály nebezpečné. Obojí jsem si samozřejmě jednou vydupala. Na pouti jsem šla na autíčko, které jsem neuměla řídit, takže celou dobu jsem s ním stála uprostřed dráhy a ostatní děcka do mě narážela. Už jsem pak na pouť nikdy nechtěla. V cirkusu jsem se dvě hodiny pronudila. Navíc tam smrděla sloní hovna. Tatínek měl pravdu.

Ale když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, babička mě vzala na dovolenou do Itálie a šly jsme do zábavního parku. Asi jsem si nějak potřebovala kompenzovat dětství – nezajímala mě horská dráha ani centrifuga, ale strávila jsem asi dvě hodiny vozením se na řetízkáči. Během většiny jízd jsem tam byla jediná. (Jinak z návštěvy zábavního parku si ještě vybavuju, jak moje jazykově vybavená babička sháněla potravu – přistoupila k okénku s rychlým občerstevním a se dvěma prsty zvednutými do véčka zřetelně pravila: „Pizza Margherita – dvakrát.“)

5. Jaké místo, které jsi navštívil/a, ti vyrazilo dech (v dobrém slova smyslu)?

Tak v Mexiku nejsou jenom špinavé záchody a otravní chlapi:)

6. Kolik znáš osobně lidí, kteří mají narozeniny ve stejný den jako ty? Mají s tebou něco společného?

Nikoho. Zato jsem zjistila, že skoro všichni muži mého života, včetně otce, jsou narození v říjnu. Takže Váhy. Můžu o astrologii pochybovat, jak chci, ale tohle prostě nemůže být náhoda. Mají spoustu úžasných vlastností, ale zkuste z nich dostat nějaké vyjádření. Třeba jestli si objednáme pizzu a odkud. Nebo jestli si mám koupit letenku a těch několik tisíc kilometrů přiletět. Ale tak u třetího už se s tím naučíte docela pracovat.

 

7. Přineslo ti blogování nové přátele?

Jo. I když jsem opatrná s použitím slovo „přítel.“ Minimálně jsem ale díky blogování osobně potkala spoustu zajímavých lidí. S některými jsem se viděla jenom jednou, s jinými se scházím pravidelně doteď a jiné bych ráda někdy poznala.

Minulý týden mi poslala sms ex-bloggerka guano z bloguje.cz. Naposledy jsme se s ní viděla myslím tak před čtyřmi lety. S jinou ex-bloggerkou, kretkou, jsem s ní tenkrát velmi intenzivně řešila Lektora. Jednou u mě dokonce přespala. Potom jsme obě začaly blogovat míň a nakonec na sebe nějak ztratily kontakt. Ale hodně mě potěšila, že se sama od sebe ozvala. Dala jsem jí adresu nového blogu. Akorát se pak zeptala, jestli stále občasně souložím se Španěly, a když jsem jí osvětlila současnou situaci, už neodepsala, tak sem možná radši nepřijde:D

8. Co jsi dělal/a přesně před rokem (tedy 29. 11. 2011)? 

Na starém blogu mám zápisek z 12. listopadu, kde řeším, že jste mě nikdo neupozornil na to, že píšu „pokudivu,“ a potom až ze Silvestra, kde shrnuju, že mám nový titul, nové běžecké boty a nového milence. A vyrážku.

Nicméně 29. listopadu to bylo něco přes týden, co jsem si vytáhla z bazénu Hostujícího profesora, takže předpokládám, že jsem myslela na naše poslední setkání, představovala jsem si to příští a posílala jsem si s ním třicet smsek denně. 

9. Žiješ takový život, jako sis představoval/a před deseti lety?

Nevím, co jsem si představovala, když mi bylo patnáct. Jestli vůbec něco. Ale jelikož přibližně od páté třídy si svůj život buď veřejně nebo soukromě (a v současné době obojí) zapisuju, tak mám u sebe náhodou deník, který jsem psala před těmi deseti lety. V roce 2002 světem hýbalo především to, že jsem nesnášela svoje spolužáky na základce, hádala jsem se se svojí nejlepší kamarádkou, chodila jsem na x-chat a na srazy x-chatu a ti lidi mi připadali strašně cool, řešila jsem prvního kluka, který ve mně konečně vyvolal nějaké emoce (v mé nejlepší kamarádce taky, i proto jsme se hádaly), dosáhla jsem malého vítězství nad obávanou učitelkou hudební výchovy a přestala jsem dělat karate kvůli něčemu, co pak ovlivnilo můj vztah ke sportu na dalších pět let, a barvila jsem si vlasy na fialovo.

