On the edge

Jak bylo z několika mých komentářů pod předposledním příspěvkem, ve kterých jsem předstírala, že chci poradit a nejsem už rozhodnutá, zřejmé, rozpočtově odpovědná jsem nebyla (však to jsem byla posledních pět let a na tu starou koupelnu už jsem si zvykla), zkonzultovala jsem letový řád Ryanair a svůj menstruační kalendář a opět se s letenkami do Málagy a zpět na den shodovaly. Ale za dvacet pět euro se neptáš (své menstruace).

Příde plánování našeho odvozu na letiště průběžně podmiňoval prohlášením „jestli vám bude všem dobře“. Den před odletem v tramvaji cestou do školky začal cizí chlapeček zvracet. Zakázala jsem Sucháčovi se čehokoli dotýkat a na poslední dvě zastávky i dýchat. Co vám budu, cestou do Vídně jsem byla dvakrát na záchodě. Nicméně nervozita opadla, když jsme překonali kritický bod deset minut po startu bez zvracení a uklidila jsem nepoužité blicí sáčky, co jsme je měla nasyslené z letu na Korfu. Mimochodem, jak jsem to nikdy nepoužila, teprve při blicím letu jsem zjistila, že nízkonákladovky jsou už tak nízkonákladové, že sáčky přestaly poskytovat automaticky a dostanete je až ve chvíli, kdy zoufale chytáte zvratky do rukou. Jestli lítáte s Ryanair, nerezervujte si už nikdy sedadlo 23F, ju? Je tam poblitý pás.

Letiště v Málaze bylo poslední místo, kde se mi podařilo připojit se přes data. Jinak jsem po zbytek pobytu trávila maximálně na Edgi a sem tam mi cinkla zpráva na messengeru nebo na WhatsAppu. Pro někoho, kdo je zvyklý se orientovat pomocí google maps, které mu vytečkují přesnou trasu, a i tak dokáže dvakrát blbě odbočit nebo jít opačným směrem, je to trochu komplikace. Na wifině jsem si vždycky udělala snímky displeje trasy, kam chceme dorazit, takže v podstatě jsem si rovnou mohla dojít do info centra pro papírovou mapu, ale tu na rozdíl od aplikace v telefonu neumím po prvním použití složit.

Vzhledem k tomu, že díky datu narození ještě pamatuju dobu, kdy se na 24 fotek z dovolené čekalo týden, než je vyvolají, a potom se ještě rok potom ukazovaly příbuzným a přátelům zastrkané do alba s popiskem „Chorvatsko 1993“, nebyl pro mě offline svět a nemožnost okamžitě sdílet dvacet fotek Sucháče s kyblíkem se Spidermanem (takový to, když si myslíte, že vyzrajete na Ryanair s jedním kabinovým zavazadlem, protože hračky na pláž koupíte na místě a pak je tam necháte – tak nic, navíc budu ještě shánět úplně, ale úplně stejnou konvičku, protože moje boty jí odmítly věnovat své místo v kufru) na hlavě takový problém, nicméně komplikaci to představovalo v případě ubytování, k jehož zamčeným dveřím jsme dorazili v době avizovaného check-inu. Majitel mi nezvedal telefon a k tomu, abych mu poslala zprávu přes booking jsem, ano, potřebovala internet. Museli jsme tudíž do nejbližší restaurace představit Sucháčovi koncept tapas a mně koncept znamení, že jsem Sucháčovi místo neoprenu fakt měla objednat spíš větší holiny a zůstat doma.

Majitel odpověděl obratem s instrukcemi, jak se do apartmánu dostat, vysloužil si za to ale o hvězdičku míň v hodnocení na bookingu, a za dvě hodiny už jsem mohla zjišťovat, že v Andalusii na konci října je na mě pořád moc horko, ale moře je na mě s necelými 22 stupni už studený, ale že i tak je to lepší než aktuální teplota v Čechách, kterou bych sem i uvedla, kdybych v tu chvíli měla na pláži nějaké internetové připojení.