Nemyslím si, že bych v tu dobu uvažovala tak daleko dopředu. Moje představivost se omezovala tak maximálně na týden až rok dopředu – jestli si od Aleše nechat sundat podprsenku a kam na střední. Jestli jsem si ale v tu dobu představovala, že zažiju to, co jsem během těch deseti let zažila? Ne:)

10. Jaká křivda se ti přihodila za poslední měsíc? (jen se hezky politujme)

Mám dojem, že žádná. Protože jsem se povznášela, že jo. Spíš jsem si na nějaké křivdy zavzpomínala. Třeba se spolužačkou, která místo mě odjela na pracovní stáž. Na místo, které jsem jako první z katedry zařídila já a pravděpodobně tam pojede úplně každý kromě mě. Pracovní stáž mi v podstatě nevyšla třikrát. Z toho naposledy už jsem měla i schválené stipendium, jenže se změnil studijní řád, jehož podmínky jsem nesplňovala. Jak jsem později zjistila, splňovat jsem je mohla, kdyby jistá vedoucí katedry nebyla líná poslat jeden e-mail. Když mi stáž nevyšla potřetí, v podstatě jsem se už ani tolik ukřivděná necítila – zaprvé proto, že jsem už jsem byla otupělá, a zadruhé proto, že to bylo v době, kdy jsem zjistila, že ten kurz s Hostujícím profesorem nebude jen semestrální, takže svým způsobem to trochu byla kompenzace. Obrečela jsem to ale napoprvé, kdy jsem hrozně potřebovala vypadnout z Čech, protože mě tady všechno dusilo, a stáž mi nevyšla kvůli vyhlášce, která ani nikdy nevstoupila v platnost. Jenže naše koordinátorka byla natolik akční, že mě na ni upozornila s předstihem, takže jsem stáž odvolala, abych tam následně za měsíc zase psala, že teda vlastně přijet můžu. Akorát že mezitím už si sehnali někoho z univerzity, kde nemají tak akční koordinátory, co se neřídí budoucími vyhláškami.

11. Existuje písnička, která tě dokáže rozplakat? Jaká?

Při správné konstelaci se umím dojmout i u písničky v reklamě na Merci. Naštěstí teď nemám televizi.

Just kidding

Kopřiva přišla s tématem, o kterém jsem dlouho neměla potřebu psát. Tedy bývalo to moje velmi oblíbené téma především v období puberty, kdy jsem měla pocit, že zaprvé všechny zajímají moje názory a musím je přesvědčit o své pravdě, a zadruhé, že mé názory jsou jistě zcela zformované a nikdy je nezměním. Dneska nemám potřebu tohle téma řešit zaprvé proto, že mi je stále více jedno, co si ostatní myslí o tom, co já si myslím, a zadruhé proto, že už se cítím příliš stará na silná a definitivní prohlášení a především na jejich následnou korekci.

Každopádně téma to nepřestalo být zajímavé a navíc mě konečně nakoplo k sepsání alespoň části toho, k čemuž mě zhruba před měsícem inspiroval můj sociologický fetiš, totiž OnaDnes.

Kopřiva otevřela téma žen, co nechtějí děti. Kterým chybí mateřský pud.

Panejo.

Abych předešla psychologickým rozborům, předesílám, že dětství jsem měla normální. Jako malá jsem si dokonce hrála s panenkami a představovala jsem si, že mám dvě děti, kluka a holku, někdy dvojčata (manža tam nehrál). To asi tak do pěti let, kdy mi domů přinesli sestru, a když jsem se po měsíci zeptala, kdy už ji půjdou vrátit, sdělili mi tu smutnou pravdu, že už tu s námi bude napořád. Vztah však máme standardní a odpovídající věkovému rozdílu (vynechám tedy historky o tom, kterak mi bodla kružítko do zad, nebo jak jsem se jí pokusila otrávit, když jsem jí namluvila, že to zelené, co roste na tůji, je hrášek. To se děje v každé rodině. Určitě.) 

Pak jsem si to představovat přestala. Co jsem dělala od té doby asi do dvanácti, kdy jsem se rozhodla, že děti rozhodně nechci, si nevzpomínám. Nicméně tento názor mě držel do nějakách osmnácti nebo devatenácti, což bylo to zmíněné období, kdy jsem měla ono nutkání o tom každého přesvědčovat, i když mi to zrovna nikdo nevymlouval.