V místním akváriu si Suchej únor prohlídl všechno, co během našeho pobytu i sežral, od sardinek po chobotnici. Teda kromě delfína, ten nebyl na menu a taky jsme ho neviděli v akváriu, ale v moři: Ke břehu se začali sbíhat lidi včetně Španělů. Někdo se utopil, napadlo mě okamžitě. Tentokrát doopravdy. „Qué chulo!“ Byli tam delfíni! Poprvé jsme je viděla v moři v Evropě. „Jé,“ pronesl Sucháč tónem, ze kterého bylo zřejmé, že se s reakcí obtěžoval jen, aby mě nezklamal, „teď ale musím dodělat ten dort z písku.“

Na takhle dlouhou dobu to byla naše společná dovolená, první jenom ve dvou bez filtrů v podobě mých kamarádů, Přídeho nebo dalších dětí, a ukázala mezery. V mojí výchově. Jestli mě něco naučila střídavá péče, kterou mi telefon vytrvale přepisuje na píče a mně se to zdá celkem trefné, tak je to nedůslednost. Nedůslednost v Sucháčově výchově. Při 50 % času, které s ním trávím, nastávají situace, kdy si řeknu, že něco nebudu řešit, protože si těch 50 % nechci kazit. Zasáhnu příště. Jenže příště je to poslední den, než ho pět dní neuvidím, příště je ráno před školkou, kdy ho na víkend vyzvedává otec, příště je před výletem, který si budeme moct zopakovat nejdřív za dva týdny. Prostě nikdy není dobrej čas na důslednost.

Věděla jsem, že potřebuju předposlední den rozbít jinou aktivitou než mořem a pláží a chtěla jsem se Sucháčem vyrazit na hřiště, ale během prvních dvou hodin po probuzení mě vyprudil tak, že při představě, že se loudá svým šnečím tempem půl kilometru na hřiště, kde se pak (bez dat!) peču na poledním sluníčku, v horším případě ho jdu houpat, jsem se místo toho vypakovali opět na pláž. Tam si přesně vybavuju ten moment, kdy mu pětkrát řeknu, ať si sbalí svoje hračky, takže přibližně tak pět procent jich skutečně hodí do batohu a zbytek balím já včetně žraloka, co jsem mu tam k svátku koupila v akváriu. Chci si ho dát do batohu a na poslední chvíli ho hodím do plážové tašky, na což si o půl hodiny později v apartmánu nevzpomenu a docházím k přesvědčení, že zůstal na pláži. Což by se nestalo, kdybych nemusela sbírat ke všem věcem ještě Sucháčovy hračky, že jo, protože přece jeho hračky nejsou moje starost. Když se obouváme, že se tam vrátíme a zkusíme ho najít, vzpomenu si, kde je. Krize zažehnána, dokud Suchej únor neprohlásí: „Příště ho dej do batohu, mami.“ Pak už došlo k primitivnímu souboji amygdal, po jehož konci Sucháč ostentativně opouštěl apartmán, že jde na ty kalamáry sám, a já jsem Dagmaře zhroucená na gauči nahrávala hlasovku, že možná ta dovolená, kterou celou prosral, byla nakonec lepší. Přitom hned, jak jsem si odblokovala neokortex, mi bylo jasný, že kořenová příčina = lidský faktor, matka. Chci po něm, aby si dával pozor na svoje věci a zodpovídal za ně a ve tří čtvrtinách případů to udělám za něj. Prostě jak kdyby po mně někdo chtěl složit už jednou rozdělanou mapu, taky to vždycky radši někdo udělá za mě, když mě u toho vidí.

Pravdou ovšem je, že když si Sucháč v letadle zpět uvědomil, že mu chybí figurka Kapitána Ameriky, sám uvědoměle zkonstatoval, že asi zůstala zapadlá za gaučem v apartmánu, a ani jeden z nás nemusel dodávat, že jsem ale říkala, ať je tam nenechává válet, protože tam padají, a nepokusil se o diskuzi, proč jsem všechny vytáhla a Kapitána Ameriku jsem zapomněla. (Jako kdybych si mohla vybrat, zapomenu tam Venoma.)

Je fakt, že někdy mě trochu nahlodají názory, proč někam lítat s děckem, co si to nebude pamatovat, že to jsou vyhozený peníze a já si zbytečně přidělávám stres. „Poletíme ještě někdy do Španělska, mami?“ zeptal se mě Suchej únor doma.

„Třeba jo. Co se ti tam líbilo nejvíc?“

„Ty restaurace, kam jsme chodili. A ten hotýlek, protože byl blízko těch restaurací.“ A pak ještě letiště s dětským koutkem s letadlem. Prostě se chce letět z Vídně nažrat. Je to dobrej parťák, co za croissant zvládne odlet v sedm ráno. A bude ještě lepší, až ho naučím balit si batoh. Příští plán je Kypr.