Jak to mám s mateřským pudem dneska? Já ho mám. Ale oproti „normálním“ ženám oslabený. (Čímž nechci říct, že ve třiceti se třeba neozve. Nicméně si myslím, že v pětadvaceti má tohle prohlášení o něco větší hodnotu, než mělo to o dětech z doby, kdy mi bylo třináct.)

Co se týče mého vztahu k dětem obecně, tak někdo tvrdí, že je nemám ráda. Což není pravda. Naopak si myslím, že jsem k nim v porovnání s jinými lidmi celkem tolerantní. Někdy mě dokonce i potěší. Třeba, když chlapeček v tramvaji pustil sednout svoji kamarádku bez toho, aby jeho matka řekla jediné slovo, „plotože ty seš holka.“ Ale v zásadě jsou mi prostě jedno. Nemám potřebu koukat do kočárků, chovat si děti známých, šišlat na ně, taky nechápu takové ty akce typu „jé, jedeme se k X. podívat na miminko“ a taky jsem neměla potřebu trávit odpoledne hlídáním cizích dětí (jakože zadarmo, prostě pro tu radost z miminka asi), zatímco mnoho mých kamarádek to považovalo za produktivně strávený čas. Nesnáším, když mi někdo vrazí na klín dítě se slovy „to máš jako trénink.“ Aha, takže když mi bylo patnáct, měli mi do postele vrazit nějakýho chlapa, abych to měla jako trénink na toho „vlastního?“ Nebo bych třeba s předstihem mohla trénovat ležení v rakvi. Nebo kremaci.

Abych to zkrátila. Nemám nic proti dětem. Jenom mě nezajímají. Miminka mě nerozněžňují (naopak ve mně tohle vyvolávají spíš staří lidé) a se staršími dětmi tak do deseti let si nemám co říct. Nerozumím jim, nevím, jak s nimi komunikovat nebo je zabavit. Kdysi, když jsem měla semestr pauzu ve škole, jsem na chvíli uvažovala, že bych odjela jako au-pair. Od kamarádů i rodiny jsem očekávala výbuch smíchu, ale většina z nich se zatvářila velmi vážně a pravila: „Gréto, já myslím, že to bys neměla dělat.“ A měli pravdu. Nemyslím si, že bych nezvládla praktické aspekty starání se o děti. Ale umřela bych u toho nudou.

(A přečtěte si tu Kopřivu, jo.)

Fakt, že mám dělohu, mi nedává žádný pocit výjimečnosti nebo důležitosti. Cibetka zas sere kafe, že jo. Proto mě míjejí prohlášení, že plození dětí je nějakým posláním ženy. Pokud někdo prohlásí, že je to přímo povinnost, nějakým sádrovým modelem dělohy či vagíny bych ho umlátila.

Dneska už si umím představit mít děti. Spíš jedno. S chlapem, jehož genetickou informaci stojí za to smíchat s tou mojí a který mě přesvědčí, že produkt tohoto mixu bude postaráno. Nejenom po stránce finanční, ale sakra, když jsi mi to dítě udělal, tak se o něj budeš starat úplně stejně jako já! Představa svobodné matky je pro mě noční můrou. Ne kvůli ekonomické situaci, ale proto, že starání se (nikoliv výchova) o dítě na plný úvazek je pro mě představa lákavá asi stejně jako představa studia na matfyzu. (Proto taky nerozumím kamarádkách, co už teď vědí, že kdyby nesehnaly partnera, prostě se nechají někým zbouchnout a dítě budou vychovávat samy. Což je pro mě nepředstavitelné i proto, že bych přece vědomě nepřipravila díte o otce.) Jestli si pořídím dítě, bude to proto, že chci, aby mělo něco ze mě, abych mu předala nějaké svoje hodnoty a svoje názory. Ano, přesně z těchto sobeckých důvodů bych chtěla dítě, protože jsem sebevědomě přesvědčena o skvělosti některých svých vlastností, hodnot a názorů:)Ha. Ne proto, že by mě bavilo učit dítě chodit, zavazovat si tkaničky, vyrábět zvířátka z kaštanů, číst pohádky nebo předstírat, že na té mazanici opravdu vidím maminku, tatínka a sluníčko a ještě ji pověsím na lednici. Určitě mi někdo řekne, že u vlastního dítěte se z podobných banalit stane něco výjimečného, ale abych řekla pravdu – když vídám ty matky, co jdou z parku, v jedné ruce drží odloženou dětskou motorku, druhou tlačí kočár s dítětem, co z něj vyhazuje věci, a přitom řvou na dítě starší, co se zastavuje na každém rohu, opravdu nemají ve tváří výraz extatického nadšení z těchto detailů výchovy potomka. Všechny tyhle věci vnínám jako něco, co se musí přetrpět, abych dosáhla výše zmíněného cíle. Navíc i tak je to dost nejistý, že jo.

Víte, já si myslím, že bych byla skvělý otec. Podle toho patriarchálního vzoru. Být chlap, pořídím si děti třeba tři. Budu je hezky živit, uvidím je večer před spaním, když přijdu z práce, někdy, když nebudu moc unavený, přečtu jim pohádku, a každý druhý víkend budu věnovat jenom jim (protože si přece musím nechat nějaké koníčky, abych nezblbnul) a nikdo mi nebude otloukat o hlavu, že je zanedbávám a že jsem kariérista. Že?

Čímžto jsem, doufám, poměrně jasně načtrtla, co očekávám od potenciálního otce svého dítěte. Od těch rýpalů hřímajících o nebezpečí klesající porodnosti očekávám, že mi zajistí dostatečnou kapacitu školek, možnost práce na částečný úvazek, možnost práce z domova a volnou pracovní dobu a personalisty, jejichž poslední otázka při pohovoru nebude „A máte děti?“ Pak melte.

Taky si myslím, že bych byla výborná teta. Jako ta moje. Po několika zánětech vaječníků v pubertě nemohla mít děti. Zřejmě to byl taky jeden z důvodů rozvodu jejího prvního manželství. Možná si taky něco kompenzovala prací, protože je dětská psycholožka. A taky se asi realizovala na nás. Byly doby, kdy jsem ji měla radši než vlastní matku. Každopádně jsem ji nikdy neviděla slintat nad cizími dětmi, prohlašovat, jak jsou ti její dementíci v ústavu úžasní a hlavně jestli dnes něco není, tak to není zapšklá bába v důchodu. Což by přesně být měla, jak vás pohotově ujistí mnoho lidí, zasloužilých matek především.

Čímž se dostáváme k tomu, kde se v lidech bere ta neskutečná oprsklost komentovat něčí rozhodnutí mít nebo nemít děti?

Samozřejmě je k tomu v první řadě vede starost o blaho ostatních. V noci se budí hrůzou, že na světě existuje tolik lidí, jejichž život nebude naplněn stejným způsobem jako ten jejich.

Před měsícem vyšel ve zmiňovaném sociofetiši článek o fotografce Líbě Taylor. Nebudu tvrdit, že bych ji předtím znala nebo že by mě nějak zvlášť zajímala. Kouzelné ale je, jak se článek soustředí na fakt, že se rozhodla nemít děti. Řešili by to i u muže? Ještě kouzelnější jsou ovšem diskutující, které z jejího prohlášení „Po dětech jsem nikdy netoužila“ a z faktu, že má psa, dospěli k jednoznačnému závěru, že vnitřně je vlastně velmi nešťastná a svého rozhodnutí lituje. Nemůžu se zbavit dojmu, že – jak poznamenal jeden z diskutujících – nejvíce přesvědčené a hlavě nejhlasitější byly zřejmě frustrované matky, co by samy mateřství třeba odložily nebo dělaly věci jinak, ale ono to holt dá trochu práce, tak radši řeknu, že to, co dělá ten druhý, vůbec nemá smysl.

Diskuze pod článkem v podstatě disponuje všemi argumenty, které mě tak nadzvedávaly ze židle v pubertě. Za všechny bych vypíchla jen své dva oblíbené: „Až budou staří, nebude se o ně mít kdo starat.“ Aha, ty eldéenky jsou dnes plné bezdětných lidí, že? A vy jste si pořídili dítě s myšlenkou „tak a až budu stará/ý, postaráš se o mě, protože já jsem ti taky utíral/a zadek?“ Aha a bezdětným lidem pak říkáte sobci?

Druhým je už zmíněná hrozba vymírání společnosti. Respektive té evropské. Naší přece. A víte co? Dinousauři taky vyhynuli. Každá společnost, která kdysi byla na vrcholu, zažila sestup a zánik. Nemysleli jste si, že tady budem na pořád, že ne?

A na závěr – jasně, že není přirozené nemít mateřský pud. Stejně jako v podstatě není přirozená homosexuální orientace. A taky už v civilizovaných zemích nepřesvědčujeme homosexuály, ať orientaci změní, protože až budou staří, budou litovat, že nebyli heteráci. No fakt. Budou.